Hlavní strana » Rozhovory » Vystoupení Václava Klause ve…

Vystoupení Václava Klause ve speciálním novoročním vysílání pořadu TV Prima - Partie

Rozhovory, 3. 1. 2014

Dobrý den, vítejte u speciální Novoroční Partie. Jak víte, prezident Miloš Zeman se rozhodl tento tradiční čas nevyužít a své poselství přednesl už o Vánocích. Přemýšleli jsme tedy, komu tento prostor poskytnout a srovnatelně významný politik je v ČR jen jeden – bývalý prezident Václav Klaus.

Pane prezidente, vítejte na Primě, dobrý den, preferujete to oslovení „pane prezidente“?

Myslím, že je to na každém, jak mě chce oslovit. Já na něj slyším, ale nijak mě neuráží, když někdo toto oslovení nepoužije.

Já zůstanu u pana prezidenta. Naše televize si u agentury SANEP zadala exkluzivní průzkum, ve kterém jsme se ptali, jak lidé - respondenti - hodnotí polistopadové prezidenty. Vás v tom uplynulém roce řada lidí kritizovala, mimo jiné i za novoroční amnestii. Přesto jste v tom hodnocení na známky vyšel lépe než současný prezident Miloš Zeman. Čekal byste to?

Teď nevím, co mám říct příliš sebevědomého. Ale řekl bych, že čekal.

Jsem velmi rád, že mi televize Prima dala tuhle šanci. Uvolnil se čas absencí novoročního projevu prezidenta republiky, takže děkuji za tuto příležitost. Pro mě je to chvíle spojená deset let s vážnými novoročními projevy, které jsem považoval za jednu z významných prezidentských povinností. Koneckonců je to státní svátek, je to Den vzniku České republiky a takhle bychom ho měli brát vážně a respektovat.

V letošním roce uplyne pětadvacet let od listopadové revoluce. Naše demokracie už je vlastně o pět let starší, než byla ta prvorepubliková. Řekl byste, že je současný systém stabilní?

Slovo stabilní - myslím, že to není nejpodstatnější, co bych chtěl říci. Protože ona může být stabilita v takovém přílišném poklidu, stagnaci, skoro zahnívání, a to je myslím přesnější popis dnešní doby.

1. ledna bych chtěl ale říct něco optimistického, i když zase ne takového, aby to byl hloupý nezodpovědný výrok. Začal bych tím, že si myslím, že atmosféra v naší zemi je horší, to si děláme sami, než reálná situace. Měli bychom si přiznat, že se nemáme tak špatně, jak se tváříme a jak mnozí kolem nás šíří, dívejme se na to v těch souvislostech. Vy jste zmínil délku dvaceti pěti let. Myslím, že je vhodné si připomenout, že před dvaceti čtyřmi lety ve stejnou chvíli Václav Havel řekl památnou větu: „Naše země nevzkvétá.“ Je trochu smutné, že jsme znovu v situaci, kdy se skoro nabízí vypůjčit si tento výrok a říci, že naše země znovu opět nevzkvétá.

Ale já bych okamžitě - jako někdo, kdo si těch uplynulých pětadvaceti let strašně váží - řekl, že naše země je jiná, daleko lepší, než byla tehdy. To si musíme připsat k dobru.

Nicméně přesto zejména pravicoví politici straší návratem komunismu, mimo jiné i proto, že zde chybí národní elity. Souhlasíte s tímto pohledem?

Nemyslím si, že hrozí návrat komunismu. Komunismus je odepsanou součástí dějin. Ale samozřejmě hrozí jiné -ismy, jiné režimy, které se budou jmenovat úplně jinak, ale jejichž některé charakteristiky mohou být velmi podobné. Mám velký strach, že se dostáváme do toho, co nazývám postdemokratickým světem. Evropská unie je toho příkladem, naše země také. My oslavujeme, ne-li mytizujeme první republiku. Je pravda, že ta byla o pět let kratší, než naše doba, ale nezapomeňme na to, jak snadno skončila, jak jí tehdejší generace snadno opustily a přijaly komunismus, který k nám nebyl dovezen zvnějšku. Ten jsme si zvolili v prvních volbách po roce 1945. Dejme si velký pozor na to, aby se nám tohle nestalo.

Na přednášce v americkém Cato Institutu jste na podzim varoval před omezováním osobních svobod a ještě víc před tím, že toto téma jako by nikoho netrápilo. Berete to jako hrozbu České republiky, nebo jako obecnější projev naší civilizace?

