Hlavní strana » Články a eseje » Václav Klaus pro Literární…

Václav Klaus pro Literární noviny: Je Česká republika opravdu naše?

Články a eseje, 12. 2. 2016

Výrok prezidenta Zemana v jeho vánočním televizním proslovu o tom, že je Česká republika naše, vzbudil zaslouženou pozornost. V dnešním evropském (a bohužel stále více už i českém) multikulturálním poblouznění, kterému propadlo i nemalé množství jinak rozumných lidí, mu za něj musíme poděkovat. V éře diktatury tzv. činitelů dobra („Die Diktatur der Gutmenschen“ je pěkný název nedávné německé knihy) řekl něco až příliš přízemně normálního.

Samozřejmě narazil. Náš politický mainstream si nepřeje, aby byla Česká republika naše, podobně jako si evropský politický mainstream nepřeje, aby byla Evropa evropská. Jeho výrok byl proto okamžitě napadán a zesměšňován.

Nevím, jak to myslel prezident Zeman, ale zdá se, že to nemohl být výrok deskriptivní (tedy výrok o realitě), i když ho tak lidé chápou. Byl to spíše výrok normativní, neboli výraz toho, co by si prezident přál (a já s ním), aby bylo. Hlásat něco jiného, mít ambice jiné, vzdát se tohoto věčného cíle našich předků, by bylo v prezidentské roli neúnosné (abych to ale nezakřikl!). Bylo by to naprostým pošlapáním našich dějin, odmítnutím snah, životů a osudů generací, které nás na území naší země předcházely. Úkol – být jejich pokračovateli – nemá naše generace právo odmítnout.

Vždy jsme odmítali být podřízeni někomu jinému. Nechtěli jsme patřit pod Vídeň, Berlín či Moskvu, a stejně tak se i dnes – alespoň někteří – nemůžeme smířit s tím, že bychom měli patřit pod Brusel. Někteří naši spoluobčané si ve své tragické nevědomosti myslí, že to nehrozí, jiní jsou naopak přesvědčeni, že přidat se k Bruselu není a nebude žádnou ztrátou, že naše rozplynutí se v EU nehrozí. V této souvislosti musím připomenout svůj dvacet let starý výrok, který předvídavě přirovnával důsledky našeho členství v EU k rozpouštění se kostky cukru v čaji. Já jsem si to nepřál a věděl jsem, že to hrozí.

I když jsem ekonom, trápí mne hlavně otázka státní suverenity v politickém smyslu. Východiskem ke smysluplnému uvažování o této otázce je vyjasnění si toho, co je to ten Brusel? Co je ono soustátí zvané Evropská unie? Co je to ve skutečnosti, nikoli co si mnozí – při své nedostatečné pozornosti – myslí, že to je. Kdo toto východisko nepřijme, z vážné diskuse o tomto tématu se vylučuje. (Tématem pro jiný článek by bylo vyjasnit si, kdo jsme „my“.)

Začněme tím, čím dnešní Evropská unie není. Evropská unie už dávno není Evropským hospodářským společenstvím (EHS), v němž před půlstoletím probíhala integrace výlučně v oblasti hospodářské. Není tedy zónou volného obchodu. Evropská unie už také dávno není ani Evropským společenstvím (ES). Vypuštění písmene H z názvu na počátku 70. let signalizovalo posun k integraci i mimo oblast ekonomiky. Stále to ale ještě bylo společenství států, které sice část svých kompetencí předávaly do Bruselu, ale nechávaly si právo veta.

Od okamžiku Maastrichtské smlouvy (v prosinci 1991) je evropské soustátí Evropskou unií, v níž je definičně základní jednotkou nikoli stát, ale občan. Už to není společenství států. Kompetence se od té doby přesouvají do Bruselu v zájmu celku a nikoli v zájmu členských států. Dříve byl rozhodující entitou Evropy členský stát, dnes je to Evropská unie (která ke svému hladkému fungování potřebuje co nejvíce „denacionalizované“ občany, občany s oslabenými či zcela „přeseknutými“ národními kořeny).

Maastrichtem to ale neskončilo. Evropská unie se v uplynulém čtvrtstoletí dále radikálně proměňovala. Smlouva, která udělala klíčovou přesmyčku od ES k EU, byla jen mezikrokem. Co se v Maastrichtu dosáhlo, bylo pro ambiciózní evropeisty (propagátory totálního sjednocení Evropy) příliš málo. Začali připravovat kroky další. Nejprve měly být vtěleny do tzv. evropské ústavy. Když ji v roce 2004 dvě zakladatelské země – Francie a Nizozemsko – ve všelidových referendech odmítly, byl prosazen – už bez sebemenšího ptaní se lidí – svou podstatou stejný, jen v jednotlivostech se lišící, ale úplně jinak napsaný text – Lisabonská smlouva.

Text této smlouvy (viz má kniha Prezident republiky k Lisabonské smlouvě, Euromedia, Praha, 2009) byl formulován čirou „právničtinou“, které neodborník nemůže rozumět. Záměrně to také není souvislý text, který by dával smysl sám o sobě. Provedené radikální změny proto nebylo snadné pochopit a docenit. V každém případě Lisabonská smlouva otevřela obří unifikační prostor, který je Bruselem dnes a denně využíván k oslabování pozice členských států.

