---

Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Přežije Evropa současnou…

---

Přežije Evropa současnou migrační vlnu?

Projevy a vystoupení, 14. 4. 2016

Otázka, kterou jste vybrali jako název mého dnešního vystoupení, je nejen plně legitimní, ale je naprosto na místě. Není nadsázkou. Zkušenost mi říká, že si ji lidé v celé Evropě, myslím běžní, normální lidé, kladou dnes a denně. „Neběžní“ lidé, tzv. evropské elity, si ji bohužel nekladou. Ti v dnešní masové migraci nic nebezpečného nevidí nebo se alespoň tváří, že nevidí. Pokusím se vysvětlit, že se mýlí a proč se mýlí. Je třeba jim sdělit, že je tato migrační vlna, a masová migrace vůbec, pro Evropu osudovým nebezpečím. Nepodaří-li se to, je třeba tyto elity, což je pozice za jakou se považují, co nejrychleji vyměnit.

Některé z nás trápí i to, proč tato migrační vlna, vlna masové, nikoli individuální migrace, vznikla? Nevede nás k tomu pouze naše intelektuální zvědavost. Odpověď na tuto otázku souvisí s odpovědí na to, proč migrace vadí a jestli ji přežijeme. Pokusme se dát na tyto otázky srozumitelné a hlavně neoportunistické odpovědi.

1. Proč vznikla současná migrační vlna?

V naší, nedávno publikované knize Stěhování národů s.r.o.[1] jsme s Jiřím Weiglem odmítli módní tvrzení, že jsme v tom – myšleno, my Evropa – nevinně, že jsme nic takového jako dnešní masovou migraci nechtěli. Nejsme si naší nevinností jisti. Odmítáme sebeomlouvající a ze zodpovědnosti se vyvazující výklad, že migrační vlna vznikla jen a jedině proto, že jsou na Blízkém Východě a v severní Africe (ale i v řadě oblastí Západní Asie a střední Afriky) natolik zničené, rozbité, válkou zpustošené, nedemokratickou ideologií islamismu poškozené země, že z nich lidé utíkat musí a že je to plně pochopitelné. To pravda není. Drtivá většina z nich utíkat nemusí. Pouze chce.

Stejně tak odmítáme tezi, že má Evropa – z jakýchsi absolutistických humanistických pohnutek – povinnost tyto migranty velkoryse přijímat. A že se to týká každého, kdo se hromadně, více méně organizovaně, na velké vzdálenosti (bez ohledu na své vlastní – vzhledem ke svému osobnímu bohatství – obří migrační náklady), leckdy až příliš suverénně (více méně nárokově), dožaduje vstupu do Evropy. A dělá to, i když to pro něho znamená opuštění své domoviny a vstup do úplně jiné kultury, civilizace, jazykového prostředí, ale i klimatických podmínek. I to je naprosto absurdní.

Vidíme to tedy složitěji než „vítači migrantů“, a to z celé řady důvodů:

1. i když víme, že dnešní Islámský stát v Sýrii a Iráku nemalou změnu situace oproti minulosti znamená, víme i to, že tragická – v našich evropských očích – situace byla v tomto regionu již léta či spíše celá desetiletí a přesto žádná migrační vlna nenastávala;

2. víme, že byla individuální migrace v průběhu lidských dějin běžným prvkem lidského chování, ale víme i to, že k masové migraci musí něco (nebo někdo) dát zcela neobvyklý impuls. Migranti tímto impulsem musí být přesvědčeni o tom, že území, kam chtějí migrovat, buď musí násilím dobýt, nebo musí dostat dostatečně přesvědčivé ujištění, že jsou na tomto území vítáni. Abstrahujeme-li od střetů migrantů s policií na hranicích Makedonie, žádná velká bitva o Evropu se zatím neodehrála. Platí tedy to druhé.

Pro migranty sice může být v různých situacích rizikem nedělat nic a zůstávat na svém domácím území, ale stejně tak musí vědět, že rizikem je i migrovat. Musí také vycházet z toho, že na migraci není nárok. Musí vědět, že ve světě existují hranice, pohraniční stráže, vízová povinnost, složité azylové řízení, tresty za nedovolený přechod hranic, tresty za pašování lidí, atd. Shrnuto: emigrovat je obří riziko, není-li k dispozici velkorysé pozvání;

3. masová migrace je vyvolávána hlavně tím, že svět v posledním půlstoletí zažívá mimořádnou chaotizaci a narušení dlouhodobě utvářených vzorců chování, k čemuž Evropa nemálo přispěla. O dnešní migrační vlnu si proto „koledovala“. Patří k tomu

