Hlavní strana » Články a eseje » Pan Illarionov (a Roháč) opět…

Pan Illarionov (a Roháč) opět zjednodušují a desinterpretují

Články a eseje, 10. 7. 2014

Andrej Illarionov, bývalý velmi blízký a vždy nesmírně ambiciózní spolupracovník prezidenta Putina, se kterým se v jistou chvíli rozešel a nyní žije v USA, se v krátké době již podruhé – po svém rozhovoru na internetovém serveru Echo24 (30. května 2014), na který odpověděli Ladislav Jakl a Jiří Weigl textem s názvem „Proč Illarionov opakuje protiklausovské lži?“ (uveřejněn na internetových stránkách IVK a Echo24) – znovu pustil do souboje se mnou a s mými nejbližšími spolupracovníky. Týdeník Reflex uveřejnil ve čtvrtek 3. července 2014 jeho text „Václav Klaus se mýlí o situaci na Ukrajině“ (který spolupodepsal Dalibor Roháč). I když vynecháme, že reaguje na názory Institutu Václava Klause a tedy nejen Václava Klause (což je ostatně velmi podobné tomu, že se dnes všude mluví o Putinovi a ne o Rusku), není možné styl a obsah tohoto textu přejít bez povšimnutí.

V původní reakci na Illarionovův rozhovor pro Echo 24 jsme – v souladu s našimi dlouhodobými názory o nezbytnosti netrivializovat situaci na Ukrajině – napsali „Pokud uvěříme, že na Ukrajině žádný problém neexistuje, že po svržení netvora Janukovyče kráčí celá země do ráje svobodného světa a pouze z Putinova Ruska nasazení teroristé tento postup vpřed maří, nutně se budeme v ukrajinské krizi špatně orientovat. Získáme pocit, že postačí zatlačit na Rusko a ukrajinský problém zmizí. Jenže on nezmizí. Má své kořeny hluboko v dnešní Ukrajině, v její heterogennosti, ve spornosti způsobu, jakým přišly k moci současné ukrajinské elity, ve snížené loajalitě ukrajinského jihu a východu k centrální kyjevské moci, a to nejen z jazykových, historických či politických důvodů, ale také z důvodů ryze ekonomických a sociálních.“ To je třeba i teď opakovat.

Mysleli jsme, že Andrej Illarionov čte a vnímá argumenty. Po seznámení se s jeho novým textem, který jasně ukazuje jeho podivnou osobní zaujatost, ne-li zamindrákovanost, je jasné, že nečte a že argumenty nevnímá. V jeho textu nacházím nikoli názory a argumenty, ale jen tvrzení. Není v nich ani širší kontext, o který nám – zejména v našem větším textu „Zabraňme zplošťování debaty o Ukrajině“ – právě a výlučně jde.

My nemáme důvod zužovat debatu na téma, že existují „silné indicie, že ruské bezpečnostní složky se účastnily snajperských útoků na demonstranty na kyjevském Majdanu“, že a kdy vznikla pamětní medaile ruského ministerstva obrany „Za navrácení Krymu“, jaká byla účast v referendu na Krymu, které pan Illarionov nazývá „okupendo“, nevíme nic, o záhadném úmrtí nám neznámého Vjačeslava Čornovila v roce 1999, atd. atd. To debatu jen zatemňuje a účelově to vytváří dojem vlastnictví jakýchsi velmi specifických, nesporných a nezpochybnitelných, ne všem známých informací. Nám jde o širší pohled na celou věc a nesnažíme se trumfovat v tom, kdo má nějaké další specifické znalosti těch či oněch detailů.

