Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl pro deník Právo:…

Jiří Weigl pro deník Právo: Zastavme nezodpovědné experimenty dokud je čas

Jinýma očima, 9. 9. 2015

V hysterii nad záběry jednotlivých lidských tragédií migrantů, kterou média a politici rozehrávají, a ve vlně solidarity s nešťastnými běženci, kterou mají v evropské veřejnosti vyvolat, zanikají souvislosti daleko podstatnější, které s dnešní vlnou migrace do Evropy souvisejí, ale nemluví se o nich vůbec.

Nikdo se například neptá po příčinách podivného chování evropských orgánů, vlád západoevropských zemí i Řecka a Itálie, na jejichž území hlavní vlna migrantů do Evropy vstupuje. Ochrana evropských hranic, doposud klíčová mantra schengenského projektu, překvapivě nikoho z nich vůbec nezajímá. Evropská bezpečnostní i zahraniční politika potichu zcela opustila dosavadní vizi Evropské unie, jako „uzavřené pevnosti“ – elitního klubu bohatých, kam lze někoho vpustit pouze po složitých procedurách. Cíl zastavit migrační vlnu dnes západoevropské evropské elity vůbec nesledují, jediným tématem, které je zajímá, je, jak zajistit rovnoměrné usazování migrantů po celé Evropě. Schengenské hranice v souladu s dohodami zoufale chrání pouze Maďarsko, a je za to předmětem kritiky, opovržení a ostrakizace na evropské scéně. Itálie a Řecko se soustřeďují hlavně na to, jak migranty co nejrychleji dostat dále do Evropy. Otevřeně na evropských fórech zaznívá názor, že kdo chce, má být do Evropy vpuštěn a být přijat. Příčinami dnešní migrace se nikdo vážně nezabývá, země, odkud lidé prchají, jsou ponechány svému osudu.

Všechno to na první pohled vypadá jako další důkaz chronické neschopnosti Evropské unie reagovat, shodnout se na něčem a jednat. Veřejnost stále žije v iluzi, že cílem EU je blahobyt a svoboda příslušníků národů, které v Evropě žijí, a společná obrana jejich zájmů a pouze byrokratická a nedemokratická podstata EU v tom činí problémy. Současný vývoj však nastoluje závažné otázky, které tuto tradiční optimistickou představu zpochybňují.

Pokud nepřistoupíme na myšlenku, že rozhodující evropští politici jsou nesvéprávní naivkové, schopní nad fotografiemi nešťastníků z Blízkého východu zapomenout na své politické zájmy, potom musí platit, že jejich současný přístup k imigraci sleduje nějaké konkrétní politické cíle, a to nejen pouze krátkodobě konjunkturální. Pokusme se je trochu odhadnout. Věc je totiž příliš vážná. Evropská integrace je v krizi, umělé a urychlované sjednocování členských zemí narazilo na své limity, které prohloubila hospodářská krize. Národní státy se ukázaly za současné situace obtížně narušitelnou překážkou vzniku společné evropské identity a solidarity, které jsou podmínkou kýženého politického sjednocení Evropy.

V imigraci proto v této situaci část rozhodujících evropských elit vidí podobně jako kdysi ve společné měně nový impuls a politický projekt, který má rozbít a zcela předefinovat starou Evropu, na níž se velký integrační sen zadrhl. Zdá se, že byl spuštěn ohromný sociální experiment, s velkými riziky a obtížně představitelnými důsledky, od něhož si však elity určující evropskou politiku slibují, že je schopen dnešní situaci zvrátit.

Bude-li Evropa zaplavena milióny imigrantů z Asie a Afriky, kteří budou rozprostřeni po všech členských zemích EU, a dostane se jim z evropské úrovně jednotných relativně vysokých standardů kvality života a životní úrovně, o něž se s nimi bude muset podělit původní evropské obyvatelstvo, vznikne tak z těchto Afričanů a Asijců paradoxně první vrstva skutečných příslušníků vysněného evropského národa, které se zatím nepodařilo vytvořit. Tito vykořenění lidé již nebudou mít primární vazbu k zemi, v níž budou žít, ale k EU, které budou vděčit za svůj nový blahobyt. Budou žít napříč celou Evropou a tak naruší a změní dosavadní mozaiku oddělených, výlučných a těžko spojitelných národů v amalgám smíšených etnik. Migranti jako tmel sjednocené Evropy navíc vyřeší problém stárnoucí populace a multikulturní ideál pokrokářských vizionářů konečně rozkvete. Jenom tak si lze vysvětlit dnešní kroky těch, kteří evropskou politiku určují.