- všeobecné přijetí (téměř religiózním způsobem obhajované) nezodpovědné, utopické, proto v podstatě antihumánní doktríny lidských práv, která se tváří, že je na široce definovaná práva nárok, že pro tato práva stačí, aby byla v libovolné situaci „zavedena“, a že už to, samo o sobě, automaticky, vytvoří jistý politický, ekonomický a sociální systém (všemi humanisty obdivovaný). Je to doktrína, která nechápe, že něco jako právo je produktem určitého společenského uspořádání, v lidských dějinách zcela mimořádně se vyskytujícího, nikoli jeho předpokladem;

- rozsáhlý, zejména v západním světě uskutečněný převrat tradičních (chcete-li evropských) hodnot, elementárních principů lidského chování, životního stylu a respektu k hierarchicky uspořádanému principu lidské společnosti. Tato radikální změna je důsledkem teprve teď se plně prosadivšího vítězství kulturní revoluce šedesátých let, která nebyla „osvobozením“ člověka od – Marxem definovaných – okovů kapitalistické společnosti, ale „pseudoosvobozením“ od lidskými dějinami utvářených civilizovaných, kulturních (tedy nebarbarských) společností a od osvědčených prvků lidského chování v elementárních životních situacích. Nemám moc rád termín kulturní marxismus, ale začínám se s ním pomalu smiřovat. Přesto je pro mne to, co se dnes děje, spíše Sartre a Marcuse, Rudi Dutschke a Cohn-Bendit než Karel Marx. V Evropě (i USA) teprve dnes v plné síle prožíváme dopady „kulturní“ revoluce 60tých let;

- v Evropě ve stejné době zvítězila doktrína evropeismu, který je konglomerátem doktríny politické (přesvědčené o zhoubnosti národních států a o nezbytnosti nahradit je kontinentálním uspořádáním světa), trh odmítající doktríny ekonomické a sociální (dnes už snad sice nevěřící v sílu direktivního plánování komunistického typu, ale přesto bláhově věřící v nezbytnost rozsáhlé regulace trhu moudrým státem a v nepřijatelnost trhem určovaného rozdělování vytvořeného bohatství), doktríny kulturní či spíše lidské chování předurčující, která se opírá o ideje multikulturalismu, politické korektnosti, feminismu, genderismu, homosexualismu (a celého LGBT);

4. změny nastaly i v arabském světě s tím, že to, co se tam děje, není obecným případem jednání a chování rozvojových zemí, neboť nic takového na jiných kontinentech nenastalo. Tyto změny byly způsobeny specifikou islámu (dlouho drženého „při zemi“ absolutistickými nereligiózními vládci v Egyptě, Iráku, Libyi, Sýrii a dalších zemích) a jeho rozpolceností, zvláštní monokulturností ekonomik žijících z ropy a zemního plynu, kontraproduktivností polovičatých vojenských intervencí USA v této oblasti (Afghánistán, Irák, Sýrie), nepromyšleným (nebo naopak záměrně chybným) organizováním „Arabských jar“ pod heslem vývozu revoluce, a vůbec celým osudovým průběhem dvacátého století v tomto historicky složitém makroregionu.

Musím proto udělat dílčí závěr, že se na vzniku současné migrační vlny zásadním způsobem podepsal Západ (a v rámci něho jeho kolébka Evropa). Rozbuškou, která i v minulosti existující individuální migraci přeměnila v migrační vlnu, bylo naivní a nezodpovědné vítací heslo kancléřky Merkelové (intenzivně podporované výroky prezidenta Gaucka) a podobná prohlášení dalších evropských, zejména bruselských, multikulturní ideologií zaslepených politiků.

Abychom jim nekřivdili, nestalo se to ve vzduchoprázdnu. Bylo to učiněno v „příznivém“ prostředí

- v rozhárané, s Evropskou unií nespokojené Evropě;

- v Evropě s dětinskou naivitou zbavené hranic (a popletené apoteózou ideálu „bezhraničnosti“ jako kýžené budoucnosti lidstva);[2]

- v éře víry v sociální, tedy nárokovou, nikoli výkonovou společnost;

- v přijetí teze o různosti, diverzitě a relativnosti pravdy jako o nezbytné cestě k odstranění možných příčin zrůdnosti totalitaristických ideologií (jakými byly nacismus a komunismus);

- na kontinentu, oslabeném rušením elementární autority států, spoléhajícím na Brusel a jeho centralismus a zpochybňujícím respekt k nutné hiearchizaci lidské společnosti.

Současná migrační vlna proto nemohla nepřijít. Každý, kdo žádal její zastavení, byl a je ostrakizován, zesměšňován, líčen jako význam pomoci, soucitu a milosrdenství nechápající člověk, jako sobec, egoista, nekřesťan, prostě neevropan.

