Hlavní strana » Knihy » Václav Klaus: Deset

Václav Klaus: Deset

Knihy, 26. 3. 2013

Předmluva Jiřího Weigla

Dne 28. října 2012 pronesl prezident republiky Václav Klaus ve Vladislavském sále Pražského hradu jako každoročně projev ke státnímu svátku České republiky. Byl to jeho poslední projev při této příležitosti. Na počátku března roku 2013 skončí jeho druhé funkční období a skončí se tím i jedna významná éra v životě naší země i v životě Václava Klause.

Část jeho veřejné aktivity po skončení prezidentské funkce bude spojena s obecně prospěšnou společností Institut Václava Klause, který si poprvé dovoluje oslovit veřejnost právě touto publikací – souborem deseti projevů Václava Klause, které od r. 2003 do r. 2012 pronesl u příležitosti oslavy státního svátku 28. října.

Institut Václava Klause (IVK) byl založen v roce 2012 a postupně zahajuje svou činnost. Již jeho název ukazuje na jeden z hlavních směrů aktivity – rozvíjení politického a ideového odkazu Václava Klause. To bývá náplní tradičních prezidentských knihoven (Presidential Library), které fungují ve Spojených státech a pečují o dílo amerických prezidentů. Institut Václava Klause ve svém názvu sousloví „prezidentská knihovna“ nenese, a to nikoliv pouze proto, že v českém prostředí a společenském kontextu je slovo „knihovna“ chápáno poněkud jinak než v USA a mohlo by tudíž být zavádějící. Ambice IVK je širší než se pouze zabývat tématy, která byla ve veřejné činnosti Václava Klause určující: tedy zkoumat a zpracovávat naše nejnovější dějiny, které osobnost Václava Klause od pádu komunismu velmi silně ovlivňovala, shromažďovat k tomu literaturu, archivní a knihovní fondy. Chceme Institut Václava Klause koncipovat šířeji jako liberálně-konzervativní think tank s vlastní výzkumnou a studijní činností, semináři, konferencemi a dalšími akcemi a programy pro odbornou i širokou veřejnost. IVK bude šířit myšlenky svobody, volného trhu, bránit tradiční hodnoty a politickou demokracii. Budeme se věnovat aktuálním politickým a ekonomickým tématům, novým či inovovaným módním ideologiím, které ohrožují lidskou svobodu a demokracii a tradiční hodnoty, na nichž západní civilizace stála a stát by dále měla. 

Předpokládáme, že se součástí Institutu Václava Klause stane i Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) – občanské sdružení, které již 14 let funguje jako zavedená platforma pro šíření idejí svobody, demokracie a liberálně-konzervativních hodnot, organizuje veřejné debaty a diskuse a věnuje se publikační činnosti.

Jméno Václava Klause v názvu Institutu neodkazuje pouze k osobě zakladatele. Má i jistý symbolický význam. Václav Klaus je stále aktivním politikem, prezidentem republiky, a tudíž osobou, která promlouvá a nepochybně bude výrazně promlouvat do politického a veřejného dění i do mezinárodních otázek i poté, co ve funkci hlavy státu skončí. Rozhodně u něho po odchodu z Pražského hradu nehrozí, že by odešel do ústraní a věnoval se pouze psaní svých pamětí. Jeho Institut chce být při tom, chce se věnovat studiu aktuálních politických, ekonomických a společenských problémů a promlouvat do veřejné diskuse, ovlivňovat ji, možná i iniciovat a přispívat k jejich utváření.

Na druhé straně je se jménem Václava Klause spojeno celých 23 let naší obnovené demokracie a všechny klíčové události této doby. Jméno Václava Klause nás proto současně zakotvuje ve vývoji naší země, Evropy a světa po pádu komunismu. Považujeme to za důležité především dnes, kdy běh času a generační obměna přinášejí stále více zkreslených, zkarikovaných, nepřesných či zcela falešných interpretací naší nedávné minulosti. O té se navíc neučí ve školách a současným generacím je pouze klipovitě zprostředkovávána v různě účelově posunutých mediálních zkratkách či aktuálními politickými zájmy podbarvenými desinterpretacemi některých politiků.