Jádro tvrzení pánů Illarionova a Roháče vidím v jedné z posledních vět jejich textu: „Protesty na Majdanu nebyly výsledkem manipulace západních mocností, ale odrazem celoukrajinské frustrace z neschopnosti a z korupce ukrajinských politických elit. A naopak vojenské operace separatistů na jihovýchodní Ukrajině nejsou spontánní reakcí rusky mluvících obyvatel na změnu vlády v Kyjevě, ale jsou jednoduše symptomem vysoce organizovaného útoku na Ukrajinu jejím východním sousedem.“ V tomto odstavci je skryto myšlení lidí, jako jsou Roháč a Illarionov. Majdanský převrat: vnější vliv nula, domácí frustrace sto. Donbaská rebelie: vnější vliv sto, spontánní reakce nula. Takto přehledně a jednoduše to oba pánové vidí. Slovo jednoduše dokonce sami použili. Nejsou schopni a ochotni vnímat tragický ukrajinský problém ve svém celém, velice složitém historickém, politickém, ekonomickém, sociálním a etnickém kontextu, ale ani v kontextu reálných zájmů reálných světových sil.

Fascinuje mne jejich závěr, že „secese od Ukrajiny nikdy nebyla ani na Krymu, ani jinde na jihovýchodní Ukrajině politickým tématem“! Každý, kdo sledoval úsilí místních obyvatel – přinejmenším posledních 24 let – o autonomii, si musí poklepat na čelo. Proč se Krym „cizí“ okupaci nebránil a proč 18 000 z 20 000 vojáků ukrajinské armády na Krymu přešlo pod velení nové krymské autonomní moci? Ale nejde o jednotlivosti.

Autoři polemiky s naším textem o Ukrajině mluví o „pokojných demonstrantech na Majdanu“, což je názor, který snad z rozumných lidí dnes už nezastává nikdo. A nejen to. Nikdo z nás nikdy ani jediným slovem neobhajoval prezidenta Janukovyče a jeho politiku. Ve své prezidentské roli jsem za éry prezidenta Janukovyče na Ukrajinu ani jednou nevycestoval, ač jsem tam byl mnohokráte zván (byl jsem na Ukrajině v životě jedinkrát – navštívit prezidenta Juščenka). Vzhledem k chování se Janukovyčova režimu vůči Julii Tymošenkové, která nikdy nebyla mou favoritkou, jsem zásadním způsobem přispěl k tomu, že se na Ukrajině v roce 2012 nekonalo každoroční setkání prezidentů střední, východní a jižní Evropy. Tím jsem se Janukovyče osobně velmi dotknul.

Vždy jsme kritizovali totální nezvládání situace na Ukrajině v celé uplynulé postkomunistické době a vždy jsme cítili absenci účinné transformace ukrajinské společnosti od komunismu ke svobodné společnosti, parlamentní demokracii a tržní ekonomice. Právě toto selhání ukrajinských elit vyvolalo dnešní situaci na Ukrajině, která není důsledkem „vměšování kremelského režimu do vnitřních záležitostí Ukrajiny“, jak se nám snaží namluvit pan Illarionov. To byl a je vnitroukrajinský problém. To je domácí nezvládnutí situace. Úplně jinou otázkou je, zda je situace ve vnitřně rozdělené Ukrajině vůbec zvládnutelná. Děsivě jednoduché myšlení pánů Illarionova a Roháče, ignorující ukrajinskou krizi v celé její bolestné šíři a hloubce, neumí tyto otázky postřehnout.

Naše postoje nejsou také žádnou adorací současného ruského režimu, ale pokusem zůstat u seriózní analýzy situace. O tom, že se na dnešní Ukrajině odehrává nová fáze střetu Západu a Východu, že se USA a západní Evropa snaží přibrzdit logicky vznikající sebevědomý nárůst ruských ambicí, že se Rusko nechce pasivně smiřovat s postavením země, která je navždy degradována tím, že prohrála studenou válku, není pochyb. Alespoň to by pan Illarionov měl být schopen pochopit. Nebo si na to vzpomenout. Před desetiletím to věděl.

Václav Klaus, publikováno v týdeníku Reflex dne 10. července 2014.