---

Hlavní strana » Články a eseje » Poznámky k „analýzám“…

---

Poznámky k „analýzám“ transformace

Články a eseje, 22. 11. 2000

Deset let transformace v naší zemi je cennou příležitostí k hodnocení. Bohužel jen málo publikovaného je hodnocením seriózním. V mediálních diskusích se znovu a znovu vracejí nekonečné nekoncepční a proto zavádějící úvahy o tom, proč se transformace nepodařila, proč se zpomalilo tempo těch či oněch transformačních kroků, proč se nepodařilo vytvořit kvalitní právní rámec a spousty dalších věcí. Jsem přesvědčen, že je tato kritika nejen zcela jednostranná, ale že je metodologicky mylná.

Důvodů, proč se v dnešní ČR rozšířilo tolik pesimismu a skepse, je jistě mnoho. Někteří šíří blbou náladu proto, že nejsou spokojeni s výsledky demokratických voleb s politickým uspořádáním z těchto voleb vzešlým. Někteří jsou zklamaní z toho, že jsme prožili ekonomickou recesi, která byla – a s tím já více než souhlasím – zbytečně hluboká. Někteří jsou nespokojení proto, že měli po revoluci 1989 přemrštěné naděje, a transformační proces se ukázal být daleko obtížnějším, než očekávali.

Chceme-li se seriózně zamyslet nad deseti lety transformace, je mimo jiné třeba získat větší časový i politický odstup, ale za největší problém považuji nalezení vhodné analytické metody. Tato stať nabízí pohled jednoho z protagonistů transformace. Počítám s tím, že mě někteří obviní z toho, že se snažím hájit „své dílo“. I já bych ale mohl obvinit tyto kritiky z neobjektivity, jelikož mají rovněž své vlastní zájmy, a že do kritiky „zlého Klause“ investovali hodně svého intelektuálního kapitálu.

Transformace bývá nejčastěji diskutována ze tří rovin či dimenzí: politické, ekonomické a právní. Proto se tohoto členění budu držet i já.

1. Politická stránka transformace

V politické rovině došlo k přechodu od autoritativního režimu komunistického typu k režimu demokratickému. Není pochyb o tom, že tento přechod u nás byl v zásadě úspěšný.  Součástí změny bylo zrušení mocenského monopolu komunistické strany a svobodné zakládání stran, které nepopírají demokratický systém. Ačkoli lidovci a socialisté měli zpočátku jistou organizační i finanční výhodu, vyrůstaly u nás rychle strany nové, které svým vlivem či mocí brzy dohnaly či předčily tyto „tradiční“ strany.

1.1.          Rekapitulace politického vývoje

Vznik všeobjímajícího Občanského fóra byl zákonitou a přirozenou součástí cesty od komunismu k demokracii. Musím říci, že jsme si nikdy nedělali iluze – na rozdíl od některých jiných – že Občanské fórum vydrží věčně. Vždy – dokonce i když jsem v roce 1990 kandidoval na předsedu OF – jsem si dobře uvědomoval dočasnost tohoto amorfního seskupení, které se časem muselo přeměnit ve standardní politické strany.

První z těchto standardních stran, které se zrodily na troskách Občanského fóra, byla ODS. Právě tato strana dokázala nejúspěšněji přesvědčit voliče ve volbách v roce 1992, stejně jako v roce 1996, kdy však díky „aritmetickému“ efektu méně propadlých hlasů ztratila koalice ODS-ODA-KDU většinu, a kdy vznikla první menšinová vláda. Jinou stranou, která se rovněž vydělila z OF, ale nebyla příliš úspěšná ve volbách v roce 1992, byla ČSSD. Ta se stala silnou až v roce 1996 a posléze – úplně nejsilnější stranou – v roce 1998.

Zkoumat křehkost pravicové vlády z let 1996-97 je zajímavým úkolem pro budoucí politology. Je otázkou, zda hlavní příčina nestability spočívala v tom, že to byla vláda menšinová, anebo v tom, že byla koaliční. Faktem je, že koaliční spory mezi jejími členy narůstaly, a že nakonec vyvrcholily známým „sarajevským atentátem“, kdy z vlády odešla nejen ODA a KDU, ale i část ministrů za ODS, kteří posléze založili Unii svobody a účastnili se fungování Tošovského „polopolitické“ vlády. 

Po volbách 1998 nastala patová situace. Protože se – díky nadměrným ambicím menších stran - nepodařilo sestavit ani levopravou ani středopravou vládu, byly ODS a ČSSD nuceny uzavřít opoziční smlouvu. Šlo v podstatě o přehozené mocenské uspořádání, které „v bledě modrém“ existovalo již v roce 1996, s jediným rozdílem: v roce 1996 tuto dohodu „posvětil“ pan prezident, v roce 1998 nikoli. Odtud pramení jeho zoufalé snahy opoziční smlouvu zdiskreditovat a vytvořit novou „polopolitickou“ vládu, která by byla tvořena „nezávislými odborníky“ a zástupci „občanské společnosti“.

1.2. Spor o nepolitickou politiku

Přispívám do sborníku o liberální a konzervativní politice v ČR v devadesátých letech, takže stručně k programatickému aspektu. Ano, ODS se již od počátku hlásila ke klasickým liberálním a konzervativním hodnotám, vymezovala se proti socialismům všech druhů – ať už v „umírněné“ sociálně demokratické variantě, nebo „tvrdé“ variantě komunistické. Hodnoty jako svoboda jednotlivce a úcta k občanským a politickým právům byly pro nás vždy esenciální a celým svým životem se snažíme toto naše přesvědčení předávat dál.

Jistě nikdo nepochybuje o tom, že bychom dokázali psát stohy stran o netriviální mixáži liberalismu a konzervativismu, o pevném zakotvení našich názorů v hodnotách západní demokracie a o standardních politických metodách. Není zde prostor pro takové výklady. Rád bych se pouze zastavil u dvou nebezpečí, která vidím v současné době jako nejzásadnější, a která mě velmi trápí.

Prvním je rostoucí vliv komunistů u nás. Jak připomíná Timothy Garton Ash, v dnešním světě dochází ke zřetelné „asymetrii hodnocení“ dvou největších zločinů dvacátého století a k jakémusi podivnému anti-antikomunismu. Relativistické zařazování komunistické doktríny vedle standardních ideologií – liberalismu, konzervativismu či umírněného sociál demokratismu – pokládám za nepřijatelné. Západní liberální demokracie stojí a padá na úctě k individuální svobodě a občanským právům a ty komunistická ideologie nepřípustně popírá.

Druhé nebezpečí, před nímž varuji, je „nepolitická politika“, která se dnes oblékla do zdánlivě nevinné teze o postideologické éře. Stejně jako v šedesátých letech (tedy v éře zdánlivého úspěchu komunismu), kdy se začaly objevovat velmi zavádějící teorie konvergence ekonomických a politických systémů, i na konci osmdesátých a na počátku devadesátých let vznikly teorie o „konci ideologie“. Sem patří i zdánlivě „neideologické“ doktríny jako jsou ekologismus či komunitarismus, známý u nás spíše pod hlavičkou tzv.  občanské společnosti.