Je to obecnější projev naší civilizace, zejména Západu v tom tradičním slova smyslu. My si k tomu ale svou nesvorností, nevraživostí, nedostatkem respektu k základním hodnotám leccos bohužel přidáváme. Byl bych velmi rád, abychom se toho pokoušeli vyvarovat.

Byl jsem na štědrovečerní půlnoční mši na Strahově a pan opat Pojezdný říkal, že je potřeba obnovovat naše společenství, opouštět tu hašteřivost a nesvornost. Myslím, že je to velké poselství. Zdědili jsme zemi a naší povinností je dovést ji dál a předat ji v pořádku dalším generacím.

Ta země, kterou jsme zdědili, je v současné době součástí EU. Jak je na tom Evropa z pohledu, o kterém teď mluvíme? To znamená omezování osobních svobod a přesouvání vlády někam jinam?

To, že vláda je do značné míry přesunuta někam jinam, není žádná revoluční myšlenka, to víme všichni dobře. Rozhoduje se daleko od nás, což je něco, na co jsme si už zvykli. Vidím to jako veliký problém. Ale ten druhý problém je, že evropský centralismus a překotný pokus vytvořit - jak se říká - stále těsnější Evropu, vedl k tomu, že Evropa se dostala do už dlouho trvající ekonomické stagnace, která lidi znervózňuje, zneklidňuje, která se jich dotýká a působí na ně velmi negativně.

Tady je nebezpečí vzniku nějakých tendencí, které bych si já nepřál. Evropu vidím jako velký problém a Euro přineslo zadlužení a stagnaci a trošku s neklidem sleduji výroky o tom, kéž už bychom ho brzy v ČR přijali. Prosím ne.

Pokud se na Evropu podíváme českýma očima, není problém ještě v tom, že si říkáme: Evropa, to je ten Brusel, to je někde daleko, za hranicemi, co se nás tolik netýká?

Je to tak, ale bohužel to není jen specificky český problém. On je Brusel stejně daleko od Lisabonu a Helsinek jako od Prahy. Problém je, že si lidé pořád ještě myslí, že dominantně rozhoduje jejich vláda, jejich premiér, prezident a parlament, Ono to už bohužel dávno tak není, což je potřeba vědět.

Na začátku roku má člověk tendenci bilancovat rok předchozí. Vás během minulého roku na Hradě vystřídal po deseti letech Miloš Zeman. Já jsem zaznamenal, že jste podotkl, že se vám příliš nelíbí, že příliš nedodržuje prezidentské zvyklosti. Třeba i novoroční projev, že se vzdává některých explicitních povinností a pravomocí, které jako prezident má. Proč je to podle vás špatně?

Já myslím, že jsou povinnosti, které nejsou delegovatelné na někoho jiného, což je třeba otázka milostí. Jsou tradice, které považuji za úplně zásadní, což je například novoroční projev. Ale nepřišel jsem se sem vymezovat vůči Miloši Zemanovi, našemu dnešnímu prezidentovi. Jeho dostatečně kritizují jiní a řekl bych, že ne vždy férově a nezaujatě. A abych se vezl na té laciné notě a něco k tomu přidával, i když bych věděl co? To já určitě nebudu.

Jsem přesvědčen, že Miloš Zeman je v principu demokratem, a proto nehrozí, že by udělal nějaké kroky, které jsou v podstatě nedemokratické. A to je pro mě hlavní věc, kterou beru na vědomí.

Vy jste se zmínil o tom, že se Miloš Zeman vzdal práva udělovat milosti. Na druhou stranu on se tím tak trochu vymezil i proti té vaší novoroční amnestii, která stále překvapivě budí u lidí emoce. Čím si ty emoce vysvětlujete?

Emoce si nevytvořili lidé, vytvořili si je záměrně naše média a někteří politici. Milostí jsem udělil asi šestinu než můj předchůdce Václav Havel a i mé amnestie byly menší než ty jeho. Ale teď na Nový rok není čas analyzovat tyto věci.

Teď považuji za podstatné říci, že milosti i amnestii jsem udělal správně a racionálně a že až trošku vychladnou vášně, myslím, že to všichni budou muset přiznat. Druhou věc, kterou považuji za podstatnou je, že tyto věci nejsou delegovatelné na někoho jiného. Milosti buď zrušme jako přežitek středověku, ale nemůžeme je převést na úředníky. Úředníci se zabývají spravedlností na Ministerstvu spravedlnosti a milosti jsou samostatná kategorie, něco navíc, co není možné na někoho dalšího předat. Takhle jsem kritizoval tento krok.