Zásadní změnou bylo zrušení – v minulosti za zcela nezrušitelné považované – jednomyslnosti rozhodování. Česká, ale i celá evropská veřejnost to přešla téměř bez povšimnutí. U nás si důsledky této změny lidé snad prvně uvědomili až při nedávném bruselském hlasování o uprchlických kvótách, kdy bylo několik zemí – včetně České republiky – přehlasováno. Musím si povzdechnout, že je škoda, že mi nebylo věřeno, když jsem Lisabonskou smlouvu i z těchto důvodů nechtěl podepsat.

Druhou zásadní změnou, kterou přinesla Lisabonská smlouva, je snadnost schvalování dalších změn evropských smluv. Např. jedině díky této smlouvě může dnes uvnitř EU snadno vznikat fiskální unie (která v „nedávné“ Lisabonské smlouvě z roku 2009 být nemohla, protože tehdy byla pro evropskou veřejnost naprosto nepřijatelná) a v poslední době i unie bankovní.

Právě na ní se to dá dobře ukázat. Česká republika od počátku patřila mezi ty členské státy EU, které se na bankovní unii odmítly podílet. Přesto se jí díky Lisabonské smlouvě týká. Evropská unie přijala v roce 2014 tzv. směrnici o krizovém řízení (2014/59/EU), která je v Bruselu považována za klíčový prvek bankovní unie. Česká republika – jako nečlen bankovní unie – tuto směrnici do českého práva nepromítla.

Jak to pěkně popisuje Hana Lipovská (Analytický komentář IVK č. 18, www.institutvk.cz), „v roce 2015 podala Evropská komise žalobu k Soudnímu dvoru Evropské unie na Českou republiku (ale i na Lucembursko, Nizozemsko, Polsko, Rumunsko a Švédsko) kvůli nepřijetí této směrnice“. Zamysleme se nad tím. Evropská komise podává na standardní členskou zemi, jakou je Česká republika, žalobu! Drtivá většina lidí u nás (ale i jinde v Evropě) to vůbec netuší. Naše „suverénní“ vláda samozřejmě rychle zareagovala a parlament v listopadu 2015 návrh příslušného zákona schválil (hlasy všech poslaneckých klubů s výjimkou poslanců ODS). Jedinou zemí, která se tomuto nátlaku nepodvolila, je Polsko.

Nejde mi o rozbor tohoto dílčího tématu, pouze o ukázku toho, jak dnes v EU rozhodování probíhá. Chtěl jsem napsat demokratické rozhodování, ale pak jsem ono adjektivum raději vynechal.

Ztráta suverenity států se špatně měří, ale jádrem suverenity demokratického státu je vlastní tvorba jeho zákonů. I to je už v dnešní EU jinak. Evropská komise vydává tzv. direktivy, podle nichž jsou v jednotlivých zemích zákony pouze „dopracovávány“. Podle odhadů je to 80-85 % všech zákonů.

Jde nejen o zákony, které nechceme, ale i o zákony, které se nás třeba vůbec netýkají a které jsme proto pro parlament k projednávání vůbec nepřipravili (např. podrobné zákony o mořích a námořní dopravě). Přesto nastává hrozba velké finanční pokuty, pokud to rychle nenapravíme. Parlament pak hlasuje pod tlakem, abychom neplatili pokutu. O státní suverenitě členských zemí EU v politickém smyslu už dávno není možné hovořit. V tomto smyslu už Česká republika naše není. Nejsme v ní svrchovanými suverény.

Je možné zmínit i otázku suverenity v oblasti ekonomické. Většinou se v tomto případě mluví o vlastnictví a o tom, jakou část ekonomiky už v naší zemi vlastní někdo jiný. Privatizovat komunistickou ekonomiku – i do rukou zahraničního kapitálu – jsme na počátku 90. let museli. Vycházeli jsme tehdy z toho, že nechceme naši ekonomiku lacino a rychle „vyprodat“ do světa, tak jak se to stalo v některých dalších post-komunistických zemích. Prosazovali jsme proto tzv. českou cestu (což byl můj slogan), jejíž součástí byla myšlenka kuponové privatizace, do níž byl pro cizince vstup znemožněn. (Strašně se na nás kvůli tomu zlobili.) Nestavěli jí tehdy do cesty tolik překážek právě ti, kteří se dnes nejvíce zlobí nad nemalým podílem zahraničního kapitálu v naší zemi? Ti, kteří se dnes rozčilují nad tím, kolik dividend se vyplácí zahraničním vlastníkům, tedy mimo naši republiku?

Nejde však jen o vlastnickou strukturu. Daleko více jde o regulaci ekonomiky, která je už převážně evropská, jen v malém počtu případů naše. Nám už zůstává jen „lidová tvořivost“ našich úřadů při jejich dopracovávání. Tzv. evropská standardizace, násilně prosazovaná z Bruselu, je další metodou, jak nám vnutit cizí zákony. Unifikace hospodářské politiky, kterou v dnešní EU nemáme sílu a právo odmítat, je dalším příspěvkem do diskuse o tom, nakolik nám naše země patří.

Evropská unie už dávno není nadnárodní organizací, která – v úzce vymezené oblasti – zastupuje zájmy suverénních členských států. Je subjektem, který prezentuje zájmy především své, resp. zájmy evropských politických, intelektuálních a mediálních elit. Jsme její administrativní částí, která si uchovává některé vnější atributy státu. Nemělo by nás to mýlit. Česká republika už naše není. Chtěli jsme to? A chceme to?

Václav Klaus, příspěvek do Literárních novin, únor 2016.