---

Hlavní strana » Články a eseje » Václav Klaus, Jiří Weigl:…

---

Václav Klaus, Jiří Weigl: Zabraňme zplošťování debaty o Ukrajině

Články a eseje, 15. 4. 2014

Úvod: Neblahé dědictví minulosti

Dnešní Ukrajina je smutným důsledkem Stalinova míchání národů a hranic, přetrhávání přirozených historických vazeb, pokusu o vytvoření nového sovětského člověka a přeměny původních národů v pouhá z historie zbylá etnická rezidua. To považujeme za východisko našeho uvažování a za něco, co je v dnešních politických a mediálních diskusích do značné míry opomíjeno.

V kakofónii reakcí a komentářů k vývoji na Ukrajině zaniká uvědomění si skutečnosti, že ke vzniku současné dramatické situace na prvním místě přispěl evidentní politický, ekonomický i společenský neúspěch Ukrajiny jako samostatného státu, který měl podle našeho názoru tyto hlavní příčiny:

1. Dnešní Ukrajina nemá žádnou historickou tradici vlastní státnosti a za dvě desetiletí své existence nedokázala vytvořit takový stát, který by bylo její veškeré obyvatelstvo ochotno akceptovat. Nevznikla v důsledku úsilí svých obyvatel a jejich boje za sebeurčení a suverenitu, ale v podstatě jen rozpuštěním SSSR jeho tehdejším politickým vedením a osamostatněním bývalých Moskvou – v éře Sovětského svazu vytvořených – umělých svazových republik v jejich tehdy platných hranicích.

2. Převážně pasivní obyvatelstvo bylo v důsledku katastrofických výsledků Gorbačovovy perestrojky silně naladěno proti Moskvě. Svou roli na ukrajinské straně sehrál i strach místní sovětské stranické nomenklatury z Jelcinovy politiky likvidace bývalého systému.

3. Zpočátku začala Ukrajina fungovat pod vedením ruskojazyčné sovětské elity průmyslového východu země jako jakýsi ruský stát B, jako součást postsovětského prostoru s papírově ohromným potenciálem – 52 mil. obyvatel (nejvíce po Rusku), průmyslová základna (Donbas atd.), největší zemědělský potenciál v Evropě, hlavní černomořské přístavy, Krym, relativně vzdělaná elita, přímé sousedství se střední Evropou.

4. Tento stát však vznikl osamostatněním v podstatě umělého administrativního útvaru sovětského totalitního státu, který chtěl předvést vyřešení národnostní otázky na věky věků a nahrazení národů „sovětským lidem“.  Do jednoho celku tak byly uměle spojeny ruské a rusifikované oblasti východu a jihu současné Ukrajiny (které byly po tři staletí pevnou součástí ruského státu) s poválečnými stalinskými anexemi původně polské Haliče a Podkarpatské Rusi, která k jakémukoliv východoslovanskému státu nikdy nepatřila.

5. Samostatný ukrajinský stát do roku 1991 nikdy neexistoval, nepočítáme-li v to období občanské války po říjnové revoluci v roce 1917, kdy byly neúspěšné snahy o ukrajinskou samostatnost spojeny se spornými postavami hejtmana Skoropadského a atamanů Petljury a Machna a období druhé světové války, spojené se jménem Stěpana Bandery. Jejich odkaz a tradice, které představují, jsou velmi kontroverzní (antisemitismus, napojení na Němce a nacisty atd.) a mimo nacionalistickou západní Ukrajinu nejsou kladně přijímány.

6. Starší historické tradice hovoří spíše ve prospěch pevných vazeb na Rusko – období Kyjevské Rusi, přijetí pravoslavného křesťanství či tradice záporožských kozáků bojujících proti Turkům a Polákům a připojivších tehdejší Ukrajinu k carskému Rusku. Společná rusko-ukrajinská zkušenost sovětského období i prožitek druhé světové války vytvořily silné rusko-ukrajinské mezilidské, společenské, ekonomické i politické vazby, které nelze jednoduše přerušit a rychle nahradit něčím jiným.