Moc bych si přál, abychom se uměli jasně vymezit i vůči všem těmto pokusům o „překonání“ západní demokracie a standardní demokratické politiky. Víra, že politiku lze provozovat bez pevného hodnotového zázemí, bez základního sociálně filozofického konceptu, bez elementárního řešení dilematu svoboda – etatismus, je iluze. Když sleduji různé „neideologické“ Impulsy a studentské výzvy, musím se usmívat, neboť jde v podstatě o umělý návrat do listopadových dní, kdy existoval dojem, že politika může existovat bez konfliktů, bez střetu zájmů, programů a koncepcí. Konec ideologií určitě nenastává, ani u nás, ani kdekoli jinde.

Není účelem této stati, abychom zde rozebírali naše názory a postoje k různým politickým otázkám v průběhu transformace. Rád bych zdůraznil něco jiného. Ani nejzavilejší kritik dnešní politické situace nemůže tvrdit, že se u nás demokratický režim úspěšně neetabloval. Existuje svoboda projevu, dodržují se základní lidská práva a svobody, občané volí své politické reprezentanty ve svobodných volbách a využívají všech možností, které jim demokracie nabízí, aby hájili svá práva a zájmy. V tomto smyslu byla transformace v politické oblasti úspěšná. Zkušenosti, které občané za deset let získali s fungováním demokratických mechanismů, jsou neocenitelné. Nedopusťme, aby český demokratický režim v budoucnu rozmělnili obhájci „nepolitické politiky“, elitářských přístupů a třetích cest (viz můj text Liberalismus a občanská společnost, Proglas, č.8/98).

2.        Ekonomická dimenze transformace

Druhou dimenzí transformace jsou ekonomické změny. V této kapitole vyslovím několik terminologických ujasnění a systémových poznámek (2.1). Posléze se zmíním o jednotlivostech transformačního procesu, které bývají nejčastějším předmětem kritiky (2.2). Pak se budu věnovat problému vnější nerovnováhy (2.3) a nakonec měnové politice, jejíž nastavení bylo v uplynulých letech zcela neadekvátní (2.4).

2.1.          Neplést si reformu s transformací

Již mnohokrát jsem vysvětloval svůj nepřetržitě překrucovaný výrok o údajném konci transformace. Výrok, že „transformace skončila“, jsem nikdy nepronesl. Rozlišuji totiž dva pojmy – reformu a transformaci. Naše ekonomická reforma z roku 1991, která znamenala systémovou liberalizaci, deregulaci cen a zahraničního obchodu a vnitřní směnitelnost, byla - jako revoluční složka transformace – víceméně ukončena.

Transformace v širším smyslu – zejména její evoluční složka – však stále trvá. Probíhají strukturální změny, usazuje se institucionální rámec, vláda do tohoto procesu může tím či oním způsobem zasáhnout, „postrčit“ určitým směrem, ale o žádný revoluční skok se již jednat nemůže. Transformace je spontánní evoluční proces, v němž hrají milióny aktérů. Já jsem byl pouze jedním z nich.

Cílem ekonomické reformy nemohlo být nic jiného než fundamentální změna ekonomického systému, která se měla stát předpokladem zvýšení výkonnosti ekonomiky, která se měla stát cestou k likvidaci iracionalit centrálně plánované a administrované ekonomiky, cestou ke zrušení privilegií, plynoucích z nedostatkové ekonomiky, cestou k nastolení tržní spravedlnosti, cestou k zavedení behaviorálních vzorců spojených se soukromým vlastnictvím atd.

James Buchanan kdysi prohlásil: "you can choose the rules, not the outcomes." Má jako vždy pravdu, ale tentokrát asi jen poloviční. Není samozřejmě možné volit si výsledky (výkonnost), neboť ty jsou důsledkem kombinace celé řady věcí reálného života a hlavně se dostavují až s nemalým zpožděním. To je naprosto jasné. Neměl by však pravdu, předpokládal-li by, že existuje něco jako elementární volba ekonomického systému.

Ve společnosti přirozeně existuje, leckdy bohužel nebo snad bohudík, protichůdné, úsilí svobodných jedinců o to či ono, ale v demokratické společnosti ohledně společnosti (systému) volba v úzkém slova smyslu neexistuje. V lidské společnosti si volí snad jen diktátoři – má-li někdo někdy toto postavení. A to ještě záměrně používám slůvko snad, protože společenské inženýrství dlouhodobě možné není v žádném typu společenského systému (o tom jsme se i za komunismu přesvědčili více než dost).

Zahájení ekonomické transformace bylo doprovázeno všeobecným optimismem. Byl jsem často kritizován za to, že jsem tento optimismus „přestřelil“ a vytvořil tak nereálná očekávání. Jsem přesvědčen, že k našemu optimismu byly dobré důvody a stejně tak jsem přesvědčen, že je „optimismus povinností“, jak mi před pár lety ve Vídni připomněl známý německý ekonom Herbert Giersch. Vznik „blbé nálady“ a všeobecného pesimismu u nás nutný naopak nebyl a stál a stojí nás všechny strašně moc. Vadou by na počátku transformace byla naivita, nikoli optimismus. Naivní jsme však určitě nebyli.

Šlo o to jít vpřed, a to co nejrychleji, protože počáteční euforie veřejnosti nemohla trvat příliš dlouho. Neumím bohužel založit svou politiku na neustálém opakování, že po komunismu přebírám „spálenou zemi“ a nekonečně dlouho se na to vymlouvat. Zdá se mi to nedůstojné, bolestínské a vlastně ponižující, proto jsem tento postoj akceptovat nemohl. Neumím také intelektuálsky skuhrat a radovat se ze „spálené země“. Tento postoj je u nás bohužel velmi oblíbený a to trochu paradoxně zejména u těch, kteří na tom nikdy nebyli (a nejsou ani teď) špatně, u těch, kteří se vždycky vyznali a vyznají.

Ekonomická transformace probíhala v reálném světě, nikoli ve vakuu či v laboratoři. O každé transformační rozhodnutí probíhal tvrdý střet – nejprve s levicovými intelektuály v médiích a s levicí Občanského fóra (včetně pane prezidenta), kteří sice chtěli mít politické a občanské svobody a všechny výhody plynoucí z tržní ekonomiky, ale trhu se – a já dodávám oprávněně – báli. Věděli či tušili, že trh nivelizuje a že je zbaví jejich výsadního společenského postavení.

S jistým, ale ne příliš velkým zpožděním se u nás vytvářela nejrůznější zájmová seskupení (odbory, různé komory a asociace, atd.) a začala intenzivně lobovat o výsady a privilegia pro sebe sama, tedy proti trhu, proti spotřebiteli, proti ekonomické racionalitě. V neposlední řadě je třeba uvést, že se zformovala i antiliberální politická opozice, kam patří zejména sociální demokracie, ale konec konců i lidovci. To všechno předurčovalo tempo transformace daleko více než odvaha či schopnosti a znalosti reformátorů.

2.2.          Jednotlivosti ekonomické transformace

Něco úplně jiného je seriózní debata o jednotlivostech ekonomické transformace. Uvedu pár stručných poznámek k deregulacím, privatizaci bank, pomalým bankrotům, velikosti subvencí, nedokonalým institucím, české cestě privatizace a míře regulace.