Reálně proto současným a budoucím generacím hrozí, že ideové zápasy a boje, o nichž jsme se po roce 1989 domnívali, že byly definitivně vybojovány, bude nutno vést znovu. Kolektivistické ideje a sociální inženýrství, všudypřítomné snahy o potlačení lidské a občanské svobody regulací všech možných stránek života jednotlivce i společnosti skrytou pod vznešeně znějícími hesly nových ideologií a ismů se znovu prosazují silou, proti níž zdánlivě není obrany. Evropeismus, environmentalismus, koncepce globálního vládnutí, eroze demokracie působením mediální manipulace a soudcokracie, hypertrofie tzv. lidských práv a multikulturalismus – to vše a mnoho dalších nebezpečných tendencí představují zásadní hrozbu pro svobodu jednotlivce, svobodu podnikání, pro stabilitu základních společenských institucí i pro politickou demokracii a národní stát, který je jediným přirozeným a smysluplným prostředím, v němž demokracie může fungovat.

Orientace moderního člověka v neuspořádané kakofonii valících se informací v internetové éře je obtížná. Ideový klíč umožňující vyznat se ve složitostech dnešního světa lidé těžko nalézají v chaotizovaném školství, úroveň vzdělanosti elit i společenského průměru trvale klesá. Stále více atomizovaná společnost se tak stále více stává shlukem dezorientovaných jedinců, kteří nerozumí společnosti, v níž žijí, nechápou příčiny dějů, jež se jich dotýkají, a nejsou schopni identifikovat reálná východiska pro sebe i společnost. Reálně ztrácejí svou svobodu a stávají se pouze ideálním objektem politické a mediální manipulace.

Projekt Institutu Václava Klause je i reakcí na tuto situaci. Chceme se zabývat klíčovými momenty naší moderní historie, jako byla ekonomická transformace 90. let, kupónová privatizace, rozdělení Československa a vznik České republiky, ekonomický vývoj posledních dvaceti let, evropská témata i finanční a ekonomická krize a její vnitřní a vnější příčiny. Chceme shromažďovat literaturu světových liberálních myslitelů a teoretiků a zpřístupňovat jejich myšlenky veřejnosti. Chceme rozvíjet mezinárodní aktivity a spolupracovat s obdobně zaměřenými institucemi ve světě. Chceme veřejně působit a nabízet klíč k pochopení současného světa a jeho problémů.  Chceme dělat to, co vedle své politické angažovanosti se celý život snaží dělat Václav Klaus.

Václav Klaus zaujímá mezi politickými osobnostmi v naší moderní historii unikátní pozici.  Přestože se stal politikem shodou historických náhod – jako většina našich významných státníků. Na rozdíl od mnoha dalších byl ale na tuto úlohu svým osobnostním založením, studiem i zájmy připraven. Od mládí je člověkem, který se o společnost a její fungování a společenské vědy intenzívně zajímá. Znalost společenskovědních teorií a ideologií mu umožnila názorovou orientaci a ideové zakotvení, což je v dnešním veřejném prostoru stále vzácnější.  Stálost názorů, otevřenost, předvídavost a realismus spolu s osobním charismatem z něj vytvořily nejvýraznější osobnost české politiky posledních 20 let.

Na rozdíl od většiny ostatních Václav Klaus o politice a společnosti uvažoval vždy nahlas a v patřičné šíři. Jeho motivace byla z velké části vedena cíli odborné diskuse či veřejné polemiky, nikoliv politickou taktikou či snahou se zalíbit těm či oněm domácím či zahraničním silám. Proto je jeho dílo autentické a je u něho nad čím přemýšlet, s čím třeba nesouhlasit nebo nad čím se přít.

Bez ohledu na to, že se po dvě desetiletí pohybuje v nejvyšších patrech politiky u nás i ve světě, jsou postoje názory a texty Václava Klause upřímné, odvážné, inspirující a provokující. Nesnaží se plout s proudem. Zpochybňuje, varuje, kritizuje, přesvědčuje. Vytváří si zaryté nepřátele a nadšené stoupence. A to, co říká, jako politik také prosazuje v praxi.