7. Za dvacet let samostatnosti se nepodařilo vytvořit společnou ukrajinskou identitu a přesvědčit obyvatele této velmi různorodé země, že samostatná Ukrajina je tím správným společným útvarem pro naplnění národních tužeb. Takovou ambici mají především etničtí Ukrajinci obývající západ země (Halič, Volyň atd.), kteří akcentují tragickou zkušenost ze sovětské éry (deportace, gulagy, hladomor), jsou silně antiruští a chtějí budovat Ukrajinu jako ukrajinský národní stát. Byla a je pro ně nepřijatelná pozice „druhého“ ruského státu, jak byla praktikována v období prezidentů Kravčuka a Kučmy. Nikoli náhodou byl západ Ukrajiny, hospodářsky zaostalý a slabý, hybnou silou oranžové revoluce v roce 2004 i protestů na Majdanu v roce 2014. Svržením Janukovyče se nacionalistický západ země chopil výlučné politické moci a snaží se o přervání tradičních dlouholetých vazeb Ukrajiny na Rusko a o výlučnou orientaci na Západ, na EU a USA. Zkušenosti však ukazují, že na uskutečnění těchto plánů a ambic nemá ukrajinský západ sílu – ekonomicky dominuje východ země a jeho váha se zatím vždy prosadila.

8. Ukrajinští Rusové – jako příslušníci velkého kulturního národa, dříve dominantního v celém regionu – nesdílejí a nemohou sdílet nacionalistické ambice západních Ukrajinců. Přerušení úzkých vazeb na Rusko, dnes všestranně bohatší, úspěšnější a spořádanější, je pro ně nepředstavitelné. Sovětskou éru nechápou jako cizí okupaci, pokládají se za vítěze II. světové války, ne za její oběti. Banderovci jsou pro ně zrádci a fašisté. Nemohou přijmout stát budovaný na jejich odkazu. Jako Rusové nedůvěřují Západu a nechtějí být součástí bloků namířených proti Rusku. Zuřivý antirusismus západoukrajinských nacionalistů je uráží a ohrožuje. Tato část obyvatelstva byla dlouho (i vlivem sovětské tradice) národnostně indiferentní. Současný vývoj ale tuto skupinu národnostně antagonizuje a vyhraňuje.

9. Po dvaceti letech samostatnosti je Ukrajina rozdělená země na prahu ekonomického bankrotu. Žijí v ní dva sobě se vzdalující národy s rozdílnými, a, zdá se, antagonistickými vizemi budoucnosti. Obě vzhlížejí s nerealistickými očekáváními k zahraničí – jedna k Západu, druhá k Rusku.

10. V současné podobě by Ukrajinu mohlo zachránit pouze několik desetiletí pokojného vývoje s velmi neambiciózní a poučenou zahraniční politikou, respektující geopolitickou situaci země a s postupným zlepšováním hospodářské situace a životní úrovně. Vývoje bez jakéhokoli zahraničního vměšování. To ale Ukrajině nebylo dopřáno. Pokusy o radikální změny představují pro takto křehkou a heterogenní zemi v nesmírně politicky citlivé oblasti zásadní ohrožení. Bohužel, právě to se dnes na Ukrajině děje se všemi riziky pro ni i okolní Evropu a svět.

Část II: Ukrajinské nezvládnutí transformačního procesu

Jak bylo argumentováno výše, po pádu komunismu vznikla Ukrajina jako nový, ve své podstatě nehistorický stát (tak nazývá i předválečné, prvorepublikové Československo ve svém nedávném článku v Právu, 3. dubna 2014, Václav Bělohradský), který dostal do vínku zásadní problém se svou skutečnou identitou. (Na počátku 90. let k nám na ministerstvo financí přijel na návštěvu tehdejší guvernér Ukrajinské centrální banky Viktor Juščenko a na naši kritiku tamní vysoké inflace a nadměrné emise peněz se bránil i tím, že je to těžké, protože ani on neví, kde Ukrajina začíná a kde končí! Tuto jeho větu si dobře pamatujeme.) To byl a je zásadní problém, který přetrvává dodnes a brzdí jakýkoli další vývoj této země.