Deregulace. Narovnat ceny a provést základní deregulaci bylo součástí naší ekonomické reformy z roku 1991. Je pravda, že některé „dílčí“ ceny zůstaly nenarovnány a uvolňují se jen pozvolna. Nájemné a ceny elektřiny nepovažuji z hlediska transformace centrálně plánované ekonomiky v ekonomiku tržní za „klíčové ceny“. Jsou to klíčové ceny „jen“ a jedině z hlediska rovnováhy na trhu bydlení a z hlediska chování spotřebitelů elektřiny. Nic více, ale ani nic méně. Systém jako takový to neovlivňuje.

Privatizace bank. Začínat privatizací bank, nad kterou dnes všichni aplaudují, jsme nemohli. Volili jsme pokus zavést do našeho bankovnictví konkurenci - otevřít „vstup na trh“. (Mimochodem, přesně toto přece dnes doporučuje viceprezident Světové banky Joseph Stiglitz, když říká, že se mělo usilovat o konkurenci a ne o privatizaci.) Vzpomíná ještě vůbec někdo na naši monobanku, zvanou SBČS a na její konec? Leckdo už asi ne a proto asi zapomíná i na to, že u nás velmi rychle dostalo licenci celkem 56 komerčních bank. Dnes všichni dobře víme, že u nás skutečnou konkurenci nezavedly, protože se do probíhající transformace nechtěly zaplétat – přesně tak by se však chovaly i příliš rychle zprivatizované tři čtyři velké domácí banky.

Polostátní banky ve svém úvěrování dělaly chyby asi hlavně tím, že „snáze“ poskytovaly úvěry než by to dělaly zcela soukromé, dobře vlastněné banky. Existovala však obava – a já se domnívám, že oprávněná - že by se soukromé banky chovaly zcela „netransformačně“, a že by se v transformační fázi (změny cen, otevírání trhů, změny vlastníků) chovaly tak, že by úvěr nedaly nikomu. To by od nich byla racionální „risk-aversion“ strategie, kterou u nás ostatně po celou dobu předváděla např. Živnobanka. Jak by ekonomika jako celek v takovém případě dopadla se ani netroufám domýšlet. Podotýkám, že žádná z postkomunistických zemí nezahájila transformaci privatizací bank.

Pomalé bankroty. Že by raná vlna bankrotů byla jakýmsi očistným procesem, si nemyslím také. „Očista“ možná je, je-li cílem uzdravit jednotlivé churavé firmy. Je-li cílem transformovat celou ekonomiku, slovu „bankrotová očista“ nerozumím. Opakuji, že cílem bylo transformovat ekonomiku bez její likvidace. K nule jsme se proto vracet nemohli. Ostatně, podívá-li se někdo na další postkomunistické země, ani tam nebyla konkurzní legislativa od počátku nějak mimořádně tvrdá. V počtu bankrotů stojíme mezi tranzitivními ekonomikami na druhém místě, hned za Maďarskem. Poláci a Slováci stojí daleko za námi.

Subvence. Subvencí nemáme více než jakákoli jiná západoevropská či postkomunistická země, ať si to naši kritikové ověří. Totéž platí o daních, o jejich výši i struktuře. Náš penzijní systém je až příliš evropský a pro liberála proto špatný. Politickou sílu ho změnit – a to přiznávám - jsme neměli. S ekonomickou transformací od komunismu k trhu to však žádnou bezprostřední souvislost nemá. Měl bych připomenout i to, že si „polosocialistické zdravotnictví“ vyvzdorovali sami zdravotníci (za ministrů Bojara a Loma) proti ekonomům.

Často opakovaná úvaha o paralelní existenci mé liberální rétoriky a etatistické politiky je záměrnou pomluvou. Definujme si přesně nezbytnou úlohu státu v ekonomice – přes veřejné statky – a já bych za klasický liberalismus (či neoliberalismus dvacátého století) nešel. Mimochodem, podívejte se, co jsem v roce 1969 napsal do Ekonomické encyklopedie pod heslo „neoliberalismus“!

Nedokonalé instituce. Jedna skupina nesmlouvavých kritiků české transformace se označuje za „institucionalisty“. Říkají, že vlády nevěnovaly dostatečnou pozornost transformaci institucí, a že "achilovou patou" naší ekonomiky je nedostatečná "kvalita" institucionálního rámce.

Ale součástí institucionálního rámce jsou také zájmové skupiny. Mancur Olson v knize "The Rise and Decline of Nations" dává do kontrastu rychlý poválečný růst poraženého Německa, Japonska a Itálie s  pomalým růstem vítězných mocností USA a Anglie. Připisuje tento jev desintegraci zájmových skupin v poražených zemích a naopak konsolidaci zájmových skupin ve vítězných zemích. Mluví o "institucionální skleróze" stabilizovaných tržních demokracií.

Institucionalismus je jednou z legitimních a velmi plodných škol moderní ekonomie. Zabývá se důležitou výsečí celkového ekonomického problému a doplňuje – institucionálně poněkud plochou – neoklasickou ekonomii. Nesmírně tím obohacuje naše vidění obecného ekonomického problému. Ať už nový či starý institucionalismus, teorie komparativních ekonomických systémů, škola veřejné volby (Buchanan a Tullock), škola vlastnických práv a další dílčí doktríny řadu z nás při utváření našich názorů velmi ovlivnily.

Nesouhlasím s tezí, že je dnešní problém naší ekonomiky způsoben nedostatečnou „kvalitou“ našeho institucionálního rámce. Náš dnešní problém byl způsoben něčím jiným. Byl způsoben tím, že v druhé polovině devadesátých let makroekonomická politika nerespektovala nezralost a zranitelnost naší transformující se ekonomiky, včetně existující kvality jejího institucionálního rámce.

Privatizace obecně. Katalyzátorem rychlé privatizace byla u nás kupónová privatizace. Dnes ji mnoho ekonomů kritizuje jako "privatizaci-neprivatizaci", která přinesla rozptýlené vlastnictví, zpomalila příchod zahraničních strategických investorů a místo "skutečných" vlastníků přivedla do podniků spekulanty nebo dokonce  "tuneláře". I dnes jsem přesvědčen, že u nás kupónová privatizace neměla alternativu, ale dodávám, že ani zdaleka nebyla jedinou u nás použitou privatizační metodou.

Každá privatizační metoda má své problémy. Privatizovat celou ekonomiku (nikoli pár izolovaných firem) je velmi nevděčný a více méně ke snadné kritice odsouzený úkol, který proveden být musí, protože teprve na jeho základě může probíhat standardní ekonomická evoluce trhů, ekonomických subjektů i ekonomických institucí. To jsme věděli a tvrdou, zpolitizovanou kritiku jsme očekávali. Za klíčový považuji metodologický rozdíl mezi privatizací ekonomiky a privatizací jednotlivé firmy, který naši kritikové vůbec nedoceňují. Nebo to alespoň neříkají nahlas.

Vůbec by nevadilo, kdyby kupónová privatizace k nám na čas přinesla „rozptýlené vlastnictví“, ale – jak víme – vlastnictví u nás rozptýlené příliš dlouho nezůstalo. Kupónová privatizace také nezpomalila příchod zahraničních strategických investorů, protože ti vážní stejně přišli. Ti nevážní chtěli dostat naše podniky téměř zadarmo a když zjistili, že to nejde, odešli. Žádní „skuteční vlastníci“ u nás po listopadu 1989 neexistovali, nezapomínejme na to. Rychleji, než jsme očekávali, vznikly investiční privatizační fondy (jako spontánní proces, nikdo to neplánoval) a daleko více lidí (DIKů), než jsme očekávali, těmto fondům předalo své kupónové knížky či pomocí kupónů nakoupené akcie. Že se někdo z privatizačních fondů nestal „dobrým“ vlastníkem, je věc úplně jiná. Neúspěchy jsou však ve všech privatizačních metodách.