Představa, která na nás denně útočí z médií, že brány imigrace do Evropy jsou otevírány proto, že se lidé udusili v autech, utopili na moři či byly publikovány fotografie utopeného chlapce na turecké pláži, je pohrdáním inteligencí veřejnosti. Mezinárodní a bezpečnostní politika v tak zásadních věcech nikdy není vedena sentimentem a jemnocitem. Jde o zájmy a zcela konkrétní politické cíle.

Stejně tak je třeba hledat racionální zájmové vysvětlení zdánlivě nepochopitelného postupu evropských velmoci na Blízkém východě. Proč Západ s takovou euforií obětoval své tamější spojence a přivítal evidentní destabilizaci tohoto regionu pod názvem Arabské jaro? Proč byl libyjský lid západní vojenskou intervenci slavně zbaven diktátora Kaddáfího a poté bez dalšího zájmu ponechán v rozvratu a anarchii? Proč údajný boj za demokracii a lidská práva v Sýrii stvořil Islámský stát, dnes prý největší globální hrozbu s nejasným pozadím, financováním, vyzbrojováním i logistikou, proti jehož obtížně vysvětlitelnému vražednému šílenství živícím světová média nikdo ve skutečnosti pořádně nebojuje? Proč jsou běženci do Evropy masově transportováni z Turecka za evidentní součinnosti oficiálních kruhů této regionální velmoci a našeho spojence v NATO a nikdo z Evropy se vůbec nepokouší s tím něco udělat? Proč se italské námořnictvo zabývá především snahou zajistit bezpečnou přepravou migrantů do Itálie přes moře namísto snahy ilegální migraci bránit? Proč na to EU přispívá ze svého rozpočtu a vůbec se na Itálii nezlobí? Co to existuje za absurdní problém v Calais? Proč se novým imigrantům prý nelíbí ve Francii a za každou cenu se tlačí do Velké Británie, kam jim schengenskými mechanismy nelze zajistit automatický vstup? Jak to, že se vlna masové emigrace vzedmula najednou právě teď v tak od sebe vzdálených a odlišných zemích jako je Irák, Sýrie, Afghánistán a západní Balkán, když se tam všude bojuje dlouhá léta nebo už nebojuje vůbec a žádná podobná globální vlna imigrace do Evropy v minulosti nikdy nenastala? Jak to, že je v dnešní krizi zcela tabuizována dlouholetá negativní zkušenost Západní Evropy s muslimskou imigrací, jejím trvalým sociálním vyloučením a praktickou nemožností asimilace? Proč je za rasismus, xenofobii a nacismus šmahem označován přirozený strach evropské veřejnosti z problémů se soužitím s vnucenými cizorodými, kulturně a nábožensky odlišnými Asijci a Afričany, jejichž přijetí a alespoň elementární akulturace budou pro zadluženou stagnující Evropu představovat těžko představitelný balík problémů? Proč má být rozšířen i na chudší členy EU, kteří měli dosud to štěstí se bez něho obejít?

V dnešních diskusích se říká, že imigrační kvóty jsou nesmyslné, protože v rámci Schengenu nikdo nemůže nikomu zabránit odejít tam, kde chce žít. Měli bychom brát ale v úvahu, že ve stejné logice si lze představit po určité době i „spontánní“ masový příliv např. německých azylantů k nám. Proto zdaleka nejde jenom o otázku azylových kvót. Problémem je Schengen jako takový.

Experiment s uvolněním masové imigrace z Asie a Afriky do Evropy je nesmírně nebezpečný a nezodpovědný. Hrozí, že namísto toho, aby imigrace různorodou Evropu spojovala a tmelila, může jí spíše přeměnit na oblast nestability, etnických, náboženských a sociálních konfliktů ne vzdálených těm, před nimiž migranti prchají. Současně může evropské země vrhnout zpět k těm nejhorším etapám jejich historie. Velké sociální experimenty se málokdy podaří. Proto je zastavme, dokud je ještě čas.

Jiří Weigl, výkonný ředitel IVK

Ve zkrácené verzi publikováno v deníku Právo dne 9. září 2015 pod názvem Bruselská elita si vytváří vděčný národ.