Západní Evropa i USA, resp. tamní politikové, se domnívají, že to nevadí a že stačí „zavést demokracii a právní stát“ a že všechno automaticky dobře půjde. Do dnešního dne nevyvodili žádný závěr z toho, že opakovaný „vývoz revoluce“ nefunguje a ani z toho, že nic takového se například v uměle vytvořené Bosně a Hercegovině po rozpadu Jugoslávie za dvě desetiletí za masivní podpory Západu také nepodařilo. O Arabském jaru radši ani nemluvě.

Vedlejším produktem specifické ukrajinské situace je to, že Ukrajina neprovedla důslednou postkomunistickou transformaci, kterou jiné postkomunistické země – tak či onak – provedly. Nebyla provedena transformace politická. Nebyl vytvořen standardní systém politických stran a i ukrajinský parlament stále ještě není standardním parlamentem. Opakované záběry na peroucí se poslance při parlamentním jednání jsou toho velmi příznačným příkladem (naposledy ve středu 9. dubna). „Oranžová“ revoluce (opět ne zcela autenticky domácí) nastala skoro dvě desetiletí po naší „sametové“, ale ani tato poněkud opožděná revoluce žádnou zásadní změnu nepřinesla.

Neproběhla důsledná transformace ekonomická, i když systém existující za komunismu byl opuštěn. Výsledkem bylo uchvácení ekonomiky klany oligarchů, stagnace, úpadek průmyslu, vysoká nezaměstnanost, pokračující závislost na Rusku, atd. Zajímavé je srovnání vývoje HDP na hlavu s – v mnohém srovnatelným – Běloruskem (v čele s pro mnohé z nás zcela nepřijatelným Lukašenkem). Po pádu komunismu začínaly obě tyto země s velmi srovnatelnými výsledky, ale dnes je na tom Bělorusko v HDP na hlavu zhruba o polovinu lépe. Toto porovnání je téměř „kontrolovaným experimentem“. Každý z nás si musel všimnout i toho, že Ukrajinu za poslední dvě desetiletí opustilo více než 5 milionů lidí, což je více než 10% veškerého počtu jejich obyvatel.

Nesmiřitelné souboje Juščenka, Tymošenkové a Janukovyče (vynecháváme-li menší hráče) k ničemu nevedly. Enormní bohatství politiků a oligarchů (předváděné v médiích) je něco, co si zbytek východní Evropy, a zejména České republika, nedovede vůbec představit.

Míra frustrace veřejnosti je vysoká (aniž bychom se stavěli do role znalců Ukrajiny). V každém případě se jedná o zemi mimořádně křehkou, zranitelnou, nestabilní, snadno ohrozitelnou jakýmkoli zásahem zvenku. Nemáme na mysli nutně zásah vojenský, stačí k tomu zásah politický. Stačí vyvolání neklidu a nepokojů, rozeštvání jedněch skupin obyvatelstva proti druhým, populistické hrátky proti všem domácím autoritám (o kterých si ale nic světoborného nemyslíme), podněcování závisti, vzájemné obviňování se z korupce a z nezaslouženého obohacování se, a v neposlední řádě rozpoutávání národnostních sporů, či přímo nenávisti.

Domníváme se, že právě to – všechno dohromady – se na Ukrajině stalo. A děje.

Část III: Co se stalo na Ukrajině a kolem Ukrajiny

Výklad sporu o situaci na Ukrajině může být udělán jednodušším a zřejmějším, když ho zbavíme balastu a když ho převedeme do modelové, tedy samozřejmě poněkud schematizované polohy, kde zůstává jen kostra a kde mizí detaily:

Model A: proběhlo autentické lidové povstání za demokracii, nezávislost a příslušnost k Evropě