Václav Klaus je celým svým založením akademikem, vysokoškolským učitelem a vědeckým pracovníkem. Permanentní studium odborné literatury, sledování naší i zahraniční vědecké produkce v oblastech jeho zájmu a psaní odborných textů a jejich publikování k jeho politickému stylu neodmyslitelně patří. Toto akademické zakotvení je u vrcholného politika vzácné a Václavu Klausovi dalo výhodu jasného ideového zakotvení a východisek a rovněž také schopnost kvalitní analýzy politických událostí. To mu umožňuje dobrý odhad budoucího vývoje a prezentování postojů a názorů, jež jdou proti momentálnímu konjunkturálnímu názorovému mainstreamu, avšak později – k nepříjemnému překvapení jeho odpůrců – prokáží svoji správnost, předvídavost a oprávněnost.  Jen málokdy je mu to však přiznáno.

Nad dílem a odkazem Václava Klause je co zkoumat, co hájit a co prosazovat. Jeho rukopis je patrný u všech klíčových událostí polistopadové doby – společenské a ekonomické transformace, rozdělení Československa a vzniku samostatné České republiky, vstupu do EU a všeho, co je u nás s evropskou integrací a její dnešní krizí spojeno, sporu o charakter politického systému, zahraniční politiku, občanskou společnost, o hodnoty a jejich obranu. O tom všem u nás v posledních dvaceti letech nelze hovořit a nevyrovnat se s dílem, myšlenkami a činy Václava Klause.

Právě blížící konec prezidentského období Václava Klause symbolizovaný jeho posledním projevem u příležitosti výročí 28. října vedl k myšlence zahájit publikační činnost IVK relativně snadným krokem – vydáním všech deseti projevů, které Václav Klaus k 28. říjnům za dobu svého prezidentství pronesl.

Domnívám se, že i na tomto útlém souboru textů obdobného rozsahu a stejného předem jasně daného žánru slavnostního projevu je možné pro pozorného čtenáře vystihnout, jak proměny atmosféry posledních let a jejich reflexi ve slovech hlavy státu, tak způsob uvažování a priority, které jsou pro Václava Klause typické.

První funkční období Václava Klause  - léta 2003 – 2008 – spadá do období vysokého růstu ekonomiky, rychlého růstu životní úrovně, přílivu zahraničních investic a vstupu do EU.  Je to éra optimistická, kdy jsme si začali široce zvykat žít nad poměry, doba iluzí o Evropě a EU, doba zapomínání na minulost.

Václav Klaus v těchto letech hovoří 28. října především o našich domácích záležitostech (o Evropě a světě detailněji hovořil až v projevu v roce 2007) a snaží se připomínat kořeny našeho státu a státnosti, smysl 28. října a povinnost je držet a bránit i ve světě, který vytváří iluzi, že historie již skončila.

Vlastenectví, to je téma, které všemi projevy prolíná. Není to ale pyšný, nesnášenlivý a do sebe zahleděný nacionalismus, ze kterého by Václava Klause tak rádi obvinili jeho názoroví odpůrci.  Je to vlastenectví pevné a skromné, založené na přijetí historie, ať je jakákoliv, smíření se s ní a čerpající z ní poučení pro současnost a budoucnost. Tak o tom hovořil např. 28. října 2004 a tento postoj můžeme v jeho textech objevit již hluboko v 90. letech či se s ním setkat ve vystoupeních současných.  Na první místo klade potřebu zakotvení, vědomí si své příslušnosti a sounáležitosti a odmítá kosmopolitismus a falešný internacionalismus.

Právě české vlastenectví je jeden z úhelných kamenů myšlenkového a politického světa Václava Klause. Skutečnost, že se náš národ dokázal udržet a prosadit obnovení a udržení své státnosti a suverenity, pro něho není lacinou samozřejmostí, ale vysokou hodnotou. Nikdy nepodlehl naivním představám, které se v českém prostředí po zlomových historických událostech periodicky opakují, že se změnou geopolitické orientace už bude naše bezpečná budoucnost příklonem k té či oné velmoci navždy bezproblémově zajištěna.  Nikdy se neopájel sněním o zvláštním významu a roli našeho státu v Evropě či ve světě. Nevěřil na teorie mostu mezi Západem a Východem ani na aspirace na jakési morální vůdcovství a z něho plynoucí zvláštní moc a autoritu v mezinárodních vztazích, která by přesahovala reálný význam naší země. 

