Hlavní strana » Články a eseje » Více než opožděná anotace…

Více než opožděná anotace knihy Pierra Manenta

Články a eseje, 23. 9. 2014

Slovo anotace, uvedené v názvu tohoto textu, nebylo zvoleno náhodně. Nejedná se ani o „book-review“, ani o „review-article“. Nabízí čtenáři pouze stručný pokus o uvedení myšlenek zajímavého autora do našeho myšlenkového kontextu a své zamyšlení se nad nimi. Už jejich výběr je výrazem mého postoje či zamyšlení, to není možné zakrývat.

S trochou sebekritiky se přiznávám, že nijak intenzivně nesleduji francouzskou společensko-vědní literaturu. Částečně proto, že jsem se nikdy pořádně neučil francouzštinu (a vím, že se překladem mnohé ztrácí), částečně proto, že považuji francouzské společensko-vědní myšlení – přinejmenším od dob Francouzské revoluce v konci 18. století (konec konců, už i před ní byl merkantilista Colbert a colbertismus něco jiného než Adam Smith) – za prapříčinu dnešních problémů Evropy.

Je to vlastně pořád stejné. Pořád chtějí jistí lidé Evropu homogenizovat a unifikovat. Pierre Manent ve své knize[*] cituje čtvrttisíciletí stará slova Jean-Jacque Rousseaua: „Dnes už není nic takového jako Francouz, Němec, Španěl nebo dokonce Angličan – jsou jen Evropané. Všichni mají stejné chutě, záliby, zvyky“ (str. 73). Tento citát mi ukázal, jaké mám neznalosti! Jak je vidět, francouzští intelektuálové už i v éře Ludvíka XV. uvažovali stejně jako v současnosti vidí Evropu Jacques Delors a jeho následovníci.

S výjimkou unikátního příspěvku Frédérica Bastiata jsem nebyl výrazně ovlivněn ani francouzskou ekonomickou literaturou (ač bych neměl opomenout, že jsem první velký kontakt se skutečnou ekonomií dostal v polovině 60. let, když jsem s chutí studoval – jako povinnou literaturu v Graduační škole Ekonomického ústavu ČSAV – rozsáhlou knihu Historie ekonomického myšlení, kterou v roce 1955 v Paříži vydal Emile James). Pár „montpelerinců“ (neboli členů Montpelerinské společnosti) ve Francii samozřejmě existuje, ale jsou ostrůvkem v moři úplně jiného uvažování. Prof. Jacques Garello z univerzity v Marsaille a Aix-en-Provence je naprostou výjimkou. Prof. Pascal Salin v Paříži také.

O nic lepší pocit jsem v posledním čtvrtstoletí neměl ani z francouzských politiků. Pravice klasického typu – čistě a jasně uvažující – tam zcela absentuje. Z jedné strany ji brzdí rezidua gaullismu, z druhé ničím neodstranitelné a nevyvratitelné zbožštění státu francouzskými intelektuály všech politických zaměření. Nejvíce jsem zažíval prezidenty Chiraka a Sarkozyho a na stejné straně barikády jsem se s nimi necítil. Jenom byli trochu méně socialističtí než Hollande. (Své spory s pány Attalim a Kouchnerem radši ani nebudu zmiňovat.)

Poněkud jsem o oprávněnosti svého apriorismu zapochyboval, když jsem v roce 2013 objevil anglickou verzi knihy Pascala Brucknera „The Fanaticism of the Apocalypse“ (viz moje recenze v Lidových novinách, 4. 12. 2013). Autor je sice příslušníkem levicové „nouveaux philosophie“, ale hned na str. 3 své knihy říká, že „pro ekologisty je příroda pouze holí, kterou používají, aby pomocí ní mohli tlouci lidské bytosti“. Postoje ekologistů (já říkám environmentalistů) Pascal Bruckner označuje za nový „antihumanismus“.

S o to větší radostí jsem četl Manentovu knihu, kterou do angličtiny skvěle přeložil Paul Seaton, profesor University of Baltimore. Ve svém „úvodu překladatele“ národní stát považuje za „vynález moderní Evropy“ a za „evropskou zvláštní cestu“ (Europe’s Sonderweg), což je od Američana pěkné. Manentova kniha má tři části, resp. hlavní text a dva rozsáhlé appendixy:

- Smysl národů

- Demokracie bez národů?

- Co je to národ?

Ve všech těchto třech případech nevím, zda překládat anglické „nation“ jako národ či jako národní stát, myslím – z celkového kontextu knihy – že spíše platí to druhé. Manent ve svém úvodu říká, že se v knize zabývá „erozí – ne-li likvidací – politické formy, která v Evropě po staletí chránila člověka. Zabývám se the nation“ (str. 4). Říká-li toto, je evidentní, že se zabývá „politickou formou“, čili národním státem. A dodává, že tato „politická forma není lehkým převlečníkem, který je možné kdykoli svléknout nebo obléknout“ (tamtéž).

