Hlavní strana » Jinýma očima » prof. R. Holman: Čím pro nás…

prof. R. Holman: Čím pro nás byla kupónová privatizace

Jinýma očima, 16. 10. 2001

         Uplynulo deset let od zahájení největšího privatizačního experimentu v dějinách – kupónové privatizace. Mladší generace si už sotva vzpomíná, co to vlastně bylo, o kupónové privatizaci se dozvídá spíše jen z ekonomických publikací. Dnes máme příležitost oživit vzpomínky i názory na tuto specificky českou „kontroverzní“ privatizaci. S odstupem času ji můžeme i lépe pochopit.

         Po protikomunistických revolucích roku 1989 se v evropských socialistických zemích zhroutil systém centrálního plánování i společný socialistický trh (RVHP). Hroutící se starý hospodářský systém postavil tyto země před nutnost provést rychlé a radikální ekonomické reformy, které by vytvořily tržní systém na bázi soukromého vlastnictví a svobodného podnikání. Požadavkem doby se stala privatizace, ale ne ledajaká – šlo o hromadnou privatizaci, ve které měly být během několika málo let privatizovány desítky tisíc podniků.

Byl by omyl domnívat se, že rychlá a hromadná privatizace probíhala pouze u nás. V Maďarsku a v Polsku probíhala v prvních letech ekonomických reforem decentralizovaná privatizace (v Polsku se jí říkalo „divoká“, v Maďarsku „spontánní“), v níž se bývalé státní podniky, vládou „komercializované“ (přeměněné ve státní akciové společnosti) dostávaly do rukou svých manažerů. Z ekonomického hlediska byla taková privatizace efektivní, ale z hlediska morálního a politického byla pro lidi nepřijatelná, protože manažeři, kteří se podniků zmocňovali, se do svých funkcí vesměs dostali ještě za komunistického režimu. Teprve po silné kritice začaly vlády v Maďarsku a v Polsku dostávat privatizaci pod kontrolu a ta se stala centrálně řízeným a vládou kontrolovaným procesem. V obou zemích se pak privatizace velmi zpomalila. Maďarsko privatizovalo převážně do rukou zahraničních investorů (díky tomu získávalo více zahraničních investic), protože maďarská vláda byla pod tlakem obrovských schodků státního rozpočtu nucena získávat z privatizace finanční prostředky. Naše vláda pod takovým tlakem nebyla. Polsko zas zvolilo zvláštní metodu holdingů, do nichž vláda vložila velké průmyslové podniky a řízení holdingů pak svěřila do rukou státních úředníků a zahraničních expertů, kteří měli podniky restrukturalizovat a připravovat pro privatizaci.  O efektivnosti této metody svědčí fakt, že polský velký průmysl nebyl dodnes zprivatizován.

Na rozdíl od Polska a Maďarska byla hromadná privatizace v Československu od začátku centralizovaným procesem, probíhajícím na základě privatizačních zákonů a pod vládní kontrolou. Její intenzivní příprava byla zahájena prakticky okamžitě po odstartování ekonomické reformy v roce 1991. Vláda si totiž uvědomovala, že po opuštění systému centrálního řízení není schopna státní podniky kontrolovat, a ty by byly buď „divoce“ privatizovány jako v Polsku a Maďarsku, nebo by je jejich manažeři „tunelovaly“ do vlastních firem.

I když byla kupónová privatizace dominantním československým (později už jen českým) fenoménem a měla pro celkovou privatizaci velký význam, faktem je, že nebyla ani převládající privatizační metodou (měřeno počtem podniků či hodnotou privatizovaných aktiv) ani samostatným procesem, probíhajícím odděleně od jiných privatizačních metod. Byla organickou součástí celé privatizace, v níž se kombinovalo mnoho metod. Elementárním prvkem privatizace byly privatizační projekty, které předkládali manažeři podniků, ale i „outsideři“ (vnější zájemci o podnik nebo jeho části). Ministerstvo privatizace pak konkurenční privatizační projekty posuzovalo a vybíralo z nich. Bylo obvyklé, že podnik byl zčásti privatizován „na kupóny“ a zčásti nějakou standardní metodou (veřejnou soutěží nebo předem vybranému zájemci). Některé hospodářsky významné podniky (banky, energetika, telekomunikace) byly zčásti prodány „kupónově“ a balík akcií si stát ponechal pro pozdější prodej strategickým investorům. V samotné kupónové privatizaci bylo prodáno jen 1800 podniků, zatímco standardními metodami bylo privatizováno kolem 14 000 podniků (nepočítaje malou privatizaci a restituce). Z celkového majetku v účetní hodnotě 780 miliard korun, který byl v ČR privatizován, bylo jen 333 miliard privatizováno kupónově. Význam kupónové privatizace byl však v něčem jiném – byla katalyzátorem celé privatizace a zásadně ji urychlila. Kupónová privatizace proběhla ve dvou vlnách (1992 a 1994), do kterých byla zařazena velká většina privatizovaných podniků, z nichž pouze některé byly privatizovány  výhradně kupónovou metodou. Většina podniků zařazených do těchto vln byla privatizována smíšeným způsobem, tj. část akcií na kupóny a zbytek standardními metodami. Samo zařazení podniku do privatizační vlny ale stavělo účastníky privatizace pod časový tlak – zájemci museli včas podat privatizační projekty a státní úředníci o nich museli včas rozhodnout. Jakékoli zpoždění by znemožnilo účast podniku v dané privatizační vlně. Díky tomu byla česká privatizace velmi rychlá. Ačkoli ještě v roce 1990 neexistovalo v ČR (na rozdíl od Polska a Maďarska) žádné soukromé vlastnictví, v roce 1995 byl již u nás podíl soukromého vlastnictví podstatně vyšší než v těchto zemích.

