Hlavní strana » Ekonomické texty » Připomenutí Jamese Buchanana

Připomenutí Jamese Buchanana

Ekonomické texty, 11. 2. 2013

Dne 9. ledna 2013 zemřel ve věku necelých 93 let jeden z největších ekonomů druhé poloviny 20. století James Buchanan. Když v roce 1991 odešel Friedrich von Hayek a v roce 2006 Milton Friedman, měl jsem pocit, že posledním velikánem, který nám zůstal, byl právě on. Za zmínku stojí i to, že se všichni tři dožili věku začínajícího číslem 9 a že všichni tři intenzivně publikovali až do úplného konce svého života.

Hayeka jsem „jen“ viděl a poslouchal jsem jeho přednášku v srpnu 1968 v rakouském Alpbachu, Friedmana a Buchanana jsem znal osobně a nejednou s nimi mluvil. (S Miltonem Friedmanem jsem dokonce hrál tenis a lyžoval a byl i u něho doma.) Oba byli lidsky neuvěřitelně milí, jakkoli byli intelektuálně velmi rezolutní. Buchanan byl v 90. letech několikrát na ekonomických seminářích i s mou manželkou a vždy, když jsme se setkali, ji velmi srdečně pozdravoval.

Z nich tří byl Buchanan nejvíce „uzavřen“ ve vážné vědě, nejméně publikoval popularizující texty, a proto byl také širší veřejnosti nejméně znám. Všichni tři byli ve věčném sporu ekonomů na téma trh vs. stát, selhání trhu vs. selhání státu na stejné straně, na straně trhu, a to se stejně nemilosrdným postojem, ale ve svém vědeckém díle všichni zdůrazňovali jiné aspekty tohoto problému a jiné argumenty. Bližší si byli Hayek s Buchananem a určitě se o nich nedalo říci, že by patřili k Friedmanově „Chicagské škole“, jakkoli na ní Hayek učil a Buchanan dostal doktorát. Oba se příliš nevyjadřovali k makroekonomickým otázkám. Hayek skoro naposledy ve 20. a 30. letech 20. století (v polemikách s Keynesem), Buchanan v 50. a 60. letech, kdy se zabýval problémem „public finance“.  Pak oba přešli k obecnějším otázkám politické ekonomie, ne-li politické vědy. Buchanan spolu s G. Tullockem svou knihou z roku 1961 „The Calculus of Consent“ vlastně založili obor „konstitucionální politické ekonomie“ (viz 1).

Chce se mi vyslovit odvážnou tezi, že – i přes menší známost ve veřejnosti – může historie ukázat, že bude Buchananovo místo (a počet citací) dlouhodobě trvalejší.

O Buchananovi jsem prvně psal, když dostal v roce 1986 Nobelovu cenu za ekonomii. Bylo to v rámci mnou organizovaných seminářů ve Státní bance československé, kde jsem po dobu více než šesti let každoročně oslavoval Nobelovu cenu pro ekonomy, kteří určitě nebyli marxistickými ekonomy, a tehdejší komunistický režim je neměl rád (viz 2). Následně jsme s Dušanem Třískou o Buchananovi napsali ještě další článek (viz 3).

Někdo může začít jinak, ale pro mne bylo nejvíce impozantní a poučné to, jak Buchanan postupoval od „finance“ k „public finance“ až k zabývání se více tím „public“ (čili rozhodování státu) než tím „finance“, aby se nakonec stal – spolu s již zmíněným Gordonem Tullockem (dalším velikánem stejné generace, kterého jsem také měl čest znát a od něhož jsem na University of Arizona v Tucsonu dostal tamní čestný doktorát) – spoluzakladatelem jedné z nejproduktivnějších škol moderní ekonomie, tzv. „public choice school“, která zkoumala mechanismy a motivy nikoli soukromé volby (private choice), na čemž byla založena celá dosavadní ekonomie, ale volby veřejné (public choice).

Tato Buchananova teorie se při obrovském vzestupu role státu v ekonomice (a společnosti), která nastala v 20. století, stala klíčem k pochopení toho, co se kolem nás děje. Revolucí bylo to, že se – konečně – někdo začal zabývat státem (pro ekonomy do té doby více méně „černou skříňkou“) rigorózními postupy ekonomické vědy. Vycházel z toho, že lidé v jakýchkoli orgánech státu zůstávají lidmi a proto reagují na ekonomické stimuly. Čili není pravda, že maximalizují jakési všeobecné dobro, ale svůj vlastní užitek (neboli moc a příjem).