Dalším výrazným krokem Miloše Zemana bylo v létě jmenování úřednické vlády, nebo odbornické vlády Jiřího Rusnoka, bez opory, bez vůle parlamentu. Vy už jste několikrát říkal, že je to celkem dobrá vláda, že řada těch ministrů jsou opravdu odborníci, že konec konců Miloš Zeman podle vás téměř nemohl udělat nic jiného. Na druhou stranu čistě z pohledu fungování parlamentní demokracie – bylo to šťastné rozhodnutí?

Bylo to jediné možné rozhodnutí. Už jsme měli třikrát úřednickou vládu – pana Tošovského, pana Fischera a teď pana Rusnoka. Byly to vždycky kroky vynucené okolnostmi, žádná jiná vláda nebyla možná a nakonec to vedlo k rozpuštění parlamentu. Takže když není parlament, nemůže kontrolovat vládu, to je banální věc. Myslím, že jiné řešení nebylo. Neštěstí je, co vedlo k této situaci, co vedlo k pádu předchozí vlády a jak se to všechno u nás zauzlilo. To už je jako východisko z nouze, vznikla úřednická vláda - jediná možná věc, jak mohla vůbec být.

Vy jste říkal, že je pochopitelné, když je rozpuštěný parlament, že vládu nikdo nekontroluje. Na druhou stranu od konce října máme nově zvolené politiky. Já se jich už od podzimu od voleb ptám, co říkají na konkrétní kroky Rusnokovy vlády a opakovaně zjišťuju, že se o ně vůbec nezajímají. Tady jsme vybrali několik příkladů:

Grafické ukázky: („Teď jste správně odhadl, že to lovím v paměti. Ano“ Nevím to také. Nejsem neomylný, nesledoval jsem to, měl jsem úplně jinou práci“ „Omlouval jsem, že jsem nesledoval…“ a další citace)

Jak na vás takový přístup politiků působí? Nevíme, nezajímáme se, nesledovali jsme?

To jsou nováčci. Ti jsou natěšení na své budoucí vládnutí a tuto vládu logicky neberou na vědomí. To by mi vadilo skoro nejméně ze všeho. Jde o to, jestli budou schopni fungovat jako seriózní parlament a seriózní vláda. Vládě samozřejmě přeji úspěch, aby svými rozhodnutími pomohla naší zemi, aby nás dobře reprezentovala ve světě. A to říkám jako někdo, kdo ani jednu z těch stran, která asi vytvoří tu dnešní vládu, samozřejmě nevolil. Ale to pro mě není důvodem, abych si vytvářel jakýkoliv distanc od toho, co se v naší zemi děje a co tato vláda bude dělat. Ale pozor, vláda nevytváří bohatství naší země, to vytváří někdo jiný. A to je také důvodem – musí být důvodem – nejen mého, ale našeho optimismu. Aby ta vláda moc neškodila, to by bylo mé přání, které bych měl.

Vy jste ve svém posledním novoročním projevu před rokem varoval před různými našeptávači špatných nálad. Říkal jste, žijeme v materiálně velmi dobré situaci, zmiňoval jste to i na začátku dnešní mimořádné novoroční Partie. Ale jsou tu lidé, kteří využívají nějaké nespokojenosti, přihřívají ji. Pokud se podíváte na výsledek podzimních voleb a na to, o čem teď mluvíme, dopadlo vaše varování na úrodnou půdu?

Dopadlo na neúrodnou půdu, ale bylo pravdivé. Myslím, že se nesmíme nechat odradit touto negativistickou atmosférou, záměrně šířenou. Myslím, že musíme mít radost z práce, musíme mít radost z toho, že někdo něco umí a že to dělá dobře, že to dělá rád. Nedopusťme, abychom se přeměnili na zemi plnou závisti a plnou vzájemného podezírání se. Jakmile závist a podezírání se zvítězí, zablokuje všechno pozitivní, co se tady vůbec u nás děje, a to by bylo strašně špatné. Myslím, že všichni cítíme, že procházíme jistou změnou. Což neznamená, že máme být beze změny, ale mám strach, že ta změna, která teď nastává, je poněkud riskantní. Přikláním se k názoru těch, kteří říkají, že tím končí polistopadový režim. A to je něco, nad čím nemohu jásat. Mám strach, že kontury toho nového režimu neznají ani voliči, kteří si zvolili ty své zástupce v říjnových volbách. Mám strach, že kontury toho budoucího neznají ani ti, kteří byli zvoleni a kteří nás teď budou reprezentovat v parlamentu a ve vládě. Je to riskantní krok, myslím, že bychom ho neměli podcenit.