V té době probíhala debata, zda mají být podniky nejprve státem restrukturalizovány a pak privatizovány, nebo zda mají být rychle privatizovány a restrukturalizace ponechána na nových vlastnících. S odstupem času mně tento spor nepřipadá zdaleka tak významný. Privatizace totiž sama o sobě představovala významnou restrukturalizaci podniků. Právě v průběhu privatizace se podniky rozdělovaly na menší samostatné části a vše probíhalo v takovém rozsahu a rychlosti, jaké by státní orgány nikdy nebyly schopny. Ještě v roce 1990 existovala v ČR necelá tisícovka podniků. V průběhu privatizace se jejich počet zvětšil na desetitisíce.

V roce 1990 říkali ekonomové, že jsou naše podniky „podkapitalizované“. Nebyla to pravda. Podniky pouze trpěly nedostatkem likvidního majetku. Jejich kapitál měl podobu výrobních hal a strojů, administrativních budov, pozemků a podnikových rekreačních středisek, které podnik nebyl schopen v případě potřeby prodat, protože jednoduše neexistovaly trhy, na kterých by se s takovými aktivy obchodovalo.  Podniky nemohly provádět restrukturalizaci, protože nebyly schopny prodávat nepotřebný majetek ani menší nepotřebné provozovny. Teprve v průběhu hromadné privatizace, kdy každá budova, každý kousek půdy získával svého vlastníka, začaly vznikat trhy pozemků, nemovitostí a kapitálových statků -  začal vznikat opravdový trh kapitálu.

Je pro mne dodnes záhadou, proč se proti kupónové privatizaci stavěli levicoví politikové a proč  ji museli obhajovat liberálové. Kupónová privatizace umožnila každému občanovi získat „kousek“ státního majetku a naložit s ním podle vlastního uvážení – ponechat si jej nebo jej prodat. Ekonomové blízcí sociální demokracii  prosazovali místo ní privatizaci formou zaměstnaneckých akcií, která by bývala zvýhodnila zaměstnance ziskových podniků, znevýhodnila zaměstnance ztrátových podniků a vůbec by neumožnila účast na privatizaci zaměstnancům veřejného sektoru. Kupónové privatizace se nakonec zúčastnilo zhruba 6 milionů občanů v každé vlně. Naproti tomu privatizace formou zaměstnaneckých akcií skončila fiaskem. V rámci privatizačních projektů vyčlenilo 490 podniků část akcií pro své zaměstnance, kteří je mohli získávat za výhodnou cenu. Zaměstnanci o ně projevili zájem jen u 188 podniků. Neprodané zaměstnanecké akcie se musely nakonec prodat na kapitálovém trhu.

Nevyplnila se ani obava, že kupónová privatizace vytvoří příliš rozptýlené vlastnictví. Ihned po skončení privatizačních vln započal proces rychlé koncentrace vlastnictví. Většina občanů svěřila své kupóny investičním fondům a většina lidí, kteří investovali kupóny přímo do podniků, své akcie brzy prodala. Asi 50% akcií z kupónové privatizace se dostalo do rukou deseti velkých investičních fondů, většinu z nich kontrolovaly čtyři naše velké banky a Česká pojišťovna. Novou vlnu koncentraci vlastnictví zahájila v roce 1996 finanční skupina Motoinvest, která začala skupovat akcie drobných kupónových akcionářů (říkalo se tomu „třetí vlna“). Lze říci, že naprostá většina kupónově privatizovaných podniků nalezla do roku 1997 své konkrétní a dominantní vlastníky.

Dnes se často kritizuje „morální rozměr“ kupónové privatizace – někteří lidé na ní vydělali na úkor drobných kupónových akcionářů. Je to populární mýtus. Kupónová privatizace byla loterií, ale velmi výhodnou. Lidé v ní neinvestovali životní úspory, ale za 1000 korun dostali kupón směnitelný za akcie podniků v průměrné účetní hodnotě 30 000 korun na kupón. Žádná loterie ani sázková kancelář vám nikdy nenabídne takové podmínky. Ovšem, nikdo nevěděl, jestli se vyplatí kupovat akcie severočeské šroubárny nebo svěřit kupón Harvardským fondům. Někteří vydělali, jiní prodělali. Stát nemohl nikoho zbavit rizika a zajistit mu pouze výnos. A každý účastník kupónové privatizace to dobře věděl.

Po ukončení privatizačních vln se s kupónovými akciemi začalo intenzivně obchodovat. Tehdy začali zahraniční experti kritizovat nedostatečnou regulaci a neprůhlednost našeho kapitálového trhu. Radili nám, abychom jej podřídili přísné regulaci, jinak na něm nebude nikdo obchodovat. Udělali jsme to. Máme dnes regulovaný a transparentní trh – na kterém však skoro nikdo neobchoduje. Máme Komisi pro cenné papíry, která téměř nemá koho by kontrolovala. Zapomněli jsme, že principem každého trhu je oceňování výnosů a rizik, a že trh, který začne být (v zájmu odstranění rizik) regulován, přestává být trhem. Ačkoli regulace měla snížit rizika drobných akcionářů, stejně je nesnížila (viz případ Private Investors). Je přirozené, že kdo chce kombinovat vysoký výnos s vysokým rizikem, kupuje akcie, a kdo chce nízké riziko kombinované s nízkým výnosem, dává raději úspory do spořitelny. Tento princip platil v případě kupónové privatizace a platí stále.

Robert Holman, profesor VŠE, text určený pro Hospodářské noviny