---

Hlavní strana » Dokumenty » Plné znění podrobného…

---

Plné znění podrobného odůvodnění kasační stížnosti prezidenta republiky proti rozsudku Městského soudu v Praze

Dokumenty, 23. 7. 2007

Nejvyššímu správnímu soudu v Brně
prostřednictvím Městského soudu v Praze
Hybernská 1006/18
111 21 Praha 1

KPR - /2007
5 Ca 127/2006

                              Kasační stížnost
proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 5 Ca 127/2006 – 122

stěžovatel:      Prezident republiky, se sídlem Praha 1 – Hrad, ¨
účastník:   JUDr. Petr Langer, Podroužkova 1683/11, Ostrava

I.
K výroku rozsudku Městského soudu v Praze

Z rozsudku soudu plyne, že správní soudy chtějí přezkoumávat rozhodnutí prezidenta republiky ve věci jmenování kandidátů do funkce soudce. Soud dále dovodil, že je prezident republiky povinen vydat rozhodnutí i v tom případě, kdy kandidáta na funkci soudce jmenovat nehodlá. Správní soud by navíc zřejmě chtěl mít možnost takové rozhodnutí, v rozsudku soudu nazývané „negativní rozhodnutí“, zrušit a svým právním názorem následně prezidenta zavázat, aby takového kandidáta do funkce soudce jmenoval. Soud vyslovil i názor, že každý, kdo splňuje podmínky stanovené Ústavou a zákonem, a jehož jméno je schváleno vládou ke kontrasignaci, po případném následném rozhodnutí prezidenta republiky (toto vládní usnesení soud mylně považuje za návrh, jímž se zahajuje jakési řízení, vedené prezidentem republiky coby správním orgánem) má právo, zejména s ohledem na své očekávání, domoci se funkce soudce. Soud uzavírá, že prezident republiky je povinen rozhodnout ve věci jmenování účastníka soudcem ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku.

Veškeré tyto závěry soudu jsou důsledkem nesprávného posouzení, jsou nesprávně odůvodněny, a ve svých důsledcích znamenají porušování základních principů dělby moci v demokratickém právním státě. Tento rozsudek porušuje Ústavu a ústavní pořádek.

Mohlo by se z toho vyvozovat, že soud je veden snahou omezit vliv ostatních mocí ve státě na personální složení soudců, a ve prospěch moci soudní tak vyřazovat systémové brzdy a protiváhy, které jsou ve skutečnosti jádrem demokratického státního zřízení. Soudní moc by tímto způsobem nikomu neodpovědným způsobem vykonávala činnosti, které podle Ústavy náleží moci výkonné.

Nápravu vadného rozhodnutí v této věci považuji i za cestu k tomu, jak navrátit soudu vážnost, jak nastolit důvěru v jeho nestranné a erudované rozhodování a jak mu umožnit tento exces napravit. Proto podávám tuto kasační stížnost.

II.
Jmenování soudcem

Vzhledem k tomu, že soud vycházel z mylných představ o průběhu a přípravě aktu jmenování soudce, je nutné přípravu tohoto aktu soudu přiblížit a uvést na správnou míru to, co se v jeho rozhodnutí dezinterpretuje, resp. kdy činí dosavadní spolupráci mezi prezidentem republiky a vládou spornou a kdy vyvozuje z přijaté praxe závěry, které odporují Ústavě.

Pravomoc prezidenta republiky jmenovat soudce patří mezi jeho základní a zásadní pravomoci, které konstituují a zaručují fungování jedné ze tří mocí ve státě. Tato pravomoc je v čl. 63 odst. 1 Ústavy zakotvena nikoli proto, aby spadala mezi pravomoci nutně kontrasignované – ke stanovení takové pravomoci s následkem kontrasignace by vzhledem k ustanovení čl. 63 odst. 2 Ústavy postačoval pouhý zákon – nýbrž právě proto, že jde o jednu z  pojistek vůči soudní moci. Je výrazem odpovědnosti moci výkonné za personální složení moci soudní. Jde o akty ústavní, jak bude podrobně rozvedeno níže, nikoli o akty správní, a proto soudní přezkum aktů, jimiž jsou soudci jmenováni, anebo aktivita soudní moci spočívající v zásazích ve prospěch kandidátů, kteří by se na jejich základě mohli domáhat ustanovení do funkce soudce, jsou z tohoto pohledu nepřípustné.

