Hlavní strana » Rozhovory » Odpovědi prezidenta republiky…

Odpovědi prezidenta republiky na otázky Mf Dnes ohledně vyhlášení dílčí amnestie

Rozhovory, 3. 1. 2013

Vyhlášení amnestie jste ve svém prezidentském úřadě využil poprvé. Co je podle Vás hlavním smyslem tohoto speciálního institutu?

Amnestie je nejen článkem našeho ústavního systému, ale i ústavního systému všech známých demokracií. Není správné ji nadužívat, není správné ji dávat očekávatelně a v pravidelných intervalech. Určitě se pomocí ní nemá řešit stav vězeňství. Smysl amnestie je v něčem jiném. Jde o mimořádný krok pro mimořádné chvíle.

Při významných příležitostech, jako například při dvacátém výročí vzniku samostatné České republiky, dává průchod jistému druhu velkorysosti pro ty naše občany, kteří se dostali do rozporu se státem, s jeho zákony. Je gestem, které chce dát novou příležitost zvláště těm občanům, kteří hranici zákona sice překročili, ale nepatří mezi recidivisty. Jejich návrat do normálního života k jejich rodinám a blízkým je něčím jako „druhou šancí“. Řekl bych, že v takovéto podobě je také jistým výrazem smíření a odpuštění jako principu, na nějž bychom uvnitř státu mezi sebou také neměli rezignovat.     

Kdy jste se pro tento krok rozhodl a co bylo hlavním impulsem? Přeplněnost věznic či něco jiného?

K udělení amnestie jsem byl vyzýván po celých 10 let svého prezidentování a pořád jsem to oddaloval s dovětkem, že to snad udělám na závěr svého prezidentského mandátu. Tento čas právě teď nastal. Jsem si dobře vědom toho, že díky amnestiím mého předchůdce tento institut nemá příliš dobré jméno, ale to samo o sobě není důvodem se tohoto institutu, který v našem právním řádu existuje, zbavit. Žádný konkrétní důvod, jako například Vámi zmiňovaná přeplněnost věznic, v tom bezprostředně nebyl.

Vycházel jste z konkrétní právní analýzy, která by určila, na které trestné činy a které stíhané osoby by bylo vhodné amnestii vztáhnout?

Určitě ne. Šlo mi – mohu-li to tak nazvat – o makroamnestii, tedy o něco, co není založeno na detailu. Deset let jsem se trápil s milostmi, což jsou individuální zásahy do života konkrétního člověka, který provedl ten či onen trestný čin. Milostí jsem udělil do dnešního dne 438 (pro srovnání, můj předchůdce jich udělil 1948, tedy více než 4x tolik). Amnestie je něco neindividuálního. Primárně jsem vycházel z velikosti trestu (měřeno jeho délkou), sekundárně z několika doplňkových atributů (věk vězně, typ trestného činu, recidiva). V žádném případě nešlo a nemohlo jít o jednotlivce. Myslím, že by bylo naprostou chybou, kdybych znal konkrétní případy a podle toho rozhodoval. Ani jeden konkrétní případ jsem neměl na mysli a nezkoumal jsem ho.

Amnestie se podle informací ministerstva spravedlnosti vztáhne na zhruba šest tisíc vězňů, což je zhruba čtvrtina všech. Byl i tento údaj pro Vás při vyhlášení milostí určující?

Neměl jsem v úmyslu udělat amnestii jako pouhé formální gesto, které se nikoho nedotkne. O rozsahu amnestie jsem zhruba věděl, ale přesná čísla nikdo neznal, ani ministerstvo spravedlnosti. Je tam řada vzájemně se křížících podmínek, jejichž celkový efekt nebyl a nemůže být známý dopředu. Věděl jsem o paralelní amnestii ke stejnému datu, ke stejnému výročí dvaceti let vzniku samostatného Slovenska, kterou udělil prezident Gašparovič. Jeho amnestie je menší, ale není od něho amnestií první. V mém případě je to amnestie první.

