Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl: 1200 let od smrti…

Jiří Weigl: 1200 let od smrti Karla Velikého

Jinýma očima, 28. 1. 2014

28. ledna 2014 uplyne 1200 let od smrti Karla Velikého (742 – 814). K zamyšlení toto výročí vybízí proto, že tento velký franský panovník Západní Evropy raného středověku zaujímá přední místo v ikonografii současného evropeismu a jeho osoba (fr. Charlemagne), říše a odkaz jsou předkládány veřejnosti jako jakýsi předobraz a inspirace moderní evropské integrace v Evropské unii. Karlovo výročí tak bude jistě široce připomínáno a komentováno (V EU a v SRN se k tomu připravuje vzpomínkových řada akcí), a proto stojí za to se nad jeho dobou, dílem a odkazem vážně zamyslet.

Karel Veliký byl nepochybně velkou postavou evropských dějin. Lze říci, že jeho éra ukončila temné období rozvratu a úpadku Západní Evropy po pádu římské říše a současně otevřela cestu ke zformování středověké Evropy tak, jak ji známe z pozdějších staletí.

Válečník Karel Veliký svými taženími evropský Západ znovu na krátko sjednotil. Jako král germánských Franků ovládajících dnešní Francii a západ Německa dobyl i severní Itálii, ve vyhlazovacích válkách si podrobil pohanské Sasy na dolním Rýně a Labi a obrátil je násilím na víru, porazil Avary v dnešním Maďarsku (což umožnilo vznik prvních slovanských států na našem území) a ke své říši připojil dnešní Bavorsko a Rakousko. Na západě přešel do protiútoku proti muslimským Arabům ve Španělsku, překročil Pyreneje (píseň o Rolandovi) a vytvořil tam tzv. Španělskou marku, odkud se později rozvíjela reconquista. Jeho vojenských úspěchů využil papež a katolická církev, který si franckého krále připoutal překvapivou korunovací římským císařem. Tímto znovuvytvořením západní říše získal posilu v boji s Byzancí v době počínající roztržky mezi křesťanským Západem a Východem a mocenskou oporu v italských i evropských záležitostech.

Říše Karla Velikého teritoriálně připomínala Evropské hospodářské společenství po Římských smlouvách v roce 1958, a proto se zdálo, že je tak výstižným předobrazem novodobého integračního spojení tří velkých západoevropských národů – Francouzů, Němců a Italů. Tato umělá paralela však nemá s historickou skutečností nic společného.

Francouzi, Němci a Italové na přelomu 9. a 10. století samozřejmě neexistovali. V západní Evropě tehdy stále pokračoval proces sžívání, spojování a asimilování původního romanizovaného obyvatelstva a různých germánských kmenů usazených tam v době stěhování národů. Karel Veliký sjednocoval Západní Evropu nikoliv jako spojovatel a usmiřovatel různých etnik, ale jako násilný šiřitel katolické víry – proti heretikům (ariánštní germánští Langobardi v severní Itálii) nebo proti pohanům (Sasové, Arabové, Avaři, Slované). Právě náboženská ideologie, opřená o církevní organizaci a s ní spojenou vzdělanost a kulturu byla - spolu s vojenskou silou – hlavním tmelem Karlovy říše. Spojoval ji uvnitř a dával zdůvodnění vnější expanzi. A bylo to právě křesťanské náboženství, církev a společná latinská kultura, co přetrvalo a dalo tvar i obsah evropskému středověku a vůbec celému západnímu civilizačnímu okruhu, nikoliv krátkodobé politické sjednocení doby Karlovy.

Mýtus Karla Velikého a jeho říše v sobě skrývá vzpomínku na sjednocení Evropy daleko rozsáhlejší, hlubší a trvalejší – epochu Římské říše. Ta zahrnula většinu tehdejšího známého světa, spojila na dlouhá staletí Orient a Okcident a rozšířila vyspělou antickou civilizaci i do odlehlých barbarských končin. Ve srovnání s tím bylo období Karlovy říše jen krátkou epizodou, po němž zbyla jenom legenda velkého panovníka, instituce západního císařství, později omezeného pouze na německé země, označení panovníka „král“ zkomolením jména Karel ve slovanských jazycích a nemnoho raně středověkých písemných a architektonických památek (životopis Vita Caroli, katedrála v Cáchách atd.).