Zahraničněpolitické uvažování Václava Klause vždy vycházelo z přesvědčení, že zápas o udržení našeho místa na slunci a o obhájení existence a budoucnosti našeho státu je trvalým politickým úkolem české politiky v neustále se proměňujícím mocenském uspořádání Evropy a světa, že vyžaduje neustálou pevnou obhajobu našich zájmů, které nelze naivně nebo nezodpovědně obětovávat.  Vědomí odpovědnosti za tento stát a povinnosti uchovat jej a předat budoucím generacím pro něho vždy bylo primárním zahraničněpolitickým i vnitropolitickým imperativem.

Jeho projevy trvale prolíná apel na společenskou soudržnost, na nepodléhání iluzím, na sebevědomé spoléhání na vlastní síly a čapkovskou a masarykovskou drobnou práci.  Opakovaně volá po hledání nejmenšího společného jmenovatele mezi vládou a opozicí i v širším společenském rámci. Prioritou musí být udržení našeho státu v integrující se Evropě i v měnícím se světě. Sousedé, Evropa, USA a transatlantická vazba, Čína, Rusko a zbytek světa, to jsou okruhy, v nichž se naše země má a musí pohybovat, s rozmyslem, odpovědně a s prioritou vlastního zájmu.

Ve druhém období s nástupem nejprve finanční a pak stále se prohlubující evropské krize začíná v projevech Václava Klause dominovat obrana polistopadového vývoje, varování před sociálním neklidem a hledání pevných bodů, na nichž bychom se mohli zachytit a přestát složitosti dneška. Václav Klaus zdůrazňuje smysl národního státu a národního společenství pro demokracii a obranu lidské svobody, varuje před relativizací a zmatením hodnot v postmoderním světě, upozorňuje na nová nebezpečí pro svobodu rafinovaně skrytá v nových ideologiích, jako je environmentalismus či snahy o globální vládnutí. Krize Evropské unie jej nenaplňuje triumfalismem, přestože ji dlouhá léta předvídal. Rostoucí společenský neklid, jenž jej znepokojuje v posledních projevech, vidí dlouhodobě ve zhrubnutí politiky, v neochotě si navzájem naslouchat a ideovém chaosu přicházejícím z politiky i médií.

Deset let ve funkci hlavy státu je dlouhé období. Václav Klaus do něho vstoupil jako prezident vyšlý z řad opoziční strany a více než tři roky svého prvního mandátu prožil v poměrně složité kohabitaci s levicovou vládou vedenou sociálně demokratickými premiéry.  Nezastíral ideové rozdíly, nebál se využít své politické autority i prezidentských pravomocí a postavit se proti vládním krokům, které považoval za neodpovědné a dlouhodobě neudržitelné. Přesto však byl jeho politický styl vůči těmto vládám korektní. Oprávněnost jeho tehdejší kritiky prokázala ekonomická krize a návazné problémy veřejných financí, s nimiž zápasíme dodnes. 

Svůj otevřený styl však nezměnil ani poté, když ve zbytku svého funkčního období byly jeho partnery vlády středopravé a jedna úřednická.  Neváhal kritizovat jejich kroky, s nimiž nesouhlasil, nikdy se však neuchyloval k lacinému a populistickému negativismu, který bohužel tak kvete v dnešní době na všech stranách. Vždy byl rozhodným obhájcem správnosti cesty, kterou naše země po listopadu 1989 nastoupila, vždy se snažil ve svých vystoupeních dodávat občanům sebedůvěru, optimismus a hrdost na vlastní zemi a národ.

Zdálo by se, že slavnostní projevy ke státním svátkům mnoho zajímavého o tom, kdo je pronáší, či o době, jíž se týkají, říci nemohou. Jsem přesvědčen, že soubor projevů prezidenta Václava Klause, který máte před sebou, přesvědčí čtenáře o opaku. Je to dokument, který ilustruje dobu, v níž žijeme, překvapivě plasticky, a můžeme z něj hodně vyčíst i o osobnosti druhého prezidenta naší republiky.

Jiří Weigl, výkonný ředitel Institutu Václava Klause

Knihu můžete objednat zde.