Buchanan se samozřejmě zabýval státem v kapitalismu (a v průběhu let více a více přecházel od pozitivních textů k textům normativním, tedy k tomu, co by se v ústavním systému státu mělo udělat, aby se určité negativní prvky chování státu mohly eliminovat), ale my jsme okamžitě cítili, že je to také obrovský návod, jak analyzovat ekonomiku socialistickou (dnes říkáme komunistickou). A není pochyb, že Buchananova analýza byla v tomto ohledu smrtící.

S Jamesem Buchananem jsem se potkal mnohokrát, často na akcích Montpelerinské společnosti (jejímž prezidentem byl v období 1984 - 1986), paradoxně i v Alpbachu někdy v druhé polovině 90. let (kde jsem se o 30 let dříve setkal s Hayekem) a jestli se nemýlím, naše poslední setkání bylo na americkém regionálním zasedání Montpelerinské společnosti v jižanském městě Chattanooga v roce 2003, kde mají – mimochodem – pořád ještě vystavenou lokomotivu, která byla motivem ke slavné swingové melodii 30. let.

Mimořádně jsem si vážil toho, když jsem byl v roce 1991 pozván, abych v australské Sydney pronesl velmi prestižní, jednou za rok se konající John Bonython Lecture a když jsem zjistil, že byl rok přede mnou pozván právě James Buchanan. O tom, být v tak vznešené společnosti, se mi nikdy v životě ani nemohlo snít. Po skončení mé prezidentské funkce se od 8. března 2013 stanu „Distinguished Senior Fellow“ (nějak se nám nedaří tuto pozici přeložit do češtiny) amerického Cato Institute. Když mně to prezident tohoto institutu Ed Crane dopisem na podzim roku 2012 oznamoval, napsal, že tento statut měli v institutu i Hayek s Buchananem.

V posledních letech, ač opakovaně zván, už nikam nejezdil. Bylo to racionální jednání člověka, který se narodil v rodině německých emigrantů v USA již v roce 1919 (německy pořád mluvil velmi dobře). Jako mnoho Američanů tehdejší generace se zúčastnil aktivně II. světové války v americkém námořnictvu. Většinu života prožil ve Virginii, a proto se teorii veřejné volby často říká „virginská škola“. Nejdéle učil na George Mason University.

Tento můj stručný vzpomínkový text určitě není a nemá ambice být pokusem o zhodnocení Buchananova vědeckého díla. Něco jsem o tom – jak jsem to viděl z komunistického Československa – psal ve svých textech z 80. let. Za povinnou literaturu bych každému, kdo chce být ekonomem, předepsal jeho článek „What Should Economists Do“, který se stal i názvem sborníku jeho textů, který vydal v roce 1979 (viz 4). Je kanonickým výkladem ekonomie, resp. jejího smyslu a obsahu.

Určitě platí to, že byl James Buchanan více ekonomem pro ekonomy, než pro širší veřejnost. Jsem přesvědčen, že z něj budeme ještě dlouho velmi plodně a produktivně čerpat. A bude nám chybět.

Václav Klaus, týdeník Euro, 11. února 2013

Text si můžete také přečíst na webových stránkách týdeníku Euro.

Literatura:

1. J. M. Buchanan, G. Tullock, The Calculus of Consent, Ann Arbor, University of Michigan Press, 1962

2. V. Klaus, „James M. Buchanan, Nobelova cena za ekonomii za rok 1986.“ Přetisknuto v knize Ekonomická věda a ekonomická reforma, Gennex&TOP Agency, Praha 1991 (str. 41 – 47).

3. V. Klaus, D. Tříska, „James McGill Buchanan – Nobelova cena za ekonomii 1986“, Ekonomicko-matematický obzor č. 2, 1987

4. J. M. Buchanan, What Should Economists Do, The Southern Economic Journal, č. 3, 1964. Sborník se stejným názvem vyšel v Liberty Press, Indianapolis, 1979.