Pierre Manent obhajuje národní stát, toto „politické těleso“, oproti vizi „sjednoceného světa“, která nechce vzít na vědomí jakékoli „kolektivní diference“ (str. 7). V tomto smyslu nepřijímá „americkou politiku globální demokratizace“ a je zděšen z toho, jak rychle „byl v Evropě ztracen smysl a význam demokratického národního státu“ (str. 9). Velký moment obratu vidí v roce 1968 – kdy byl – „ve jménu demokracie zásadně zpochybněn suverénní národní stát“ (str. 15). Od té chvíle se „demokracie aktivně a agresivně obrací proti státu“ (str. 17) a tím ho delegitimizuje.

Stačí uvádět jeho teze a zajímavé formulace. „Městský stát ve starém Řecku a národní stát v moderní Evropě jsou jediné politické formy, které byly schopné – ve svých demokratických obdobích – spojit civilizaci a svobodu“ (str. 31). Bez těchto dvou uspořádání byly různé civilizace, ale bez svobody. Dnešek Manent hodnotí tak, že je „stát méně a méně suverénní a vlády méně a méně reprezentativní“ (str. 33). Příčinou je

- „Evropa, resp. konstrukce Evropy“, čili prohlubování evropské unifikace;

- vznik a převládnutí státu blahobytu.

Výsledkem je, že se „vrátila doba osvíceného despotismu“ (str. 40), neboť „procedurální demokracie zbavila demokracii jejího původního smyslu“ (str. 41). „Když je národní stát oslaben, rámec, ve kterém demokracie funguje, je také oslaben“ (str. 76). Proto chce Manent o národním státu „uvažovat v politickém smyslu, nejen jako o kulturní identitě“ (str. 80).

To podle Manenta dnes lidé nedělají. Místo toho, aby přemýšleli o národním státu, „většina politologů studuje nacionalismus s nadějí, že se tím dostávají k samotné podstatě národa a státu“ (str. 89), což je velmi přesný postřeh. Stát není těmito lidmi chápán jako racionální politická forma a proto není hájen.

To všechno jsou velmi ostré a obohacující formulace. Mám přesto některé otázky:

1. Na str. 90 Manent říká, že přes všechno to, čeho jsme svědky, „naše národní státy zde ještě nějakou dobu zůstanou“. Tvrdí to i přes to, že současně dodává, že tyto státy „budou jen stíny toho, čím byly dříve“. Jsou tyto dva výroky kompatibilní? Resp. bude možné tyto „stíny“ ještě považovat za státy? Nebudou to už pouhé regióny či provincie? Zaslouží si ještě název stát?

2. Na mnoha stránkách své knihy se zabývá náboženstvím, nejen křesťanstvím, ale i islámem a židovstvím, a nejen to. Mimořádně silně zdůrazňuje historickou roli křesťanských králů. „Evropské národy vznikly jako produkt poslušnosti ke křesťanským králům“ (str. 97). Ti vytvořili na určitém prostoru nezbytnou formální jednotu. To způsobilo, že se Evropa přestala organizovat na bázi měst nebo impérií – na rozdíl od zbytku světa. To je zajímavá teze.

3. Manent zásadně odmítá dnešní proces evropského rozšiřování (myšleno rozšiřování EU, resp. přibírání dalších členů) a probíhající vývoj hodnotí jako „slepý proces nekonečné extenze“ (str. 42). Proto obhajuje „první Evropu“, „malou Evropu“ (původních šesti zemí), neboť jedině tato úzká „komunita měla společný cíl“. Obává se proto, že jsme se v Evropě dostali do „nemožné situace“, a ví, že jsme se do ní dostali sami. Myslí si, že by to de Gaulle a Konrad Adenauer nikdy nedopustili. To je pro mne inspirativní pohled. Já jsem vždy vítal „rozšiřování“ EU, protože jsem si myslel, že není slučitelné s „prohlubováním“, které nechci. Francouzi, jako „founding fathers“, to logicky vidí jinak. Vede mne to k opačné úvaze: měli jsme vlastně někdy šanci, že nás do té jejich „malé Evropy“ nevezmou?

4. Osvícenství způsobilo „prvotní homogenizaci Evropy“, říká Manent, a tím i začátek oslabování národních států. Francouzská revoluce a napoleonské války v tom usilovně pokračovaly dále, ale „díky neúspěchu napoleonských válek partikularity posílily, a to způsobilo, že byly evropské státy znovuzrozeny“ (str. 79). Přestaly být státy v pasivním smyslu, začaly znovu „chtít existovat jako národní státy“.

To je výzva do budoucnosti. Může vzniknout nějaký nový mechanismus, který by k tomu evropské národní státy mohl dnes motivovat? Jaká tragédie musí nastat? Co musí selhat? Dnešní, pro mnohé z nás zcela evidentní selhání Evropské unie asi nestačí. Jak velké by toto selhání muselo být, aby to lidi v Evropě probudilo? Můžeme se toho dožít? Na to nám Pierre Manent neodpovídá, ale jeho kniha nám k tomu poskytuje spoustu podnětných myšlenek. Stojí za přečtení.

[*] Pierre Manent, Democracy Without Nations? ISI Books, Wilmington, Delaware, 2007, 109 stran.

Václav Klaus, Kontexty 4/2014, 23. září 2014.