2. Proč tato migrační vlna Evropě vadí a proč by to měly vědět i evropské elity?

Efekt dnešní masivní migrační vlny, která ani zdaleka není u konce a která – v souladu s argumenty v předcházející části – snadno a rychle neskončí, nemůže být neutrální a už vůbec nemůže být nulový.

Migranty zvoucí evropští politici zcela nepřesvědčivě mluví o pozitivních přínosech. V naší knize jsme v kapitole 6 přinášeli argumenty proti dvěma nejčastěji zmiňovaným tzv. „přínosům“, kterými by mělo být – díky migrantům – snižování nedostatku pracovních sil v Evropě a zabraňování stárnutí Evropy. Obojí je omylem.

Pracovních sil máme v Evropě dost. Spíše máme nedostatek pracovních příležitostí, protože Evropa není rostoucím, dynamickým regiónem. Nezaměstnaných je více než jedna desetina všech disponibilních pracovních sil, což je 23 miliónů lidí. Kvalita pracovní síly se příchodem dnešních migrantů také nepochybně nezvýší a strukturální defekty jsou způsobeny rigiditou trhu práce a ne nedostatkem pracovníků.

Doplňovat migrací nepříznivý demografický vývoj je též mimořádně pochybné. Do přirozeně vznikajících populačních trendů se mluvit nemá. Migrací se demografické chování existující evropské populace navíc stejně nijak nezmění. Pouze přijde populace jiná a údajný evropský problém se bude jen zesilovat. V Evropě je nyní nejvíce obyvatel v její historii, žádný vznik prázdného, neobydleného, nevyužívaného teritoria nehrozí. V roce 1900 bylo v Evropě 408 miliónů lidí, dnes je to 742 miliónů. Byla tehdy Evropa vylidněná? Mělo se po celé století násilně lákat migranty? Je ideálem hustoty obyvatel prázdná Kanada nebo přeplněná Belgie? Stárnutí je relativní pojem, spíše jde o prodlužování lidského života a to i jeho produktivní délky.

Dílčí závěr: v Evropě nás není málo a naše množství není třeba uměle zvyšovat. Zastavme v posledním půlstoletí organizovaný rozvrat a snižování významu rodiny a tradičních vztahů muže a ženy a vše se vrátí do přirozených trendů, nic jiného není třeba. Určitě ne masová migrace.

Nyní ta evropskými elitami bagatelizovaná negativa. Společenské vědy studují zákonitosti chování společnosti, jednotlivců a všech „entit“, které si tito jednotlivci pro žití v masové, anonymní, nikoli na osobní znalosti každého s každým založené společnosti vytvářejí. Musím trvat na tom, že z těchto poznatků něco zásadního vyplývá.

Nenacházíme-li se v tzv. face-to-face society (jako je rodina) anebo nejsme-li ve světě naprosté anarchie, musí jakákoli „velká“ společnost ke svému racionálnímu chování splňovat určité předpoklady, musí být naladěna na stejnou notu, musí sdílet některé elementární, komunitu tvořící hodnoty, musí respektovat určitá, evolucí vytvořená pravidla, návyky a obyčeje, musí mít vybudován systém všemi respektovaného a současně přísně vynucovaného práva, atd.

V jiné terminologii se mluví o kohezi, o koherenci, o nezbytné homogenitě společnosti.[3] Cizí prvky, jinak se chovající jedinci, být samozřejmě mohou, ale smí být jen zlomkem společnosti, smí být jen – i když vítanou – kuriozitou či atrakcí. Nesmějí svou vahou a významem zásadně narušovat a či dokonce chtít měnit chování většinové společnosti. Nebo smějí, ale pak tím vzniká společnost jiná.

Každé významné narušení tohoto, historií opakovaně potvrzovaného principu, je pro společnost negativem. Hodnotu přiměřeně míry stejnosti – v zásadních systémových věcech, nikoli v názoru na preferenci hudebních žánrů či barvy kravat – je pro zdraví jakékoli společnosti třeba hájit. Různost je jen kořením společnosti. Prospívá jí, jen je-li jí v ní „jako šafránu“.

Mluvím o společnosti, o ucelené komunitě lidí, charakterizované určitou kulturou, životním stylem, civilizační úrovní, organizovaností. Nemluvím o beztvaré hmotě typu lidstvo, svět, planeta.[4] (I proto je tak sporná ideologie globálního humanrightismu a multikulturalismu.)

Evropa se skládá z desítek národů a z podobného počtu buď národních států, nebo kolem většinového národa vytvořených států. Ty identické nejsou, a čím dále se nacházejí od pomyslného, geografií daného středu Evropy, tím jsou odlišnější. Přesto mají mnoho společného a od svého okolí se liší. Vidí to každý turista.