Pravomoc jmenovat soudce je primárně založena Ústavou. Nejde o ustanovení „toliko“ kompetenční (chybně na str. 9 odst. 3 rozsudku), neboť v čl. 93 Ústavy jsou současně upraveny i základní hmotněprávní podmínky. Zákon je v této věci normou podpůrnou; snad s výjimkou znění slibu soudce, který je upraven jen v zákoně. Že zákon nemůže pravomoc prezidenta republiky omezovat, lze ukázat na nálezu Ústavního soudu č. 278/2001 Sb., ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zákona o České národní bance.

Jmenování soudcem je aktem pojmenovaným jako rozhodnutí (čl. 63 odst. 3 Ústavy). Toto pojmenování náleží i jiným aktům, jako povyšování generálů, vyhlašování voleb do komor Parlamentu, pověřování vedoucích zastupitelských úřadů, atp. Rozhodnutí se vyhotovuje písemně, a to proto, aby bylo možné je kontrasignovat a zajistit mu tak jeho platnost.

Rozhodnutí prezidenta a jeho kontrasignace je složeným právním úkonem, projevem shodné vůle dvou ústavních činitelů v předepsané formě. Platností se zde rozumí taková vlastnost, bez které takové rozhodnutí nemůže vůči třetím osobám mít jím zamýšlené právní účinky. Vůči předsedovi vlády však takové rozhodnutí už právní účinky má i před jeho podpisem. Následkem spolupodepsání předsedy vlády (nebo jím pověřeného člena vlády), kterým vyjadřuje svůj souhlas s právním úkonem prezidenta republiky v tomto rozhodnutí, odpovídá za rozhodnutí vláda jako celek (čl. 63 odst. 4 Ústavy).

Prezident republiky není ve výběru kandidátů na funkci soudce objektivně omezen ničím jiným, než ústavními a zákonnými požadavky stanovenými na osobu soudce. Jeho rozhodnutí o tom, zda někdo má být do této funkce ustanoven či nikoli, není závislé na žádném podání, žádosti, návrhu či petici. Ani Ústava ani jiný zákon nestanoví, že soudce je jmenován na návrh vlády, jejího člena, nebo jiného subjektu, tak jak je to stanoveno v jiných případech, kdy ústavodárce (příp. zákonodárce) zamýšlel prezidenta republiky nějakým návrhem vymezit. Stejně tak jako může prezident republiky kohokoli jmenovat velvyslancem či propůjčit komukoli státní vyznamenání, může i kohokoli (ze skupiny osob splňujících ústavní a zákonné podmínky) jmenovat soudcem.

Takové rozhodnutí ale bude samozřejmě platné teprve tehdy, bude-li kontrasignováno. Rozhodnutíby bylo platné i tehdy, byl-li by jmenován kandidát, který by nesplňoval zákonné požadavky. Toto rozhodnutí by jistě bylo zrušitelné, ale nemohlo by být považováno za neplatné, neboť Ústava neplatnost jako právní důsledek stanoví jen v případě absence požadované kontrasignace. V jiných situacích takový následek Ústava nestanoví.

Kandidáti na funkci soudce musejí splňovat stanovené podmínky, které jsou určeny zákonem. Ze všech osob (lidí) zákon omezuje možnost výběru právě jen na některé z nich. Zákon zužuje výběr, ale nenařizuje, že jde o skupinu, jejíž všichni členové se musejí stát soudci. Zákon, který by tak učinil, by byl nepochybně protiústavní. Moc zákonodárná by se vměšovala do kompetencí moci výkonné, zamezila by tvorbě vůle prezidenta republiky a jeho uvážení o jednotlivých kandidátech a znemožnila by výkonné moci využití jedné z pojistek vůči moci soudní. Zákon č. 349/2002 Sb., který stanovil věkovou hranici 30 let, umožnil jmenování do funkce soudce i osob, jež byly mladší 30 let, a tak rozšířil počet možných osob, ze kterých si prezident republiky v době svého rozhodování mohl (a po přechodnou dobu i nyní stále ještě může) při výkonu své pravomoci vybírat. Věc tedy nestojí tak, jak si ji ryze účelově a demagogicky vykládá účastník, totiž, že „Jestliže zákon o soudech a soudcích stanoví podmínky pro jmenování soudcem, není prezident republiky oprávněn stanovit kritéria nad rámec zákona …“ (str. 7 odst. 2 rozsudku). Prezident republiky si žádná kritéria nestanovil, ale ani tento zákon nestanovil, že určití justiční čekatelé mají právo (nárok) domoci se funkce soudce. Soud, který by interpretoval stávající právní řád takovým způsobem, by se dopouštěl obdobného excesu jako zákonodárná moc, kdyby o tomtéž přijala zákon. Na rozdíl od soudu by zákonodárce k přijetí takto protiústavního zákona měl alespoň formálně pravomoc. Je třeba považovat za jisté, že v takovém případě by to musela být právě moc soudní, která by takto protiústavní zákon zrušila.