Termín „morální rozměr“ kupónové privatizace neumím dobře definovat (a mám strach, že to s jeho definicí bude asi stejné jako s definicí špinavých peněz). Morální by bylo rozdat státní vlastnictví zadarmo všem (ale to by stejně někdo protestoval, a tvrdil by, že ho někteří dostat nemají) nebo všechno prodat ze skutečné ekonomické ceny. Považoval-li by někdo právě tyto dvě polohy za morální, pak bych si troufal tvrdit, že jsme se v tomto prostoru ve skutečnosti pohybovali. Nevím proto, co jsme ve vlastní privatizaci mohli udělat jinak. Velmi jsme zvažovali, na jak dlouho zakazovat, aby DIKové své kupóny nebo již akcie mohli prodávat. Za sebe mohu říci, že jsem chtěl, aby tento zákaz platil delší dobu, než jaká byla potom zvolena. Protiargumentem byla dlouhodobá existence onoho „rozptýleného vlastnictví“, a proto bylo zvoleno jiné řešení.

Módou se dnes stalo kritizovat „českou cestu“ privatizace. Nedovedu si vůbec představit, co by se stalo, kdybychom v létě a na podzim roku 1990 ve Scénáři ekonomické reformy doporučovali něco jiného než „českou“ cestu, neboli než pokus privatizací vytvářet český kapitál a neprodat všechno, co máme, kapitálu zahraničnímu. Kdo dnes říká opak, asi v této zemi v letech 1990 - 92 nežil.

Že zahraniční ekonomové, ale hlavně zahraniční poradci doporučovali privatizaci do rukou cizího kapitálu je jen logické – byli za to poměrně dost slušně placeni. Vážní zahraniční zájemci usilovali jen o pár vybraných podniků a to ještě pro sebe chtěli získat mimořádně příznivé podmínky (Škoda Mladá Boleslav). Neprodatelné (do ciziny) podniky zůstaly v rukou domácích a v každé chvíli bylo jasné, že jejich budoucnost nebude nijak růžová. Díky dobré konjunktuře na Západě poměrně dlouho úspěšně fungovaly např. naše ocelárny a železárny. Jakmile však došlo k domácí recesi a současně k oslabení ekonomického růstu v západní Evropě, nastal vážný problém. S vlastnickou strukturou u nás to bezprostřední souvislost nemělo.

Někdy by zahraniční strategický partner pomohl, někdy ne, ale často nebyl po ruce. Soudkovu plzeňskou Škodovku nikdo jako celek nechtěl a my jsme velmi váhali tento – za jedním plotem se vyskytující – podnik uměle rozkrajovat. Mnohaleté úsilí nalézt pro Tatru Kopřivnice partnera je snad známé každému. Kolik jenom mně osobně bylo za ta léta představováno údajně vážných zájemců! Opravdu si někdo myslí, že jsme si Tatru z hlouposti či z jakýchkoli jiných motivů nechávali ve vlastních rukou? Neslavný příklad se slavnými americkými manažéry v Tatře, které si proti mé vůli vyvzdoroval Vladimír Dlouhý, je snad také znám každému. Naše privatizace proto nikoli náhodou byla mixáží různých metod. Těžko mohla být jiná.

Míra regulace. Někdy se namítá, že ačkoli jistá „tolerance“ na začátku postprivatizační fáze byla oprávněná, regulace měla nastoupit daleko dříve. Chránit jednotlivce – svéprávného jedince – před spekulanty, před špatnou cestovní kanceláří, před hracími automaty, před reklamou nejrůznějšího typu, před nákupem špatných výrobků, před špatnou stravou a před tisíci dalšími věcmi státní regulací je však věc strašně sporná. Každý člověk si u nás mohl volit (a řada našich DIKů) si zvolila řešení, které bych třeba já nepovažoval za racionální. Ale já za racionální nepovažuji i mnohé jiné chování svobodných jedinců. Musím však respektovat, že je to jejich svobodná volba.

2.3.          Bariéra vnější nerovnováhy

Kritikové české transformace nás dnes rádi srovnávají s Polskem a Maďarskem. Zatímco my prožíváme hospodářský pokles, maďarská a polská ekonomika roste. Přičítat to však odlišnostem v reformních a privatizačních strategiích je chybné. Systémová transformace nebyla a není o krátko- či střednědobém ekonomickém růstu. Dnes jsme zkrátka v jiné fázi konjunktury než tyto dvě ekonomiky.

Když jsme v letech 1994 - 1995 prožívali poměrně velmi rychlý ekonomický růst, Maďarsko prodělávalo silný pokles. Měli horší instituce a zákony než my? Vznikla tam – stejně jako později u nás – poměrně velká vnější ekonomická nerovnováha, kterou bylo potřeba snížit a to nejde jinak než zpomalením ekonomiky. A takové zpomalení ekonomiky, včetně tisíce dalších věcí, se může i nemusí zdařit realizovat s velkou či malou ekonomickou ztrátou. Pokles reálných mezd byl např. v Maďarsku hlubší než u nás, délka trvání poklesu HDP naopak kratší. Dodal bych také, že svůj tehdejší problém Maďarsko prožívalo ke své výhodě samo – bylo to před mexickým kolapsem a dávno před pádem ekonomik jihovýchodní Asie. My jsme se do podobného problému dostali v horší chvíli.

Polsko prodělalo velký pád své ekonomiky již v osmdesátých letech a na počátku let devadesátých a navíc mám určité pochybnosti o jejich ekonomické statistice. Přes řadu institucionálních problémů a poměrně značnou absenci privatizace tam však nedošlo k restriktivní měnové politice našeho typu a proto ekonomika relativně rychle roste i přes velký obchodní deficit. Zahraniční investoři ji i nadále důvěřují. Pohyb HDP v kategorii jednoho, dvou, tří let nemá s reformní a privatizační strategií příliš těsnou vazbu, to opakuji stále znovu.

Mnoho ekonomů považovalo rychle rostoucí schodek obchodní bilance v polovině 90. let  za první varovný signál, že s naší ekonomikou není všechno v pořádku. To je i není pravda. Musím říci, že nás obchodní deficit poměrně dost trápil. Věděli jsme ale, že

-         důležitější než obchodní bilance je běžný účet platební bilance a ten dlouho vypadal daleko příznivěji než saldo obchodní bilance;

-         v ekonomice existuje zjevná převaha investic nad domácími úsporami a že ekonomická rovnováha může být docílena pouze díky vnějším úsporám, neboli přílivem zahraničního kapitálu.

O tom všem jsem i já sám v letech 1995 - 96 napsal spoustu textů a pronesl řadu přednášek. Snažil jsem se v nich vysvětlit, že deficit zahraničního obchodu je nevyhnutelný, a že nesouvisí ani s kvalitou našich výrobků, ani s přílišnou liberalizací dovozů. Snažil jsem se znovu a znovu vysvětlovat, že při I>S musí být M>X (při větších investicích než úsporách musí být dovozy větší než vývozy). Skutečným problémem proto bylo jak snížit investice, příp. jak zvýšit domácí úspory (které u nás vůbec nebyly nízké).