Tento model vychází z pravděpodobně správné teze, že Ukrajinci jsou hluboce a oprávněně nespokojeni se situací ve své zemi. Příčinu vidí ve své neschopné, zkorumpované politické reprezentaci (kterou si ale opakovaně volí ve volbách, které – přes všechny jejich problémy – mají základní demokratické rysy), která místo toho, aby co nejrychleji „přivedla zemi do Evropy (tedy EU)“ a která by tvrdě vyjednávala s Ruskem o ceně plynu a dalších podobných věcech (je půvabné, že jedna z hrdinek tohoto příběhu vyjednala před lety s Ruskem velmi podivnou dohodu o ceně plynu), odmítá asociační dohodu s EU, ač už byla na spadnutí. (Tuto dohodu lidé na Ukrajině nekriticky přeceňují, ale my v České republice víme, že toho z ní moc nevyplývá a, hlavně, že z ní – formou skutečné, smysluplné pomoci – téměř nic neplyne, resp. neplyne z ní nic opravdu relevantního.)

Lidé autenticky masově demonstrují. Nevadí jim týdny či měsíce velmi nepříjemných mrazů. Když nestačí mírové a pokojné projevy protestu, demonstrace živelně přitvrzují (ač vláda žádné výrazné represivní protiakce nedělá, naopak ve všem možném i nemožném ustupuje). K demonstrantům se přidávají školení a vysoce ozbrojení jedinci či spíše jejich celé organizované skupiny z domova i z ciziny. Z Evropy je přijíždějí podpořit autentičtí demokraté jako naši pánové Schwarzenberg, Kocáb a Štětina (prostě lidé, kteří vždy a všude vyznávají pravdu a lásku), naproti tomu absentuje jakákoli ruská podpora tohoto procesu. Všeobecně se ale má za to, že se Rusko z tohoto destabilizačního procesu svého významného souseda raduje, jestli ho dokonce nepodporuje (i když to tak na kyjevském Majdanu nevypadá).

Po vítězství demonstrantů v ulicích Kyjeva, po útěku legitimně zvoleného prezidenta ze země, po vytvoření – údajně skutečně lidové – vlády Rusko vojensky intervenuje a okupuje Krym jako v roce 1939 Hitler Československo (resp. jeho západní část) a jako Brežněv v roce 1968 Československo (tentokráte celé). V roce 1939 (resp. už v roce 1938 při Mnichovské dohodě) a v roce 1968 světoví demokraté dostatečně neprotestovali, teď je to konečně třeba udělat. A to až do vítězného konce. Linie Hitler-Brežněv-Putin je přece úplně jasná a dnes ji nevidí a nechápou jedině ti, kteří tomu dostatečně nerozuměli ani tenkrát.

Model B: nespokojenost na Ukrajině byla zneužita k nové konfrontaci Západu s Ruskem

Model B začíná stejně jako model A. Ukrajinci jsou hluboce a oprávněně nespokojeni se situací ve své zemi. A dávají to nejrůznějšími formami najevo. Jedná se však o zemi,

- která není autentickou Evropou (jakkoli je špatně definovatelné, co všechno Evropa je a není; Konrad Adenauer v 50. letech říkával, že na východ od Berlína začínají asijské stepi!),

- která hraničí s Ruskem (neautentickou hranicí),

- která po dlouhá desetiletí a staletí byla součástí Ruska či Ruskem ovládaného státu,

- ve které žijí miliony Rusů (více než třetina veškerého obyvatelstva) a která nějaký modus vivendi spolužití s Ruskem nalézat musí a musí ho stále znovu potvrzovat.

Latentní, opakovaně na povrch vyvěrající krizi na Ukrajině se Západ a všichni ti, kterým za různá historická příkoří – od Polska po Gruzii – leží Rusko v žaludku, rozhodli využít jako záminku k vyvolání nové konfrontace Západu s Ruskem. Tito lidé dobře věděli, že destabilizaci svého tak důležitého (největšího a nejlidnatějšího) souseda nemůže Rusko lehce přijmout:

- proto stále více pootáčeli onu nespokojenost, resp. její interpretaci k Rusku;

- proto posilovali argumenty znějící ze Západní Ukrajiny;

- proto podněcovali konflikt Západní a Východní Ukrajiny, což znamenalo – do značné míry – Ukrajinců a Rusů;

- proto dezinterpretovali skutečné ekonomické vztahy Ukrajiny a Ruska;

- proto zesilovali obraz Ruska jako rozpínající se velmoci, která jen čeká na okamžik možné okupace Ukrajiny.