Prezidentu republiky se v této věci nepředkládají a nikdy nepředkládaly žádné závazné návrhy. Projedná-li vláda skupinu kandidátů na funkci soudců s tím výsledkem, že kontrasignaci případného budoucího jmenovacího aktu u těchto osob schválí, pak z toho pro prezidenta plyne jen a jedině to, že jmenování těchto osob není ohroženo z důvodu odmítnutí kontrasignace. Není zde proto žádný významný počet prezidentem učiněných a následně nekontrasignovaných rozhodnutí. Z tho současně plyne, že prezident republiky dostává k dispozici určitý počet vhodných kandidátů, u kterých je předpoklad, že budou splňovat ústavní a zákonné podmínky.

Ústava v tomto směru jasně stanoví, a tak postupuje i praxe, že prezident republiky kandidáta na funkci soudce nejprve jmenuje a pak se toto rozhodnutí předává ke kontrasignaci. Předseda vlády, nebo pověřený člen vlády přezkoumává naplnění ústavních a zákonných podmínek stanovených pro osobu soudce, a potřeb a možností justice, a rozhodnutí buď spolupodepisuje, nebo nikoli. Jmenování soudce v sobě nutně obsahuje uvážení prezidenta republiky, kterého z poměrně velkého množství existujících kandidátů skutečně jmenuje. Činnost prezidenta republiky nelze omezovat, jak soud v napadeném rozhodnutí činí, na jakousi kontrolu splnění ústavních a zákonných požadavků na osobu soudce. Prezident republiky je vázán svým slibem, a pod zorným úhlem povinností od tohoto slibu se odvíjejících může posuzovat i jiná hlediska. Zasíláním seznamů vhodných kandidátů na funkci soudce se vláda nesnaží o nic víc, než napomoci prezidentu republiky ve  výběru vhodných kandidátů. Prezident republiky tento seznam, nebo některé z uvedených osob, zvláštním úkonem ani nezamítá, ani neodmítá, či neodkládá nebo jinak neprojevuje svoji vůli, že někoho jmenovat nehodlá. Obdobně se tak děje i v případě návrhů komor Parlamentu co se týče udělování a propůjčování státních vyznamenání, v případě pověřování vedoucích zastupitelských úřadů, jakož i při zvažování termínů voleb a dalších rozhodovacích činnostech.

Ústava postup jmenování upravuje jednoznačně a úplně. Nikdy také mezi vládou a prezidentem republiky nevznikly pochybnosti o tom, kdo je jaký krok při jmenování soudců oprávněn učinit. Důležité je si též povšimnout, že role vlády je odlišná od funkce předsedy vlády. Fakt, že ministr spravedlnosti takový seznam k projednání na zasedání vlády členům vlády předkládá, je výrazem přechodu odpovědnosti za rozhodnutí prezidenta republiky na vládu a nikoli jen na předsedu vlády (příp. na jím pověřeného člena vlády, který má rozhodnutí prezidenta republiky spolupodepsat).

Prezident republiky smí konat toliko v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy). Soud ve své, zcela účelové teorii o tzv. negativním rozhodnutí (tj. rozhodnutí, kterým se kandidát odmítá jmenovat do funkce soudce) zcela přehlédl, že žádný zvláštní zákon, ani Ústava či ústavní pořádek, neumožňuje prezidentu republiky vydat rozhodnutí, které by obsahovalo negativní výrok. Soud svým výrokem prezidenta republiky nutí, aby každého, kdo bude vládou (nebo snad předsedou vlády) k případnému jmenování předložen, jmenoval soudcem. Prezident republiky i přes rozsudek soudu nesmí porušit Ústavu. Pro úplnost je vhodné ještě dodat, že i takové negativní rozhodnutí, bylo-li by podle Ústavy možné, by zřejmě muselo být – aby nabylo platnosti – kontrasignováno.