Snižovat investice však bylo velmi obtížné. Po investicích byl velký hlad (neboli poptávka). Poptávka byla po modernizačních, infrastrukturních, ekologických investicích i po investicích do terciárního sektoru. Z odstupu se mi zdá, že jsme – vnějším, mimoekonomickým tlakem – dělali příliš moc investic infrastrukturních a ekologických. Zrovna tak se asi až příliš moc investovalo do některých složek terciárního sektoru. Ale, pokud do země plynul zahraniční kapitál, všechno bylo v pořádku. Kdybychom ho my sami svými politickými třenicemi a neodpustitelným omylem měnové politiky nezneklidnili, mohlo být všechno úplně jiné.

Nerovnováha úspor a investic, schodek běžného účtu platební bilance, převaha dovozu nad vývozem jsou průvodními jevy každé rychle rostoucí ekonomiky (nejen tranzitivní, ale i vyspělé!), ale my jsme s nimi neuměli dobře zacházet. Bývalí plánovači uvažovali výlučně o nerovnováze vývozu a dovozu (protože viděli svět pomocí trhů zboží), jen pár ekonomů vidělo nerovnováhu úspor a investic jako dominantní kauzální příčinu, ale novináři a politici popletli skoro všechno.

V této souvislosti stojí za zmínku, že důležitou odlišností ekonomické reformy u nás a například v Maďarsku a Polsku byl kursový režim. Zatímco my jsme dlouho udržovali režim pevného měnového kursu, Maďaři a Poláci přešli na "crawling peg". To, zda jsme neměli opustit režim fixního kursu dříve, je otázka, o níž jsme intenzivně diskutovali.

Režim fixního kursu mi byl koncem roku 1990 (jako ministrovi financí) vnucen Mezinárodním měnovým fondem, ač jsem se ho velmi bál. V systému fixního kursu musí každý politik pevnost kursu obhajovat a kurs „držet“. Nadávat mu za to je směšné. MMF nám ostatně nikdy neradil fixní kurs opustit a to ani v krizovém jaru 1997. Vládní ekonomové naopak opakovaně žádali guvernéra ČNB o floating nebo o devalvaci, ale on to tvrdošíjně odmítal. (Kolik nás to stálo, snad dnes už vědí všichni.)

K maďarskému, polskému ale i např. i izraelskému „crawling pegu“ mám dodnes jistou nedůvěru. Reálný kurs se nám – díky naší nízké inflaci (oproti těmto zemím) – tlačil stále vzhůru a proto lze pochybovat, zda by se zdařilo nominálně ho tlačit dolů. Formálně jsme režim fixního kursu určitě měli opustit dříve. Ale nejsem si jist, zda by i tento krok vedl k dřívějšímu a hlavně plynulejšímu poklesu kursu koruny, než jak se to pak odehrálo na jaře 1997. Mám strach, že by zvrat nálady na trhu byl zhruba stejně silný, a že by kurs prodělal velmi podobný vývoj. Při uskutečňované měnové (teď myslím mimokursové) politice nemohl být vývoj jiný.

2.4.          Neadekvátní měnová politika

Za naprosto fatální chybu považuji přestřelení makroekonomické restrikce po roce 1996. Ekonomika sama o sobě stagnovat nezačala. Ekonomika byla uměle přibrzděna velmi radikálním měnovým opatřením ČNB v polovině roku 1996, které se s přiměřeným odstupem (jak stejně dokazuje historická zkušenost kdekoli ve světě) promítlo do poklesu – nejprve tempa růstu a potom i absolutní úrovně – HDP.

Státní rozpočet na rok 1997 byl nastaven na úplně jiné, daleko vyšší tempo růstu (a diskutujme velmi upřímně, kdo všechno jsme včas nerozpoznali zpomalení růstu) a při hrozbě velkého rozpočtového deficitu – velkého tehdejším pohledem – jsme provedli výrazné rozpočtové škrty. Tím jsme agregátní poptávku dále omezili. Dnes je možné diskutovat, zda jsme to na jaře roku 1997 „nepřehnali“, ale za sebe prohlašuji, že jsem se velice obával dopustit vznik „dvojího deficitu“ (který tak nepříznivě  zapůsobil v mexické krizi, která byla o 2 roky před naší) – tedy deficitu běžného účtu platební bilance i státního rozpočtu.

Doporučení Mezinárodního měnového fondu byla nekvalifikovaná. MMF sice chtěl omezit agregátní poptávku, ale chtěl to docílit primárně zpomalením růstu mezd (čili zpomalením spotřeby) a pak také chtěl zvýšením úrokových sazeb udržet zahraniční kapitál v zemi. Vůbec nediskutoval vyrovnání úspor a investic (či alespoň přiblížení úrovně domácích investic domácím úsporám) a nechtěl ani devalvaci. Marně jsem se tehdy snažil vysvětlovat, že u nás růst průměrných mezd oproti růstu průměrné produktivity není nijak mimořádně nepřijatelný, že prudce klesá počet zaměstnaných (zejména v průmyslu), že objem vyplacených mezd nebezpečný růst nevykazuje, a zejména že pohyb mezd v necentralizované a nestátní ekonomice není v rukou vlády. To oni vůbec nechtěli pochopit.

Zvyšování úrokových sazeb bylo a je smrtící a nevyhnutelně vede k finančnímu napětí. U nás i jinde ve světě, jak se o tom důrazně přesvědčily země jihovýchodní Asie. Zranitelný bankovní i podnikový sektor dostává zvýšením úrokových sazeb ničící úder, což byl i náš případ. MMF sice tuto svou politiku už dávno odsoudil a označil ji za chybu, ale vzniklá škoda se už odstranit nedá.

Recesi jsme podle mého názoru prožít nemuseli. Mohli jsme:

-          přibrzdit ekonomiku společným krokem ČNB a vlády po volbách v červnu 1996 (nikoli izolovaným krokem banky);

-          mohli jsme lépe odhadnout důsledky měnového zásahu (byl-li by dobře vzájemně diskutován) a jinak připravit státní rozpočet na rok 1997;

-          mohli jsme dříve přejít na floating a neztratit úsilím držet neudržitelný kurs miliardy dolarů;

-          mohli jsme jinak interpretovat probíhající ekonomické procesy, než jak to dělala ČNB, Tošovského vláda, „mladší“ část Zemanovy vlády, establishment mediálně vlivných analytiků a komentátorů, atd. a díky tomu jsme mohli pochopit, že ostrá restrikce bude ekonomiku v této její fázi nevratně ničit.

Důležitou roli sehrála politická nestabilita. Události druhé poloviny roku 1996 (a nemá smysl je v této stati vypočítávat) i roku 1997 se na ekonomickém propadu spolupodepsaly významným způsobem. Není jasné, zda by jiný rozpočet na rok 1997 (schválený tehdy díky jednomu hlasu poslance Wagnera) vůbec mohl parlamentem projít a zda by nevedl k pádu vlády již o rok dříve. Ale to jsou ona pověstná „kdyby“.

V každém případě je jasné, že dodnes neuvolněná restrikce měnové politiky – objemem množství peněz v ekonomice, výší úrokových sazeb a hlavně přitvrzováním regulace komerčních bank ohledně kapitálové přiměřenosti, kvality úvěrů a jejich krytí, oprávek a rezerv atd. – je naprostým omylem. S ozdravným procesem to nemá vůbec nic společného. Nevratné poškozování sféry reálné ekonomiky není ozdravováním. Transformace není pokusem dostat se k bodu nula a začít od nuly znovu. Je naopak pokusem převést ekonomiku z jednoho systému do druhého – s minimálními náklady.