Nejsme žádnými nekritickými obhájci Ruska a jeho prezidenta a víme, že idealizovat si dlouhodobé zájmy Ruska by bylo nesmyslem a naivitou, ale souhlasíme s nedávným výrokem Henry Kissingera, že „démonizace Putina není politikou, ale vytvářením alibi pro absenci politiky“. Přesně to se v USA a Západní Evropě děje, přesně to dělá nemalá část české politické reprezentace (i když většina z ní opatrnicky mlží), to dělají česká mainstreamová média.

Ve chvíli provedení kyjevského (pro stoupence legislativistických pouček připomínáme, že neústavního) puče, po hrubém – život ohrožujícím – individuálním násilí vůči každému, kdo se odvažuje mít jiný názor, po faktickém vyhnání legitimního prezidenta – který se neodvážil tvrdě vystoupit proti násilně se chovajícím demonstrantům – ze země, po rostoucích obavách ruské části ukrajinského obyvatelstva, došlo v nejspecifičtější, geograficky nejvymezenější, formálně autonomní části Ukrajiny – na Krymu – k uskutečnění (jistě se souhlasem a jistě s tichou radostí Ruska) referenda, které za velké účasti voličů a se zdrcujícím výsledkem řeklo, že si obyvatelé Krymu přejí přestat patřit do Ukrajiny (kam ostatně až do Chruščovova zásahu v roce 1954 nikdy nepatřili). Že nemohou zůstat ve vzduchoprázdnu a že se chtěli navrátit k Rusku je evidentní. Že z toho Rusko může mít radost (i když krátkodobě nemalé starosti), je také evidentní, ale sekvence událostí byla jiná, než jak je podávaná dnešním mainstreamovým pohledem: že Rusko svévolně anektovalo Ukrajinu. Domníváme se, že zvětšení svého teritoria o Krym Rusko nijak nepotřebovalo a že mu za to dnešní problémy, které mu to ve světě vyvolalo, nestojí. Přesto se domníváme, že bylo k tomuto kroku vývojem událostí de facto donuceno, nechtělo-li demonstrovat svou naprostou slabost.

Fakt připojení Krymu k Rusku Západ v souladu se svými zájmy vykládá jako příklad obnoveného ruského imperialismu. Když s naší polemikou s touto interpretací minulý týden nesouhlasil jeden náš dobrý přítel, žijící od roku 1968 v Německu, a když nás zlobil tím, že ostentativně neposlouchal naše argumenty, připustil jeden významný fakt: od roku 1968 natolik nenávidí Rusko (tito lidé neslyší na poznámku, že by měli spíše nenávidět komunismus a Sovětský svaz), že ani není schopen číst starou ruskou literaturu 19. století. To považujeme za zaslepení mysli a za absenci racionálního uvažování. Máme však strach, že tak, jak to dělá on, je dnes mainstreamově interpretována situace na Ukrajině a jednání Ruska v České republice, v Evropě, a asi i v Americe. Proto tato naše polemika, která není obhajobou Ruska a jeho prezidenta, ale pokusem přispět k odvrácení riskantních nákroků k nové studené válce, jejíž hlavní obětí budeme nevyhnutelně opět my, a naše svoboda.

Toto „modelové“ popsání dvou alternativních postojů k ukrajinské krizi je jistě možné rozvíjet, doplňovat, eventuálně opravovat, ale jsme přesvědčeni, že jistou orientaci dává. Dodáváme aspoň to, že pro nás není překvapivé, že většina obyvatel Krymu (kterou zcela dominantně tvoří Rusové) nechce zůstat součástí – před bankrotem stojícího – státu, který je stále více ovládán jednotlivci a seskupeními ze Západní, tedy neruské Ukrajiny, lidmi, jejichž dominantní politikou je vymezování se proti Rusku a Rusům. Není žádným překvapením ani to, že se obyvatelé Krymu chtějí stát součástí bohatšího a úspěšnějšího Ruska.