Postup, který by soud rozsudkem prezidentovi ukládal, není důvodný ani věcně. Protože akutní „nedostatek soudců“ již pominul, je a nadále bude možné věnovat ještě více pozornost osobnosti soudce. Prezident republiky v této souvislosti veřejně a soustavně zastává stanovisko, že soudce se rozhoduje podle svědomí a hodnot, které jako osobnost zastává, a které jsou odrazem způsobu jeho myšlení. Právě posledně jmenované může být dalším hodnotícím kritériem prezidenta republiky. Jmenování soudce ve věku brzké dospělosti při vědomí toho, že takový člověk může dalších až 40 let spoluutvářet společnost a silně ovlivňovat její názory a nálady, je zcela jiným úkonem než vydávat běžná správní rozhodnutí týkající se subjektivních práv a povinností jednotlivců.

III.
Procedura jmenování soudců

Účastník JUDr. P. Langer i soud se pro účely konstrukce výrokové části snaží dovozovat, že jmenování soudcem je řízením. Proto se komplikovaně (a poněkud nesrozumitelně) pokouší interpretovat poznatky a zkušenosti, které účastník jako justiční čekatel získal. Tvrzení účastníka o tom, že je to vláda, kdo rozhoduje o jmenování soudců, neboť ta v jeho případě několik kandidátů neschválila, a tak se uplatnil princip výběru uchazečů (str. 6 odst. 2 in fine rozsudku), je ryze účelové. Prezident republiky má svoji kompetenci zakotvenu v Ústavě a je povinen ji vykonávat v souladu se svým slibem. Prezident republiky projevy své vůle bezprostředně uplatňuje státní moc; v samotném tomto projevu se koncentruje nejen jeho obsah, ale i čas, kdy k tomu dojde. Zdrženlivost nebo časový odstup nemohou být nazírány jako „blokování státní moci“ (str. 7 odst. 1 rozsudku), neboť naopak jde o projev státní moci samotné. Jde ze strany účastníka JUDr. P. Langera o argumentaci opět lichou: Je toliko na vůli prezidenta republiky, kdy bude soudce do jejich funkcí jmenovat; nejde ani o řízení, na které by se přímo či analogicky dala vztáhnout ustanovení o nějakých lhůtách. Ani Ústava či zákon nestanoví, v jakých termínech je prezident republiky povinen reagovat na seznam kandidátů předložený vládou, resp. v tomto konkrétním případě na její podněty a doporučení. Žádná lhůta dokonce není stanovena ani na rozhodování o návrzích ve věcech, které jsou právním řádem stanoveny jako návrhy, které jsou nevyhnutelným podkladem pro rozhodování prezidenta republiky (srov. např. zákon č. 273/1996 Sb., o působnosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže), o čemž v tomto případě nemůže být vůbec řeč.

Soud svůj názor, že naopak o řízení jde, a že je definováno třeba i tím, že jeho předmětem je návrh, který nepodává sám navrhovaný, nijak blíže neodůvodňuje (str. 9 odst. 2 rozsudku). Stejně tak u tvrzení, že prezident republiky musí jmenovat soudcem toho, kdo byl vládou „navržen“ a splňuje zákonné požadavky (str. 10 odst. 2 uprostřed), a dále, že prezident republiky smí přezkoumávat návrh na jmenování jen co do splnění zákonných podmínek (tamtéž). Holé konstatování o takto zásadních předpokladech bez náležitého, a závažnosti výroku soudu odpovídajícího odůvodnění, jež se bezpochyby odrážejí v konečném výroku soudu, je zjevným a neospravedlnitelným pochybením.

I přes několikeré poučení účastníka v rámci přípravné služby, že nemá právo na jmenování soudcem, které sám vzal vlastním podpisem na vědomí, a i přes to, že absenci tohoto práva bez dalšího uznává, soud dovozuje, že účastník činí takové úkony, se kterými je spojeno legitimní očekávání, že účastník soudcem jmenován bude. Soud zcela opomněl odůvodnit, jak se toto jeho tvrzení ocitá  v souladu s tím, že na jmenování soudcem není právní nárok, jakož i s rozporem vnitřního přesvědčení účastníka a jeho následného tvrzení poté, co nebyl jmenován soudcem spolu s jinými kandidáty. Jakkoli sám účastník věděl, že se stává, že nikoli všichni kandidáti jsou do funkcí nakonec jmenováni, a mohl alespoň hypoteticky předpokládat, že se může stát, že ze seznamu předloženého vládou budou jmenováni jen někteří, tvrdil, že „s ohledem na ustálenou konvenci mohli předvídat kladné rozhodnutí“ (str. 3 odst. 2 rozsudku), soud se náležitě nevypořádal ani s tímto rozporným tvrzením účastníka. . A konečně soud zcela přehlíží, že justiční čekatelé nejsou jedinou skupinou osob, ze které prezident může vybírat a soudce jmenovat.