Měnová politika je opravdu dominantnější než politika fiskální, což platí všeobecně, ale v naší specifické konstelaci zvláště. Je to hlavně proto, že česká ekonomika byla, je a bude kriticky závislá na bankovních úvěrech, ať už si to přejeme či nikoli. Vlastní zdroje podniků nemohou být v transformující se ekonomice dostatečné a stejně tak bylo (a je) iluzorní se domnívat, že roli bankovního sektoru jako dominantního alokátora kapitálu převezme kapitálový trh.

Balíčky z jara 1997 byly velmi radikálním krokem, který v evropském kontextu nemá obdoby,  a který svědčí o poměrně vysoké rozhodnosti již tehdy se rozkládající vlády. Jedním z jejich efektů bylo snížení rozpočtové nerovnováhy, druhým omezení agregátní poptávky. Současně mohly znamenat pozitivní signální efekt pro zahraniční kapitál, že vláda situaci kontroluje. Mohlo to tak být. Znemožnil to Josef Lux (a s ním Josef Zieleniec), který balíčky v den jejich vzniku podtrhnul žádostí o zásadní rekonstrukci vlády. Tím jejich efekt prakticky vynuloval.

Fiskální politika – to je na spoustu úvah a analýz – má své politické souvislosti a proto nemůže být používána ke krátkodobé regulaci ekonomiky. Spoléhat se na ní možné není a nikomu bych to nedoporučoval.

3.     Transformace právního řádu

Stále se u nás mluví o transformaci právního řádu.  V této kapitole se pokusím vysvětlit, proč každé právo – obzvláště v transformující se společnosti – v sobě implicitně obsahuje i jistou nedokonalost (3.1). Poté bych chtěl vyvrátit populární tvrzení, že ekonomové předběhli právníky (3.2). Pak upozorním na „zájmový aspekt“ vytváření legislativy (3.3) a nakonec upozorním na důležitý rozdíl mezi sporem o míru regulace a povrchním prohlášením o podcenění právního rámce transformace (3.4).

Vždy jsem zdůrazňoval, že právní řád jako celek – na rozdíl od jednotlivých zákonných norem – je hayekovským „složitým systémem“, neboť každý složitý systém vzniká evolucí a ne konstrukcí. Zmiňoval jsem často školu veřejné volby (public-choice school) a její objevný přínos pro výklad chování politiků, zákonodárců a byrokracie a pro pochopení nebezpečí manipulace demokratického státu prostřednictvím koncentrovaného parciálního zájmu na straně jedné a racionální ignorance (česky snad nevědomosti) standardního voliče na straně druhé.

Snažil jsem se také odlišit normativní (pouze však ve vakuu či ve světě bez lidí existující) ideál jakéhosi dokonalého práva od lidskými bytostmi vytvářené právní situace, která je výsledkem reálného světa, která odráží skutečné lidské zájmy a jejich relativní sílu a která je spíše optimem v paretovském smyslu než perfekcionistickým, inženýrským kalkulem či ideálem. Přicházel jsem s řadou tezí, které člověk získává při četbě moderní ekonomické literatury, která se už dávno nezabývá pouze nabídkou, poptávkou a cenou na explicitním trhu či podobnými „jednoduchými“ ekonomickými kategoriemi, ale která se zabývá obecnými rozhodovacími procesy v nejrůznějších lidských situacích, tedy i na trzích implicitních. Všechny tyto věci považuji za vysoce aktuální pro pochopení a interpretaci naší mimořádné a neopakovatelné doby.

3.1.          Právo bude vždy nedokonalé

Za nesmírně důležité pro pochopení naší doby považuji pochopení vztahu práva a společnosti, přesněji řečeno, vztahu kvality práva a tempa společenské dynamiky. Zdá se mi až příliš banální stále znovu a znovu připomínat, že mezi nimi existuje nikoli přímá, ale nepřímá úměrnost. Tato nepřímá úměrnost má spoustu důsledků a to ne vždy důsledků příjemných. Nemůže být sporu o tom, že ideální by byla následující situace:

- v jistém časovém bodě existuje elementární soulad mezi společenskou realitou a právním řádem, který ji tudíž věrně odráží a proto i adekvátně postihuje. Dochází-li následně k plynulému, nerevolučnímu vývoji společenské reality  (myslím tím přiměřenou rychlost měnících se vzorců lidského chování, měnící se ideologie a politických seskupení, měnících se institucí, měnící se techniky, atd.), s přijatelným zpožděním reaguje i legislativa. Mezi realitou a právním řádem nevzniká žádný hluboký příkop, nevzniká zde velký prostor pro protispolečenské jednání, které by bylo umožňováno absencí právních norem či mezerami uvnitř norem existujících.

Situace české společnosti devadesátých let je podle mne podstatně jiná. Společenská realita se měnila skokovým způsobem (a stále ještě se rychle mění). Právní řád byl původně připraven pro zcela jinou realitu, a i když se mimořádnou intenzitou tvorby nových zákonů velmi rychle transformuje, příkop mezi realitou a právním řádem zůstává veliký. Díky tomu je poměrně velký i prostor pro jednání, které není právním řádem postihováno (a to vůbec a vědomě nemluvím o nedostatečné kvalitě institucí právo vynucujících) a je zcela přirozené, že je tento volný prostor rychle vyplňován lidskou aktivitou, která je se zřejmou oprávněností považována za nepřijatelnou, nespravedlivou, nemorální, destruktivní a pod.

Otázkou je, zda došlo či nedošlo k našemu selhání tím, že jsme v konfliktní otevřené, svobodné, pluralistické společnosti nezabezpečili ještě masivnější tvorbu nových zákonů (či novel zákonů starých). Moje odpověď na tuto otázku je jednoznačná: nešlo o selhání nikoho konkrétního. Nebyl totiž – samozřejmě naštěstí – vytvořen žádný autoritativní politický systém, který by snad, hypoteticky, mohl vést k tomu, že by nové zákony mohly být rychle a bez průtahů „nadiktovány“ jakousi radou moudrých (moudrých v očích autoritativního vládce).

Zákony byly v naší zemi tvořeny a schvalovány v složitém prostoru kýčovitého moralizování (půjčuji si hezký termín Václava Bělohradského, diskutovaný např. v jeho článku „Morální kýč“, Proglas č. 1, 1999), lobbyistického a nátlakového prosazování parciálních, profesně-skupinových zájmů a nemilosrdného politického (stranického) bojování o voliče. Nemluvím o nezanedbatelných limitech našeho poznání v oblasti právní teorie, ani o stejně nezanedbatelných limitech lidského pochopení komplikované, mnohadimenzionální a navíc překotně se měnící společnosti.

O každém z vrcholů tohoto pomyslného trojúhelníku by bylo možné udělat celou přednášku. Za důležité (protože mimořádně nebezpečné) považuji ono kýčovité moralizování nebo „rituální deklarování obecných hodnot“ a vyslovování vznešených, ale nepraktických výroků, které jsou nezávazné, z kterých nic neplyne, a které nepomáhají řešit dilematické situace, před něž jsme v konkrétním životě dnes a denně stavěni. Dopad tohoto vlivu u nás nebyl ani zdaleka okrajový a už vůbec ne neutrální. Odtržením abstraktně moralizujících pouček od řešení elementárních problémů a povýšením jejich propagátorů na piedestal mimořádných „duchovních a morálních“ autorit bohužel docházelo k brzdění standardních postupů a mechanismů.