Namísto pokusů předkládat dnešní neblahou současnost EU jako naplnění odkazu velkého panovníka bychom se dnes měli pokusit najít v jeho době a skutcích kritické zamyšlení nad dneškem a hledat inspiraci.

Karlova mise byla nejen vojenská, ale především duchovní, a ta jej na rozdíl od jeho říše přežila. Dnes se sice EU může tvářit jako pokračovatel Charlemagne, k násilí při sjednocování se ale přihlásit bojí a civilizační hodnoty, které on šířil, ve skutečnosti relativizuje, opouští a ničí. Multikulturalismus, politická korektnost, rozklad rodiny, konzumentství a politická zbabělost, pro toto vše, co dominuje evropské přítomnosti, těžko nalezneme inspiraci u bojovníka proti islámu a nemilosrdného šiřitele křesťanství Karla Velikého.

Jeho pokus o sjednocení Západu trval jen velmi krátce. Již za necelých 30 let po Karlově smrti došlo v roce 843 smlouvou ve Verdunu k rozdělení jeho říše na tři části, z nichž později vznikly Francie a Svatá říše římská národa německého. Další staletí ukázala, že nikoliv centralizovaná impéria jako Byzanc a orientální říše, ale politicky roztříštěná feudální Evropa vytvořila příhodné prostředí pro kulturní a společenský rozmach novověku. Karel Veliký ovládající půl Evropy se sice nakrátko stal hráčem v tehdejší světové politice a uzavíral dohody a spojenectví s byzantským dvorem v Cařihradu a arabským chalífou Hárúnem ar-Rašídem v Baghdádu, ale evropský Západ byl v jeho době a ještě dlouhá staletí potom z politického i kulturního hlediska periférií, jež se nemohla srovnávat významem a bohatstvím se zeměmi Východu. Skutečný rozmach západní Evropy přišel až o sedm století později, v době, kdy byla zásadně a trvale rozdělena nejen politicky, ale i nábožensky.

Legendy spojené se jménem Karla Velikého se snažili vždy využít ti, kteří se v různých historických dobách pokoušeli násilím ovládnout Evropu - ve středověku papežové k ospravedlnění své nadřazenosti nad mocí světskou (Karlova korunovace císařem z rukou papeže), Habsburkové v 16. století ve svém boji o univerzální katolickou říši i ve XX. století nacisté vyhlašující tisíciletou germánskou říši v Evropě. Dnes je to eurofilní elita na našem kontinentě. I to je příznačné.

Z hlediska naší země sehrál Karel Veliký a jeho doba zásadní úlohu, neboť svou západokřesťanskou říši s latinskou kulturou přivedl k samé naší hranici a Čechy se od jeho doby natrvalo dostaly do sféry určujícího politického a kulturního vlivu západoevropské civilizace. Jeho tažení, která podle pramenů přinutila české kmeny k placení tributu, i trvalá hrozba ze Západu v následujícím období přispěly ke sjednocení slovanských kmenů na našem území, vzniku státu a hledání modu vivendi s mocným sousedem, hrozícím český stát pohltit. Tento základní problém českých dějin přetrval až do moderní doby. Západní říše pro českou státnost a identitu představovala fatální hrozbu, pokud byla sjednocená, centralizovaná a expanzívní. V epochách, kdy na západ od nás dominovala diversita a neexistovala hrozba cizí centralizované moci, se naše země mohla stát plnohodnotnou a přínosnou součástí tohoto západního světa. Zdá se, že z našeho hlediska není Karel Veliký symbolem, k němuž bychom se měli vztahovat a hledat v jeho době pozitivní paralely s dneškem. Symbolizuje spíše to, čeho jsme se vždy ze Západu obávali.

Proto si připomínejme jeho výročí střízlivě. Dnešní snahy o vytvoření univerzální západní říše v Evropě budou asi stejně úspěšné a trvalé, jako v době Karlově. Evropa zažívala šťastnější období jindy, než v kruté době Karlově a spíše než k nemilosrdným dobyvatelům, podmaňovatelům a násilným sjednotitelům by se měla vztahovat k osobnostem a dobám dnešku srozumitelnějším. Ospravedlňovat například plýtvavé trvalé stěhování evropského parlamentu příkladem Charlemagne, který rovněž neustále se svým dvorem putoval, což se skutečně děje, je extrémním příkladem nesmyslnosti těchto pokusů.

Jiří Weigl, Institut Václava Klause, 28. ledna 2014.

Publikováno také v Newsletteru Institutu Václava Klause, leden 2014.