Toto všechno je možné dlouze rozvíjet, základní teze jsou však takto jednoduché. Masová migrace z jiného světa vadí.

3. Může Evropa přežít?

Nejprve ke slovu Evropa. Evropa je sice intuitivně srozumitelný, ale velmi různě chápaný pojem. Já mám na mysli Evropu jako abstrakci, jako civilizačně-kulturní celek, jako historickým vývojem vzniklý konglomerát postojů, názorů, zvyklostí, mravů a obyčejů, myšlenkových vzorců, náboženství a světonázorů, způsobů chování, souhrnně hodnot, které Evropu – ve svém souhrnu – činí specifickým fenoménem.

Říkám-li specifickým, myslím tím pouze to, že se vyznačuje zvláštními charakteristikami. Není to hodnotový soud. Není to výrok z kategorie lepší-horší. Určitě však platí, že Evropa má své pozitivní rysy, kterých si my, žijící v Evropě, velmi vážíme a které nechceme ztratit. (Přesto bychom se je neměli snažit exportovat do jiných končin světa. My o tento export určitě ani nestojíme, stojí o něj evropské elity, lidé, kteří si osobují mluvit za nás.)

V něčem jsme za posledních několik staletí snad předběhli vývoj v jiných částech světa (s výjimkou Severní Ameriky, která je – byť velmi samostatnou – odnoží Evropy), ale už to v mnohém přestává platit. Evropu hlavně nelze ztotožňovat s její jednou formou sebeorganizace, s Evropskou unií, jejíž existence je jen časově podmíněna. Je totiž velmi sporné, zda je nutným, logickým, autentickým produktem a vyústěním dosavadních evropských dějin nebo zda jde o již dnes evidentně usychající větev snad ještě zachranitelného evropského stromu.

Evropa by dnešní migrační krizi přežít mohla, kdyby byla i nadále Evropou, tedy sebou samým. Kdyby byla zdravá. Kdyby neprocházela už minimálně půl století (nebo spíše století celé) hlubokou krizí, o které jsem mluvil v úvodu. Vytvoření Evropské unie tuto krizi nezastavilo, naopak ji prohloubilo. Její dnešní slabost činí Evropu snadno zranitelnou a neschopnou se bránit. Všechno navíc naznačuje, že se bránit ani nechce. O to je dnešní situace nebezpečnější.

Nepředstavujme si však možnou či pravděpodobnou destrukci či rozklad Evropy jako jednorázový akt, jako náhlé zhroucení, jako rozpad „domečku z karet“. Bude to proces, bude to evoluce, nebude žádný konečný den D (i když významné mezníky na té cestě budou), nebude to jedna prohraná bitva.

Můj pohled je pohledem systémovým. Lidská společnost není – misesovsko-hayekovsky řečeno – produktem jakéhosi human design, jakéhosi předpřipraveného plánu, ale je výsledkem human action, lidského konání. Vždy jde o evoluční proces. Měli bychom říci naštěstí, bude to jistou dobu trvat, ale moc času nemáme. Zvrat může být rychlejší než si většina dnešních Evropanů, přece jenom v loňském roce částečně probuzených z půlstoletí trvající nirvány klidu a bezpečí, myslí. Velkým mementem je antiutopická, ale prognosticky velmi realistická kniha francouzského spisovatele Michela Houellebecqa Podvolení (Summision), jejíž autor orwellovsko-huxleyovským způsobem píše o tom, co se stane ve Francii po prezidentských volbách v roce 2022. Měla by být pro každého v Evropě povinnou literaturou.

[1] Klaus, V., Weigl, J., Stěhování národů s. r. o. – Stručný manuál k pochopení současné migrační krize, Olympia, Praha, 2015.

[2] Britský novinář Daniel Johnson, vydavatel měsíčníku Standpoint, v jeho březnovém letošním čísle píše: „Nutná podmínka pro odstranění vnitřních hranic je vytvořit bezpečné hranice vnější“ (Standpoint, March 2016, str. 3).

[3] O významu homogenity společnosti velmi výstižně píše i Aleš Valenta, Homogenní společnost – výhoda nebo nebezpečí, Neviditelný pes, 2. března 2016.

[4] Již citovaný D. Johnson říká: „Nesmrtelné věci jsou univerzální, my smrtelníci závisíme na tom zvláštním, specifickém“ (tamtéž).

Václav Klaus, Podklad k vystoupení na Vysoké škole finanční a správní, Praha-Vršovice, 14. dubna 2016.

Publikováno také v měsíčníku Literární noviny, č. 6/2016.