Městský soud v Praze správně dovodil, že nečinnost prezidenta ve věci jmenování soudců nemůže být tzv. negativním rozhodnutím. Účastník JUDr. P. Langer však opět přehlédl, že by právní řád s takovou neaktivitou musel nejprve spojit fikci tzv. negativního rozhodnutí. Nejenže tu tato fikce chybí, ale – a to především – není zde aktivita prezidenta jakkoli zákonem předepsána. O chybné úvaze účastníka svědčí, že sám požaduje za totožných skutkových okolností ochranu proti nečinnosti a (zároveň) zrušení negativního rozhodnutí (str. 4 odst. 3 rozsudku).

Soud nesprávně provedl důkazy a přisoudil jim jiný význam a hodnotu. Prezident republiky – mimo jiné - není odpovědný za uváděný dopis ministra spravedlnosti ze dne 10. března 2005, jeho obsah neovlivnil. Je možné, že citovaný dopis obsahuje i tvrzení nebo výroky, které neodpovídají právnímu stavu věcí. Dovozovat právě z tohoto dopisu ministra spravedlnosti cokoliv o hlediscích a závěrech prezidenta republiky není opodstatněné.

Stejně tak se ocitá bez jakékoli argumentace tvrzení, že prezident republiky je povinen respektovat a u kandidátů přezkoumávat splnění toliko zákonných požadavků, kdežto jen vládě přísluší, aby přezkoumávala kriteria organizační (např. množství volných míst, finančních prostředků, apod.) – str. 7 odst. 2 rozsudku. Soud tato tvrzení účastníka JUDr. P. Langera, kterými se snaží redefinovat pravomoci prezidenta republiky a vlády, zdá se, bez dalšího přejímá (str. 10 odst. 2 rozsudku), aniž by alespoň soud sám takové dělení odůvodnil, natož pak zhodnotil soulad těchto závěrů s Ústavou.

Soud se rovněž nevypořádal s tvrzením účastníka, který z kontextu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Wille proti Lichtenštejnsku vytrhl souvětí, které bylo řečeno obiter dictum a nevztahovalo se k řešenému případu. Význam tohoto rozhodnutí totiž tkví v tom, že Úmluva nezaručuje právo na přístup k veřejné funkci a „odmítnutí jmenovat osobu do veřejné funkce samo o sobě nemůže být základem stížnosti opírající se o Úmluvu“, naopak „mohla by napadnout své odvolání z veřejné funkce, pakliže by tímto odvoláním bylo porušeno některé z Úmluvou zaručených práv.“ V nyní souzeném případě účastník nebyl z funkce odvoláván. Je ale pravdou, že v citovaném případu došlo k porušení práva pana Willeho na svobodu projevu a práva na účinný vnitrostátní prostředek nápravy. Jak je zřejmé, ani Úmluva o ochraně lidských práv a svobod nesvědčí ve prospěch účastníka.