Neměli bychom zapomenout, že u nás dochází k obrovské generační výměně. Už nám dorostly dvě generace, pro které je slovo komunismus a totalitní režim větou z učebnice, kteří to už necítí. Ti už jsou vedeni jinými ideologiemi, jinými idejemi, jsou zahlušeni vřavou přebytku informací moderních sdělovacích prostředků a informačních technologií. Vidím to jako riskantní situaci, a proto je na nás všech, kteří máme pocit, že víme, o co jde, abychom neustoupili z našeho úsilí.

Tou změnou tedy myslíte, že se do parlamentu, do Poslanecké sněmovny, dostala nejméně dvě uskupení, která přímo staví na kritice stranického systému jako takového?

Ano, to jsou významné prvky toho. Strany, které nejsou stranami, ale hnutími, a které strašně zjednodušují všechny tyto věci. A které myslím, že i jak naznačoval váš úryvek, nejsou „in“, nejsou vevnitř, nevnímají kontext, nevnímají souvislosti. Nemyslím, že lidé, kteří jsou zvoleni do těch parlamentů, nejsou schopni nějakého vývoje, intelektuálně je nepodceňuji, ale myslím, že to jistou dobu trvat bude.

Rád bych zmínil jeden celkem čerstvý výrok možného budoucího premiéra Bohuslava Sobotky, který v rozhovoru pro deník aktualne.cz řekl, že pokud Miloš Zeman nejmenuje ty ministry, které mu předloží, zváží kompetenční žalobu. Co říkáte takovému přístupu k prezidentovi, k politickému vyjednávání?

Myslím, že když nejsme schopni si něco vyjednat, dojednat, politicky se domluvit, nejsme schopni kompromisu, nějakého konsensuálního jednání, tak abychom hrozili jeden na druhého žalobami, to už bychom se dostali do úplně jiného světa. A to je něco, co si já vůbec nedovedu představit, že by mělo vzniknout. Pokud je to jen další politický tah na šachovnici, vyhrožovací tah, který snad má donutit toho druhého, aby udělal něco jiného, i to je špatně, ale možná. Jestli to ovšem někdo myslí vážně, že se budou kompetenčně soudit prezident s premiérem, nebo s možným premiérem, to už je země, ve které by mě nebavilo žít.

Není to zase projev nějakého obecnějšího procesu, kdy se politika nedělá v parlamentu, na Hradě, ve Strakově akademii, ale vlastně někde úplně jinde?

Samozřejmě, to se dostáváme do něčeho, co nazývám slovem „postdemokracie“ a co je také způsobeno tím, že už nejsme úplnými pány ve svém vlastním domě. Spoustu rozhodnutí přece dělá někdo v dalekém Bruselu a ti lidé to cítí, proto také nemají úplně plnou zodpovědnost za sebe a za všechno, co se tady děje. Oni se můžou vymluvit na to, že o tom nerozhodli oni. A to je pro mě velmi varovná situace. Neboli návrat k standartní politice. Nepřipustit postpolitický režim, protože kde není demokracie, kde není ten „demos“, ten lid, tak tam je už jen ta „kracie“, ta moc. A já mám strach, že bez demokracie to bude moc. A to je něco, co jsme prožili mnoho desetiletí a opravdu 1. ledna bychom před tím měli sice varovat, ale neměli bychom to přivolávat.

Pojďme tedy Novoroční Partii zakončit nějak, předpokládám pozitivně. Současný prezident Miloš Zeman ve svém vánočním poselství lidem popřál naplněný život. Co jim popřejete vy?

Naplněný život je dobré slovo a není sebemenší důvod s ním polemizovat. Já bych rád popřál lidem zdraví. I Miloši Zemanovi. Popřál bych optimismus, elán do života. Nenechme si vnucovat nějakou špatnou náladu, A kdybychom to úplně chtěli zjednodušit, tak bych popřál všem, abychom se na sebe usmívali.

Jan Punčochář, TV Prima, 1. ledna 2014.