Stejně tak za pozornost stojí i to, že nejen to, že se ukrajinská armáda na Krymu nepostavila na žádný odpor a že se nechala odzbrojit, ale hlavně to, že ve své drtivé většině přešla do ruské armády. To je další ilustrací rozkladu Ukrajiny jako státu.

Část IV: Legislativistický fundamentalismus a „real life“

V souvislosti s postupujícím rozkladem Ukrajiny – s odtržením Krymu a jeho připojením k Rusku, s vyhlašováním různých separatistických ruských „republik“ a s požadováním dalších referend o odtržení některých částí východu Ukrajiny – se v našich i západních komentářích objevují různé právní argumenty, které tvrdí, že jsou takové kroky v rozporu s ústavním a právním rámcem současné Ukrajiny, a že jsou proto nelegální a tudíž nepřípustné. I to je třeba uvést na pravou míru, aniž bychom vystupovali jako znalci ukrajinského ústavního práva. O to totiž nejde.

Tyto svou povahou akademické argumenty mohou mít při konstatování pravděpodobné nelegálnosti některých separatistických kroků pravdu, ale je to jen půl pravdy. Reálný život právo vždy předbíhá, a to se mu zpětně přizpůsobuje. Se změnou poměrů je nastolena nová zákonnost, z povahy věci rovněž vždy nevyhnutelně dočasná.  Reálný život a jeho potřeby si své cesty obvykle najdou a jen málo kdy s tím prováděné změny v legislativě stačí držet krok.

Skutečně ústavně a právně připravené a realizované dělení státu proběhlo v dohledné minulosti prakticky pouze u nás v případě dělení Československa. Rozklad Jugoslávie a později i Srbska, stejně jako SSSR probíhal živelně, mnohdy konfrontačně a násilně, metodou dokonaných skutků. Nad tím nemá cenu se příliš pozastavovat. Stejně tak většina dnešních moderních zemí Evropy i světa získávala svou nezávislost v důsledku násilného boje a při nerespektování tehdejšího právního řádu. Upřít lidem toto právo poukazem na nelegálnost separatismu nelze. Jinak bychom popřeli legalitu vzniku takových států jako USA, či našeho vlastního, který rovněž nevznikl v souladu s ústavou a zákony Rakousko-Uherska.

Mezinárodní akceptace té které změny hranic proto není v prvé řadě otázkou právní, ale především závisí na aktuální mocenské konstelaci v zemi, v regionu a ve světě. V tomto ohledu se moderní doba liší od vzdálenější historie pouze minimálně.  Pokud bychom chtěli důsledně setrvávat na právním a mezinárodně právním posuzování změn tohoto druhu, dostáváme se do neřešitelné pasti dvojích standardů a protiřečící si praxe.

O tom, že bezvládí, chaos a ekonomická krize umožňuje Západu i Rusku zasahovat do ukrajinských záležitostí, je evidentní. Rovněž není překvapivé, že většina etnických Rusů, nespokojených s ne příliš příznivými podmínkami života na Ukrajině a obávajících se budoucnosti, vzhlíží k relativně bohatému, stabilnímu a mocnému Rusku. Že drtivá většina z nich nemá důvod k loajalitě vůči Ukrajině a že se v referendu masově vyslovují pro připojení k Rusku, může překvapit jenom velmi zaujaté pozorovatele. Proto nemá žádný smysl zpochybňovat jejich logický postoj odmítáním těch či oněch podmínek referenda.

Právními argumenty, ústavou a zákony jednotu Ukrajiny udržet nelze.  Nelze ji udržet ani samotnými demokratickými procedurami, jako jsou volby, ať již parlamentní, či prezidentské.  To že západ Ukrajiny přehlasuje východ či naopak, není řešením, byť by měl vítěz většinovou podporu, a tím demokratickou legitimitu. Ukrajina může být zachráněna pouze tehdy, pokud zvítězí široký celoukrajinský projekt uspokojující obě strany, a to je s eskalujícím se napětím a při tak silných vnějších tlacích stále méně pravděpodobné.