3.2.          Ekonomika právo nepředběhla

Často slýchám, že jsme měli dobré zákony prostě přeložit. Jsem přesvědčen, že tento názor představuje zárodek jednoho z nejvážnějších omylů naší doby, a že je důsledkem nepochopení samotného transformačního problému. Vynechám-li netriviální otázku překladu samotného, resp. absence potřebné terminologie a vynechám-li nemožnost roubovat jednotlivé vypůjčené zákony na jiný základní právní systém, nemohu vynechat argument nezbytného transformačního aspektu významné části našich zákonů, který se překladem zajistit nedá.

Přijetí zcela nového (a navíc cizího) právního řádu vyvolává v  jakékoli společnosti nemalé náklady, o jejichž rozsahu nás velmi přesvědčivě informuje příklad našeho souseda –  východního Německa, které dokonce nemuselo potřebné zákony ani překládat. Náklady jejich zavedení byly a jsou enormní. Ještě dnes, po téměř celém desetiletí, se roční pomoc západní části Německa jeho části východní rovná částce téměř 150 miliard marek, což je více než hrubý domácí produkt celé České republiky. Vím, že právníci takto zpravidla neuvažují, vím, že nevycházejí z úvah o tom, že různé – právním řádem spoludeterminované – systémy lidské interakce mají velmi nestejné náklady, kterým ekonomové říkají náklady transakční, považuji to však za fatální chybu.

Každý společenský systém má své nenulové „transakční náklady“ neboli má nenulové náklady svého provozu, má nenulové náklady mezilidských transakcí, mezilidských kontaktů a vztahů. Odvažuji se tvrdit, že by rychlé přijetí „netransformační“ legislativy znamenalo vyvolání extrémně vysokých transakčních nákladů, které by naše společnost těžce nesla (a asi by je neunesla) a které by za nás žádný západní (nebo východní) soused v žádném případě neplatil. I dnešní ekonomická deprese je nákladem chybné, protože netransformační, resp. transformačně necitlivé hospodářské politiky, která se u nás začala prosazovat ve druhé polovině devadesátých let, a která kulminuje právě dnes.

Za jeden z nejfalešnějších mýtů naší doby považuji tvrzení, že „ekonomika předběhla právo“, že ekonomové nedbali na právníky, že se ekonomická reforma prováděla bez legislativy. Nevím, kde se u nás tento názor vzal. Všichni přece musíme vědět, že byla drtivá většina reformních opatření – a jinak to ani být nemohlo – realizována prostřednictvím zákonů (a zákonům blízkých aktů), a že byl každý významný liberalizační, deregulační a privatizační krok učiněn formou zákona.

Spor o transformaci právního řádu byl legitimním sporem, protože jsme už nežili v autoritativním systému. Byl sporem o koncepci, o roli státu v ekonomice a společnosti, o míru regulace či paternalismu a o spoustě dalších věcí, ale určitě nebyl sporem o to, zda se mělo méně či více transformačních zásahů dělat zákonem, podzákonnou normou či „pouhým“ rozhodnutím exekutivy. Přesto se teze o podcenění legislativy u nás pevně zabydlela a není snadné ji vyvrátit.

Jiným z dobových mýtů je spojen s tvrzením, že se zhruba od poloviny devadesátých let transformace zpomalila (či zastavila), že se zpomalila tvorba legislativy, a že u nás vznikl jistý „transformační deficit“, resp. „deficit tvorby legislativy“.  Dovětkem k tomuto empiricky doložitelnému faktu bývá říkáno, že někdo – svým opatrnictvím, svou únavou, vyčerpáním či vyschnutím svých nápadů – transformaci zabrzdil. Neboli, že šlo o defekt subjektivní.

Nabídl bych jiný výklad: intenzita tvorby návrhů zákonů vládou a míra prosazení těchto návrhů v parlamentu závisí na míře podpory, kterou vláda v parlamentu má. (Všechno ostatní je druhotné, i když je zřejmé, že platí i souvislosti opačné – výsledky voleb nejsou náhodné a složení  parlamentu proto odráží úspěšnost či neúspěšnost vládnutí.) Každý pozorný pozorovatel naší současnosti musí vědět, že ani koaliční vláda, vzniklá po volbách roku 1996, ani úřednická postsarajevská vláda a ani menšinová vláda, konstituovaná po mimořádných volbách roku 1998 díky opoziční smlouvě potřebnou podporu neměly. Vzniklý deficit tvorby legislativy má proto objektivní, byť velmi nemilý a nepříjemný důvod a samozřejmě i velmi nepříjemný dopad.

3.3.          Tvorba legislativy a dobývání renty

Již jsem zmínil lobbyistické (rent-seeking) aktivity, které vedou k distorzi zákonů směrem ke zvýhodňování organizovaných skupin, sestavených z malého množství jedinců oproti většímu množství neorganizovaných nebo neorganizovatelných, v každém případě „roztroušených“ jedinců, které podobné nátlakové možnosti vůči státu nemají. To je známý a více méně standardní problém  každé demokratické společnosti, ale pro naši dobu a naši zemi je podstatná dynamika tohoto vlivu.

Zdá se mi více než oprávněné tvrdit, že je jeho působení v čase zjevně proměnlivé, resp. že se jeho vliv postupně zesiluje a to značně nebezpečným tempem. Kolaps komunismu vedl k rozpadu všech minulých struktur, včetně struktur nejrůznějších zájmových seskupení, a nové organizované struktury se jistou dobu zformovat nemohly (což je přesně v souladu s klasickou hypotézou Mancura Olsona). Tato doba však už u nás dávno minula a „distributional coalitions“ (jak je trefně nazývá M. Olson) již zde jsou a legislativu našeho státu výrazně vychylují.

Zmínil-li jsem otázku zájmů a zájmových seskupení, je třeba zmínit i otázku idejí, myšlenek, ideologií a jejich relativního vlivu na tvorbu legislativy. Jedná se o téměř klasický spor, často diskutovaný v literatuře (za velmi přesvědčivý považuji např. sborník „Ideas, Interests, and Consequences, IEA, London, 1989), kde na straně jedné stojí teze „Politiku pohání zájmy, ne obecné doktríny“ (tamtéž, str. 9) nebo teze, že růst určitých typů státní intervence „není důsledkem vlivu kolektivistických idejí, ale určitých charakteristik struktury kolektivních aktivit a struktury politického procesu demokratických států“ (tamtéž), ale na druhé straně stále přetrvává slavná Keynesova věta z roku 1936, že „svět je řízen idejemi a téměř ničím jiným“.

Podíváme-li se na nedávné legislativní změny či aspoň legislativní ambice, pak mám pocit, že i přes nepochybně existující kombinaci vlivů u nás zřetelně dominuje vliv zájmový. Změna zákona o loteriích, kdy zahraničí (businessmani i politikové) tolik křičelo o pošlapávání konkurence v České republice, nebyla ničím jiným než bojem o vyšší podíl na trhu a stejně tak připravovaná demonopolizace povinného ručení z provozu motorových vozidel nemá nic společného se vznešenými idejemi o optimálním spravování státem organizovaného povinného ručení (se státem diktovanou cenou), ale je čistým bojem o několik miliard na našem trhu pojištění.