Někteří experti a soudci jsou rozsahem amnestie zaskočeni. Například soudce Kamil Kydalka, který se zabýval případem H-Systému, rovnou říká: „Amnestie nic dobrého nepřinese. Propustí se bagatelní přestupci zákona, kteří ale občanům jejich život nejvíce ztěžují – drobní zlodějíčci i neplatiči výživného. Bohužel se to ale týká i různých mediálních kauz ve vztahu ke korupci či závažných zločinů hospodářských.“ Očekával jste kritiku, kterou Váš krok v tomto směru přinese?

Že bude taková věc jako amnestie kritizována, bylo očekávatelné. Nekritizovatelná by byla jen neamnestie, ale i v tomto případě jsem byl dlouhá léta kritizován za to, že jsem žádnou amnestii neudělil. Nevím, jestli si pan soudce Kydalka přečetl znění mnou vyhlášené amnestie, ale je-li například amnestován „trest odnětí svobody ve výměře nepřevyšující jeden rok“, pak je naprosto jasné, že se to netýká ani žádných „závažných zločinů hospodářských“, ani různých slavných „mediálních kauz ve vztahu ke korupci“.

Zrovna tak jsem velmi váhal, mají-li být prominuty tresty odnětí svobody, pokud jde o člověka ve věku nad 75 let a zároveň mu nebyl uložen trest ve výměře převyšující deset let. Dlouze jsem váhal nad věkem 75 let (všichni ti, se kterými jsem se radil, mi navrhovali spíše méně), ale jeho „vyvážení“ tím, že to zároveň nesměl být trest ve výměře převyšující deset let, se mi nakonec zdálo jako rozumné. A tak bych mohl rozpitvávat celé znění amnestie.

Na závažnější hospodářské delikty se amnestie vztahuje v případě, že se trestní řízení neúměrně vleklo déle než osm let, to je případ i manažerů zkrachovalé Union banky. Kde je podle Vás příčina toho, že český stát neumí v době mnohem kratší než osm let dojít k pravomocnému rozsudku? Je podle Vás možné s tímto neutěšeným stavem něco udělat, aby nebylo nutné využívat institutu amnestie?

Znovu opakuji, že jsem při rozhodování o amnestii nezkoumal žádné konkrétní případy. Vy zmiňujete zcela nahodile případ zkrachovalé Union banky, o kterém nic konkrétního nevím a ani si nejsem vědom, čeho se to týkalo.

V současném evropském soudnictví se velmi diskutuje tzv. přiměřená a nepřiměřená délka řízení. S odvoláním na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva se za nepřiměřenou délku řízení považuje doba přesahující 6 let. Tento časový úsek jsem si já v žádném případě nevymyslel. Zdál se mi krátký, a proto jsem do textu amnestie místo čísla 6 dal svým vlastním rozhodnutím číslo 8. Souhlasím s Vámi, že se tato věc pro budoucno nedá vyřešit touto amnestií. To musí vyřešit stát, Česká republika, která musí zajistit, aby trestní řízení netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Trvá-li řízení osm a více let, nelze už mluvit o spravedlnosti. Mizí svědkové, čas přetváří lidskou paměť, atd.

V průběhu deseti let udělování milostí jsem se znovu a znovu setkával s případy, které trvají ne 6 nebo 8 a dokonce ani ne 10 let, nýbrž let 20. Ve znění amnestie jsem však velmi vědomě přidal podmínku, že se amnestie netýká případů „trestního stíhání proti uprchlému“.

Můžeme očekávat i u příležitosti Vašeho ukončení prezidentského mandátu letos v březnu nějaký podobný krok, byť v nesrovnatelně menším rozsahu, tedy udělení poslední série milostí?

Už teď mám na stole 400 nových žádostí o milost, a protože jich měsíčně přichází zhruba 200 až 300, milosti budu ještě minimálně jednou udělovat.

Jiří Kubík, Mf Dnes, 3. ledna 2013