Část V: Zneužití událostí na Ukrajině k akceleraci evropské unifikace (a tudíž k oslabování demokracie v Evropě)

Dnešní události na Ukrajině a kolem Ukrajiny budou mít samozřejmě celou řadu efektů přímých i nepřímých, krátkodobých i dlouhodobých, politických i ekonomických. V posledních dnech oba autoři tohoto textu společně hovořili o situaci na Ukrajině se dvěma velvyslanci významných zemí, daleko větších než Česká republika. Jedním z nich byl velvyslanec z Evropy, druhý byl z Asie. Oba se ptali, jaké to, co se děje kolem Ukrajiny, bude mít dopady. Asi je proto třeba alespoň základní strukturu naší odpovědi touto formou zopakovat.

Krátkodobé dopady ekonomického typu jsou pro Českou republiku evidentní – pokles turistů z Ruska a Ukrajiny, pokles vytíženosti našich západočeských lázní návštěvníky z těchto zemí, zejména z Ruska, přibrzdění různých ekonomických obchodních a investičních aktivit, možné zkomplikování dostupnosti energetických zdrojů, které naše země dlouhodobě získává z Východu. To je určitě nepříjemné, zejména pro zcela konkrétní české ekonomické subjekty, ale pro naši zemi jako celek to fatální pravděpodobně nebude. Dříve či později se aktivity tohoto typu vrátí k úrovním, které byly dosaženy v minulosti. Znovu opakujeme, že víme, že to s takovýmto nadhledem nemohou vidět konkrétní firmy a podniky, které s Ruskem a Ukrajinou obchodují. Ty z toho musí mít velké obavy (a neočekáváme, že jim to bude stát jakkoli kompenzovat).

Za horší a ve svých důsledcích daleko nebezpečnější považujeme dopady neekonomické. Dojde k radikalizaci mezinárodní politiky, k zesílení mezinárodního napětí, k nové míře konfrontace mezi Západem a Východem a k vyostření konfliktu západní Evropy, se kterou se v této věci „svezeme“, a Putinova, v poslední dekádě daleko sebevědomějšího Ruska (než jak vypadalo v první dekádě po pádu komunismu). Toto zesílení napětí v mezinárodní politice je pro Českou republiku, malou zemi nacházející se blízko nepochybně jen symbolických hranic mezi Východem a Západem, v každém případě nevýhodou, na kterou bude doplácet.

Evropský politický mainstream, reprezentovaný bruselskými elitami, kalkuluje s tím, že lze ukrajinské krize využít k posílení evropské centralizace a unifikace, zejména k tak dlouho zamýšlenému sjednocení evropské zahraniční politiky (a umlčení stále ještě se lišících zahraničních politik jednotlivých členských zemí EU) a k dlouho plánovanému vytvoření evropské armády, čemuž se většina členských zemí dosud bránila. Toto další utužení evropské unifikace a centralizace, kterou už dnes mnozí považujeme za naprosto nepřijatelnou, jde proti skutečným zájmům České republiky, jakkoli si prezident Zeman myslí opak. Obáváme se omezování občanských práv, zejména svobody projevu, svobody nesouhlasu s oficiálním názorem.

Nemalá část evropského politického mainstreamu (ale daleko méně Německo a už vůbec ne celé jižní křídlo EU) se spolu se Spojenými státy snaží znovuvytvořit Rusko jako „strašáka“ na Východě, což je – zejména americký – strategický zájem. Ukrajina je v tomto smyslu jenom nástrojem. Ani toto není v našem zájmu a nemůžeme na tom v žádném ohledu nic vydělat. Možná, že na tom bude vydělávat skupinka našich malých českých „neokonů“, kteří na opožděném souboji s komunismem a sovětským imperialismem budují i nadále svou kariéru – která je umožněna jedině tím, že na to část našich spoluobčanů stále ještě slyší. Je to samozřejmě náhražková aktivita, která naznačuje absenci jakéhokoli pozitivního politického programu u těchto, mediálně stále ještě vlivných lidí.

Václav Klaus, Jiří Weigl, Echo24.cz, 15. dubna 2014