Zdá se mi ale, že už bylo všechno dávno řečeno. Adam Smith v roce 1776 ve své slavné zakladatelské knize ekonomie „Bohatství národů“ vyjádřil velkou skepsi ohledně možnosti prosadit svobodný obchod slovy: „není to pouze kvůli předsudkům veřejnosti, ale je to kvůli něčemu, co se dá překonat daleko hůře, a tím jsou soukromé zájmy mnoha jednotlivců, kteří jsou zásadně proti“. John Stuart Mill říkal o dvě generace později, že „dobrá věc málokdy zvítězí, není-li doprovázena silným zájmem s ní spojeným“. Nebuďme však úplně pesimističtí – za něco více než půl století byla v Anglii éra svobodného obchodu nastolena, což Adam Smith nepředpokládal.

3.4.          Nezaměňujme právo za regulaci

Za mimořádně signifikantní pro naši dobu – platí to o celém světě, ale o to více o nás – považuji i rychlý nárůst podílu regulativní či administrativní legislativy, jinak řečeno, nárůst legislativy vertikálních vztahů oproti legislativě vztahů horizontálních. V právnické terminologii se tomu říká nárůst významu práva veřejného oproti právu soukromému.

V ostřejší terminologii bych to chápal i jako směšování rozdílu mezi systémem právním a systémem regulačním (jak to hezky popisuje Henry G. Manne, v článku The Judiciary and Free Market, Harvard Journal of Law and Public Policy, sv. 21, č. 1, podzim 1997) nebo – ještě dramatičtěji – jako spor mezi soukromým zájmem a jakousi veřejnou – všeobecně přijímanou nebo násilím vynucovanou – „hodnotou“ či hodnotami (viz M. S. Greve, The Demise of Enviromentalism in American Law, The AEI Press, La Vergue, 1996), jako spor toho, zda a nakolik má právní řád chránit obecné „hodnoty“ (values) nebo zda se má primárně zabývat jen obranou před „poškozením někoho konkrétního“ (harms), zda mají dominovat takové instituty jako vlastnictví a svoboda smlouvy nebo takové instituty jako příkaz, zákaz, regulace. Nebezpečím je narůstající pocit veřejnosti o nedostatečnosti působení vztahů horizontálních a naopak narůstající víra v nezbytnost jejich doplňování působením vztahů vertikálních, tedy vztahů státu a jednotlivců (osob fyzických i právnických).

Dobovou filosofií (jen zdánlivě liberálních politiků, právníků a ekonomů) je také představa o univerzální propojenosti všeho se vším, představa, že žijeme ve světě, který je plný „všudypřítomných externalit“, kde tradiční instituty vlastnictví a smlouvy nestačí. Tento  pohled na realitu kolem nás, pohled, který je mimo jiné velmi výrazně zastoupen v právním řádu Evropské unie, znamená – podle mého názoru – další výrazný distorzní prvek naší legislativy, ke kterému mne navádí právě pohled ekonoma, nebo snad spíše pohled školy „law and economics“.

Často se setkávám s tím, že někteří vášnivě kritizují zanedbaný právní rámec transformace, ale když se jich ptáte na detaily, dozvíte se, že si přejí větší míru regulace na kapitálovém trhu, silnější ochranu spotřebitele, silnější ochranu menšinového akcionáře, větší regulaci v médiích, energetice, případně dalších oblastech. S takovým směšováním pojmů já nemohu souhlasit. Jedna věc je obvinění o zanedbaném právním rámci, druhá věc je spor o míru regulace.

Střet o „optimální“ míru regulace ve společnosti je legitimní politický spor všude na světě. Liberálové (a s nimi já) by si přáli míru regulace co nejmenší, socialisté by si přáli větší. Jde o věčný spor o to, zda je důležitější individuální svoboda za cenu určitého „společenského nepořádku“, nebo naopak. Moc bych prosil, aby kritici tento spor - zda zdravému vývoji společnosti v konečném důsledku prospívá větší či menší regulace - netrivializovali. Pokud tvrdí, že ČR prováděla (z jejich pohledu) nedostatečnou regulaci, jde o konzistentní postoj. Tvrdí-li, že vláda „opomenula“ či „podcenila“ právní rámec, je to zavádějící výklad.

V této kapitole jsem úplně abstrahoval od možného a v našem případě vysoce pravděpodobného, konfliktu formálních a neformálních pravidel lidského chování. Institucionální transformace zvyšuje velikost transakčních nákladů, ale zůstával jsem jen u  pravidel formálních. To však není úplné. Steve Pejovich (ve svém textu Law, Tradition, and Transition Process z roku 1997) připomíná, že klíčový faktor, ovlivňující velikost transakčních nákladů, představuje „kvalita interakce formálních a neformálních pravidel“ platných v té které společnosti. Argument je to vcelku známý. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Douglas North opakovaně argumentoval, že většina latinskoamerických zemí sice přejala americkou ústavu, ale přesto fungují zcela jinak než USA.

Chtělo by to provést více empirických sociologických a socio-psychologických analýz, ale zdá se, že je u nás i tento faktor mimořádně významný. Dovolil bych si dokonce položit otázku, zda jsou defekty legislativy významnějším prvkem naší reality než diskrepance formálních a neformálních pravidel? Odpověď pro mne jednoznačná není, nicméně i tato odpověď je nesmírně potřebná pro adekvátní deskripci a interpretaci  naší doby.

4.     Závěr

Pokusil jsem se o letmý nástin mého pohledu na politické, ekonomické a právní aspekty transformace v naší zemi. Je to samozřejmě téma nesmírně široké, je námětem pro tlusté knihy, k jejichž napsání si – doufám - jednou naleznu čas. Ačkoli řada myšlenek zůstala nedotažena, věřím, že zamyšlení bylo užitečné.

Kdybych měl vymyslet jedno slovo, které charakterizuje prvních polistopadových deset let, vybral bych si slovo „netrpělivost“. Ekonomická, právní i politická transformace probíhaly v uplynulých letech nesmírně rychle. Přesto tato rychlost mnoha lidem nestačí. Množí se hlasy volající po okamžitém nadbytku, po okamžitém srovnání kroku s ekonomicky vyspělým světem, po okamžité (byť bezhlavé) integraci do právních systémů, které prodělaly mnohasetletý plynulý vývoj.

Říci kdykoli v průběhu právě prožitých deseti revolučních (nebo transformačních) let, že ČR není utopická země, která třísetletý vývoj např. britské demokracie zvládne za pár týdnů, rovnalo se bezmála vlastizradě. Netrpělivost převládla nad rozumem. Přesto – anebo právě proto – je třeba připomínat, že transformace od komunismu k tržní ekonomice a pluralistickému politickému režimu je unikátní historický proces, který nikdy nepopisovaly žádné učebnice, v němž jsme se všichni (včetně mne) učili a věřím, že i hodně naučili. Jsem přesvědčen, že až bude za dalších deset let vycházet další podobný sborník, budou hodnocení české transformace podstatně optimističtější než dnes.

Tento text je kapitolou v knize: „Česká konzervativní a liberální politika“ (str. 213). Editoři: Petr Fiala, František Mikš. Vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) v r. 2000.