Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev v Petrohradě: O…

Projev v Petrohradě: O zbytečné konfrontaci Západu a Ruska

Projevy a vystoupení, 25. 6. 2015

Děkuji za pozvání do Petrohradu na Mezinárodní ekonomické fórum a na Valdajský diskusní klub. Již několikrát v minulosti jsem slíbil, že přijedu na Valdaj, ale slib jsem nesplnil. Doufám, že má přítomnost zde dnes bude považována alespoň za určitou náhražku mých opakovaných omluv.

Byl jsem poněkud překvapen stále posouvaným názvem panelu a stejně tak formulacemi na úvodním letáku, který jsme my, řečníci, dostali několik dní předem. Necítím se povolán, nejsem profesně natolik vybaven, a navíc ani nemám dostatečně velký zájem a motivaci diskutovat o věcech jako je globální či světový systém, Euroasie, severní hemisféra anebo nové strategie pro 21. století. Čí strategie?

Nerozumím formulacím typu „dirigismus nesplnil očekávání, přičemž liberalismus není schopen zvládat probíhající změny“. Co přesně organizátoři chápou jako dirigismus? Je to nový název pro komunismus? A čí očekávání se nenaplnila? Moje se vyplnila.

Je také možné a smysluplné tvrdit, že liberalismus – což je doktrína – není s to se vyrovnat s naší současnou realitou? Byl liberalismus vyzkoušen? Kde a kdy? Je extrémně etatistický model současného západního světa – s jeho nepopiratelně ubývající svobodou, se zvětšující se manipulací lidským myšlením, se svou nadměrnou státní regulací, s neproduktivním paternalismem, s politickou korektností a se svou iracionální doktrinou globálního oteplování – projevem liberalismu? Pro mne je spíše projevem socialismu, tedy něčeho, co jsme před 25 lety, kdy skončil komunismus, nečekali.

Jsme neradostnými svědky nové éry konfrontace mezi Západem a Východem, zvláště mezi Západem a Ruskem. Je to frustrující především pro nás, kteří jsme byli nuceni strávit tak dlouhou dobu na Východě, jakožto součást sovětského impéria. Po čtyři dlouhá desetiletí jsme žili v rozděleném světě a platili za to vysokou cenu. Nechceme opakovat podobnou nebo stejnou zkušenost znovu, ani když bychom tentokrát – jako členové NATO a EU – mohli být na druhé straně.

Okamžik naší sametové revoluce (která byla něčím jiným než tolik problematické „barevné revoluce“ současnosti) byl chvílí naděje a optimismu. Někteří lidé ji dokonce považovali za éru konce historie.

Ten nepřišel. Historie je opět v pohybu. V naší části světa jsme se zbavili komunismu a místo něj jsme „dostali“ evropský socialismus. Je to pro nás nemalé zklamání. Chtěli jsme něco jiného. Současný evropský ekonomický systém má velmi daleko ke svobodnému tržnímu hospodářství. Parlamentní systém EU není dobrým příkladem pluralitní parlamentní demokracie, ale je ztělesněním postdemokracie (obvykle se mluví jen o demokratickém deficitu, ale to je politicky korektní, příliš eufemistický výraz). Suverenita států se rozplývá v panevropských institucích, atd.

Ve světovém měřítku jsme svědky nových konfliktů, vytváření nových hranic, opon a zdí. Rámec, který George Orwell popsal ve slavném románu 1984, jsme považovali za pouhou fikci, za varování, za budíček, za dystopii, ale k jeho imaginárnímu světu se v naší evropské realitě těchto dnů blížíme velmi rychle.

Frustrují mne přežívající předsudky z doby studené války a v naší části světa neztotožnění se s realitou po 1989. Neměli bychom už také válčit staré, dávno neexistující války. Neměli bychom přijímat interpretaci současného umělého, nikoli autenticky se vyvinuvšího konfliktu mezi Západem a Ruskem jako konfrontaci dvou od základu odlišných politických, socioekonomických a kulturních (ne-li dokonce náboženských) systémů, jako tomu bývalo v éře Sovětského svazu.

Vytlačovat nyní Rusko z Evropy by bylo tragickou chybou. Rusko si zaslouží mít šanci definovat svoji novou historii, nalézt si vlastní cestu a být aktivním hráčem na mezinárodní scéně. Tragickou situaci na Ukrajině považuji za domácí ukrajinský problém, ne ukrajinsko-ruský problém, ani problém mezi Západem a Ruskem.

Jsem frustrován z vývoje na Středním východě a v severní Africe. Tento region byl vždy považován za doutnající kotel se střelným prachem, ale nyní se něco významného změnilo. Ve vakuu, které se vytvořilo po pádu komunismu, se začal islám, dominantní náboženství této oblasti, stále více používat (či zneužívat) k realizaci dlouhotrvajících univerzalistických a expanzionistických ambicí nezanedbatelné části arabské společnosti, jejích elit, jejích extrémistických politiků, jejích politických aktivistů.

Je to pro nás všechny opravdovým nebezpečím, ale – jako vždycky – neměli bychom zapomenout zmínit i druhou stranu mince. Destabilizace, chaos a rozvrat v zemích jako Afghánistán, Irák, Libye a Sýrie nespadly z nebe. Tyto zkrachovalé státy jsou produktem neúspěšných válek, pochybných revolucí a domácích neuspořádaných poměrů, často zahájených, nebo aspoň podporovaných Západem.

Nemělo by se zapomenout ani na to, že podstatná část současných světových problémů je spojena se situací na Západě, se stavem Západu, s jeho postupnou ztrátou identity, s jeho kulturním a civilizačním úpadkem a hospodářskou stagnací. Zde bychom měli hledat klíč k řešení aktuálních světových problémů.

Václav Klaus, vystoupení na panelu Valdajského klubu v rámci mezinárodního ekonomického fóra v Petrohradě, 19. června 2015. Překlad z angličtiny.