IV.
Jmenování soudce jako úkon

Soud v úvodu odůvodnění rozsudku konstatuje, že účastník nemá veřejné subjektivní právo na jmenování soudcem, a ani stěžovatel tento závěr nerozporuje. Soud však posléze dovozuje, že „Prezident republiky vystupuje jako správní úřad tam, …, kdy je výkon pravomoci vázán zákonem a kdy zasahuje jeho rozhodnutí při výkonu této pravomoci do veřejných subjektivních práv osob. … přičemž se při autoritativní aplikaci veřejného objektivního práva zasahuje do veřejných subjektivních práv justičních čekatelů, navržených prezidentu republiky ke jmenování do funkce soudce“, nebo „… rozhodování prezidenta, jehož prostřednictvím realizuje svoji pravomoc jmenovat soudce, má povahu i formu správních úkonů … Dopadům takových rozhodnutí, jakož i dalších aktů či úkonů prezidenta republiky při výkonu jeho pravomoci jmenovat soudce …, musí nutně příslušet stejná právní ochrana, jako dopadům rozhodnutí, či jiných aktů či úkonů jiných správních úřadů.“ Takový argument nelze uznat za platný, protože není ničím zdůvodnitelné, a tedy ani v rozsudku soudu zdůvodněno není, proč právě tato jedna z ústavních pravomocí prezidenta by měla podléhat zvláštní soudní ochraně. Ústava naopak řadí způsob výkonu pravomocí prezidenta vedle sebe a upravuje jej v podstatě uniformě, znajíc jediný rozdíl v tom, zda při výkonu té které pravomoci je nebo není vyžadována kontrasignace. Musím proto považovat za protiústavní i tento závěr soudu, kterým by se zaváděla nová klasifikace prezidentských pravomocí, jakou Ústava nezná.

Soud se dále snaží dovodit, že jádro kompetence prezidenta republiky spočívá na obyčejném zákoně. Takto restriktivní výklad ústavního příkazu není v demokratickém a právním státě přípustný. Z pohledu soudu by totiž pak bylo možné, aby zrušením takového zákona prezident republiky, společně s předsedou vlády, ztratil možnost vůbec jmenovat soudce. Ani s tímto výkladem, který je v ústavněprávní teorii zcela ojedinělý, se nelze ztotožnit. Soudem uvedené odkazy na dosavadní českou (československou) literaturu nejsou zcela příhodné. Nejenže se postřehy v citované literatuře týkaly jiné právní úpravy, ale – a to především – opět se jednalo jen o přezkum zákonnosti aktů, které byly prezidentem republiky skutečně vydány. Pro rozsudek Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tyto významné detaily, které mění celý význam tvrzení, přechází.

V.
Přípustnost kasační stížnosti

Podle § 104 odst. 3 písm. a) s.ř.s. je obecně kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. V daném případě Městský soud v Praze skutečně rozhodoval poté, co bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno jeho usnesení č.j. 5 Ca 148/2005-9 ze 16.6.2005. Nejednalo se ovšem o rozhodnutí rozsudkem ve věci samé, nýbrž jen o odmítnutí z důvodu nepříslušnosti soudu. Kdyby kasační stížnost měla být nepřípustná i v těchto případech, pak by se touto cestou mohl kasační přezkum úspěšně vyloučit ve všech obdobných případech, protože po jakémkoliv zrušeném usnesení o odmítnutí žaloby by pak již nehrálo roli, že soud rozhodl ve věci po nesprávném posouzení té právní otázky, kterou v předchozím řízení neposuzoval vůbec (§ 103 odst. 1 písm. a) s.ř.s.); vlastní posouzení této právní otázky by pak přezkumné pravomoci Nejvyššího správního soudu zcela uniklo.

Tak je tomu v tomto případě, kdy soud mylně shledává porušení dvou práv zaručených Listinou.

Především soud dovozuje nečinnost stěžovatele z čl. 38 odst. 2 Listiny. Toto právo se ovšem vztahuje jen na oblast soudů, jak vyplývá už ze systematiky hlavy páté Listiny, dále  z toho, že odst. 1 téhož čl. 38 upravuje příslušnost soudu a soudce, ani navazující odst. 2 tedy nemůže mluvit o jakémkoliv rozhodování mimo soustavu soudů, nýbrž vždy jen o rozhodování soudním. Ze samotného obsahu čl. 38 odst. 2 vyplývá totéž: Aniž by zde bylo z odst. 1 opakováno např. slovo „soudem“, je zřejmé, že v č. 38 odst. 2 uvedené právo na projednání věci „veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti“ se může vztahovat jen na soudní řízení, a svědčí jen tomu, kdo současně má i právo podle odst. 1 (nebýt odňat svému zákonnému soudci). Není třeba zdůvodňovat, že takovéto právo zde (zcela v souladu s Listinou) není ani v obecném správním řízení, ani v daňovém řízení, natož při ústavněprávním úkonu jmenování. Nelze nijak odůvodnit, že listinné právo podle čl. 38 odst. 2 by se kromě soudního řízení navíc vztahovalo i na rozhodování správních orgánů nebo prezidenta jako ústavního činitele, a to selektivně: Měl-li by kandidát na soudce i zde listinné právo na „rozhodování bez průtahů“, pak by ani nebyl důvod vyloučit nárok na jednání veřejně a v jeho přítomnosti.

