Hlavní strana » Ekonomické texty » 15 let od zahájení kupónové…

15 let od zahájení kupónové privatizace

Ekonomické texty, 9. 10. 2006

Před patnácti lety, přesně 1. října 1991, byl na poštách na celém území tehdejšího federálního Československa zahájen prodej kupónových knížek. Každý občan Československa starší 18 let si mohl za 1000 korun koupit ony kupóny a za ně pak – přímo nebo přes investiční společnosti – získat akcie privatizovaných státních podniků. Někteří lidé drží tyto akcie dodnes, většina je ale postupně vyměnila za peníze a akcie si nacházely a nacházejí – na trhu, bez jakékoli asistence státu – nové investory v nikdy nekončícím procesu.

Jako tehdejší federální ministr financí jsem patřil mezi hlavní zastánce a prosazovatele privatizace vůbec a v rámci ní i této specifické a originální metody obnovení soukromého vlastnictví u nás. I dnes jsem stoprocentně přesvědčen, že – ačkoliv by se některé věci jistě daly udělat trochu jinak – šlo o proces úspěšný, jehož výsledkem jsou dnešní fungující soukromé společnosti. Všichni občané touto cestou dostali šanci získat svůj podíl na majetku, který podle tehdejší doktríny patřil všem.

Kupónová privatizace byla politickým procesem a jako taková bude vždy mít své zastánce a odpůrce. Sama privatizace představovala určitý paradox: Vláda, která – jak jsme vždy tvrdili – nedokáže řídit podniky, se měla ujmout řízení procesu jejich privatizace! Stát byl nucen dělat něco, co mu z principiálních důvodů nepřísluší. Přirozeným postupem by bylo to, kdyby svůj majetek prodávali skuteční, tj. soukromí vlastníci tohoto majetku. Z povahy soukromého vlastnictví totiž vyplývá, že je prodávající nepodplatitelný, protože by poškozoval sám sebe. Když majetek prodává stát, vždy existuje riziko, že bude kupující soukromý subjekt chtít ovlivnit úředníka nebo politika, aby mu prodal majetek pod cenou.

S vědomím těchto rizik privatizace jsme přistoupili – místo pracného, zdlouhavého a potenciálně korupčního prodeje jednotlivých firem formou přímých prodejů – k rozdělení významné části státního majetku všem občanům formou kupónů. Nebyla to zcela originální myšlenka, ale dodali jsme do ní řadu podstatných detailů a aplikovali jsme ji v dosud nevyzkoušeném rozsahu. Touto metodou jsme privatizovali 1492 státních podniků.

Soukromé vlastnictví podniků u nás v té době neexistovalo. Všechny firmy byly státní. Existoval také značný odpor části politické reprezentace proti „výprodeji do zahraničí“. Domácí kapitál neexistoval, a proto jiné řešení než „kupónovka“ neexistovalo. Neprivatizovat by znamenalo jen pozorovat – jak se to dělo u některých našich východních sousedů – jak státní majetek postupně mizí do nových soukromých společností bývalých komunistických manažérů státních podniků. S kupónovou privatizací korupce spojena být nemohla. Stát podniky neprodával a cenu firem dopředu neurčoval. Pouze zájem více než 8,5 miliónů občanů, kteří se do privatizace nákupem kupónových knížek zapojili, rozhodoval o tom, kolik akcií té které firmy a kdo za své kupóny získá.

Dnes, kdy má počítač skoro každé malé dítě, se může zdát nepředstavitelné, jak obtížným úkolem bylo technické zajištění kupónové privatizace v době drahých, velkých a málo výkonných počítačů. Ale zvládli jsme i to.

1492 podniků nabídnutých prostřednictvím kupónů veřejnosti mělo nominální hodnotu asi 300 miliard Kčs. Do privatizace se zapojilo 8,5 milionu občanů (neboli 71 % dospělé populace), přičemž 72% kupónů bylo – pro nás překvapivě – vloženo do investičních fondů a jen 2,7 milionu občanů alespoň část kupónů investovalo přímo do nějakého podniku. Do procesu se zapojilo 426 nově vzniklých privatizačních fondů. Na jednu kupónovou knížku vyšlo v průměru 35 akcií v nominální hodnotě 1000 korun za akcii. Z těchto startovacích nominálních cen se začaly utvářet ceny tržní a některé akcie se pak prodávaly za méně a některé za více než za nominální hodnotu.

Dnes, kdy chce stát prodat dosud státní Aero, ČEZ, Pražské letiště, ČSA či Českou poštu, by asi nemělo smysl opakovat kupónovou metodu, i když stát, který zoufale potřebuje peníze, by teď mohl akcie občanům prodávat, nikoli skoro rozdávat. (Tehdy jsme hospodařili s vyrovnaným rozpočtem a filosofií vlády bylo nechat peníze občanům a nedat je k utrácení státu.)

Kupónová privatizace byla nutným a správným krokem k tomu, aby na prosperitě firem měli zájem konkrétní soukromí vlastníci. Za patnáct let se majetková struktura mnoha firem proměnila, do mnohých přišli další investoři, některé trh opustily. To vše se již však dělo přirozenou tržní cestou bez zásahů státu.

Byla jiná alternativa? Každý si může zkusit domyslet, jak by asi vypadala ne-kupónová privatizace 1492 firem, pokud by se privatizovaly jako těch pár tehdy kupónově neprivatizovaných firem typu Aero, ČSA či Unipetrol.

Václav Klaus, 25. 9. 2006