Další, rovněž jen domnělé, porušení soud spatřuje u čl. 21 odst. 4 Listiny. S tímto ustanovením Listiny patrně koliduje známé přechodné ustanovení zákona o soudech a soudcích (Čl.X zákona č. 192/2003 Sb.), podle něhož se požadavek dosažení věku 30 let nevztahuje na ustanovení soudcem u justičních čekatelů, jejichž pracovní poměr trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Toto ustanovení zavedlo nerovnost mezi čekateli v přístupu k funkci. Prezidentu republiky ale jistě nelze vytýkat, že tuto nerovnost alespoň postupně a částečně eliminoval svým individuálním postojem k jednotlivým čekatelům, a jmenoval je až ve věku 30 let, nebo jemu blízkém.

Stěžovatel se tedy domnívá, že Nejvyšší správní soud nemůže kasační stížnost odmítnout jako nepřípustnou, jestliže by tím z formálního důvodu vyloučil z kasačního přezkumu rozhodnutí, kterým se nesprávně posuzuje význam jednotlivých ustanovení Listiny.

Přesto stěžovatel výslovně uvádí, že jako důvod kasační stížnosti namítá, že se Městský soud v Praze neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu (§ 104 odst. 3 písm. a) s.ř.s.), a to ve dvou směrech.

Předně NSS ve svém rozsudku uvádí, že výrok soudu „může znamenat toliko morální apel na prezidenta“, v rozporu s čímž je ve výroku MěS vyslovena povinnost vydat rozhodnutí v soudem stanovené lhůtě.

Dále, v rozsudku NSS se správně uvádí: „Pro právní posouzení „správních úkonů“ prezidenta republiky tak není primárně určující, čím je založena předmětná pravomoc prezidenta republiky, ale jak je regulován její výkon.“ Předmětná pravomoc – jmenovat soudce – je regulována jen Ústavou, protože žádný zákon, zejména ne zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, neobsahuje procesní ustanovení toho se týkající. Procesní úprava se omezuje na to, že prezident má kompetenci jmenovat, a že rozhodnutí ke své platnosti vyžaduje spolupodpis předsedy nebo jím pověřeného člena vlády. Důležité ostatně je, že platnost rozhodnutí prezidenta po spolupodpisu je v našem právním řádu institutem unikátním. Pokud jde o jeho obsah, má např. zcela jiný význam než totéž slovo, vyskytuje-li se ve správním řádu (§ 101). Z  charakteristik toho, jak je regulován její výkon, měl MěS v Praze naopak dovodit, že se o správní úkon nejedná. Ústava ve svých čl. 62 a 63 zakládá řadu tradičně heterogenních pravomocí prezidenta republiky, přičemž nerozlišuje která z nich by měla být pravomocemi v oblasti veřejné správy, a která mimo tuto oblast. Regulovány jsou s různou mírou podrobnosti, přičemž pravomoc jmenovat soudce má obsahově menší úpravu ve srovnání s jinými pravomocemi – např. u jiných jmenování jsou zákonem předvídány kvalifikované návrhy. Podle argumentu a minore ad maius by tedy pak tím spíše soudnímu přezkumu podléhalo např. jmenování a povyšování generálů, jestliže – na rozdíl od soudců – zde zákon předvídá návrh, na jehož základě teprve prezident může rozhodovat.

Jestliže se MěS v Praze už dopustil tohoto omylu, pak by ve svém důsledku popřel vůbec ústavní pravomoc prezidenta k rozhodování. Pokud by zde totiž v tomto případě existovala povinnost prezidenta vydat rozhodnutí, mohlo by se pak už vždy jednat jen o rozhodnutí kladné. Záporné rozhodnutí v těchto věcech prezident nikdy vydat nemůže, jestliže mu Ústava svěřuje vydávat jen rozhodnutí formulovaná jako kladná – jmenuje různé funkcionáře, uděluje státní vyznamenání, uděluje milost. Kdyby prezident republiky začal v těchto (Ústavou navzájem zcela analogicky upravených) případech vydávat jakási záporná nebo zamítavá rozhodnutí, byl by to postup v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen „v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“.

VI.
Návrh

Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby soud kasační stížnosti vyhověl a napadený rozsudek zrušil.

V Praze dne 23. července 2007