Hlavní strana » Články a eseje » Hra s ohněm

Hra s ohněm

Články a eseje, 31. 3. 2012

Doba je neklidná, a to nejen u nás a nejen v Evropě. Celý západní svět se zmítá v problémech, které si sám připravil, když po pádu železné opony propadl iluzi jisté bezstarostnosti. Dnes snad už i Západ ví, že se tehdy žádný „konec historie“ nekonal. Nové či spíše staronové problémy vznikly proto, že se zapomnělo, že ekonomické a společenské zákonitosti nelze dlouho beztrestně ignorovat. Dnes jde především o to, kdy a jak racionálně se dokážeme s nepříjemnými průvodními jevy současné krize – hospodářskými, sociálními i politickými – vypořádat. Ještě ani zdaleka není zle, ale být může.

Neklid v naší zemi je odrazem této situace, je její součástí. V porovnání s řadou jiných zemí jsme na tom sice stále ještě relativně dobře, ale životní úroveň většiny lidí u nás již delší dobu stagnuje, u některých klesá. Nepomůžeme si konstatováním faktu, že jsme finanční krizi a z ní pramenící hospodářskou recesi, tím méně evropskou dluhovou krizi nezavinili a že jsme nemohli zabránit jejímu částečnému přelití k nám. Jsme s okolním světem spojeni tolika vazbami, že nic takového nebylo možné.

Nepomůže nám ani konstatování, že jsme se v minulé dekádě měli chovat jinak, zvláště v období let rychlého ekonomického růstu, kdy jsme utráceli tolik, že místo abychom si vytvořili rezervy na horší časy, náš státní dluh raketově vzrůstal. Nemá však smysl lkát nad rozlitým mlékem, vymlouvat se na minulost, nebo dokonce hledat viníka, na kterého se všechno svede. Teď před Velikonocemi bych řekl, obětního beránka. Jednak ho nenalezneme, jednak tím budeme ztrácet drahocenný čas a energii. Pitváním se v chybách minulosti má význam pouze tehdy, dokážeme-li se z nich poučit pro přítomnost a budoucnost. A to je také to hlavní, co nás dnes musí zajímat.

Současné problémy naší země bych rozdělil zhruba do dvou oblastí. Je to reálné hospodářské zpomalení, komplikované nutností zastavit rychlé zadlužování a z toho vyplývající sociální potíže. Ty, přes svou bolestivost řešitelné, racionálně uchopitelné a zvládnutelné jsou. Vedle toho však roste tlak na demokratický politický systém, který se odehrává především ve virtuální rovině. Média systematicky stupňují negativní emoce veřejnosti a prohlubují přirozenou frustraci různých skupin naší společnosti. Útočí na politický systém a – vědomě nebo snad i bez vědomého záměru – připravují půdu pro nástup sil, které chtějí využít emotivně vypjatých nálad části veřejnosti a dostat zemi na zcela jinou cestu. To se stalo hlavním nebezpečím dneška. To mnohonásobně převyšuje reálné ekonomické a sociální problémy, s nimiž se lépe či hůře potýkáme.

Nemíním je ani v nejmenším bagatelizovat. Chci ujistit každého občana České republiky, že si uvědomuji často velmi tíživou situaci mnoha nezaměstnaných, rodin s malými dětmi i důchodců, zvláště těch z Prahy a některých dalších velkých měst. Rozumím tomu, že řada z nich čelí dosud neznámým existenčním starostem, které je stresují. Je jak na vládě, tak na regionálních samosprávách, aby hledaly cesty, jak všem opravdu potřebným a nezaviněně postiženým spoluobčanům individuálně a citlivě pomáhat.  

Přesto tvrdím, že sociální situace v naší zemi není ani zdaleka tak katastrofální, jak nám ji líčí mnohá média a některé politické strany, odbory a různá protestní ad hoc seskupení, která v dnešních potížích vidí příležitost k posílení svého vlivu a moci. Sociální demagogie je nebezpečná vždy. Podlehnout jí je snadné, avšak její důsledky – právě pro životní podmínky těch nejvíce potřebných – bývají katastrofální.

Přesto pokládám za ještě nebezpečnější současné zpravodajsko-mediální hry, skandály a kauzy, namířené na likvidaci podstaty našeho politického systému, jakkoli jejich autoři předstírají a těm méně pozorným namlouvají, že jde o jeho obranu. Je děsivé, že už se stalo normou, nad kterou se nikdo – včetně policie – nepozastaví, že do médií „unikají“ různé výňatky z policejních odposlechů, a na jejich podkladě se potom rozehrávají široké a emocionálně vypjaté kampaně proti jednotlivcům nebo i celým politickým stranám.

Odmyslíme-li si, že jsou to protizákonné činy, jimiž média sama sebe pasují do role žalobců, soudců i vykonavatelů „poprav“, jde o mimořádně nechutný fenomén doby. Tyto uměle vytvořené a často i několik let staré kauzy mají ničivé důsledky na náš politický systém založený na svobodné soutěži politických stran. Ten je možná hlavním cílem těchto kampaní.

Neobstojí námitka, že se nemáme věnovat nezákonným metodám, kterými se tyto materiály dostávají ze státních institucí do soukromých médií, protože důležitý je obsah vynesených informací. Z hlediska fungování státu je třeba věnovat se obojímu.  Připouštím, že i mě, jako každého normálního člověka, šokuje způsob a styl zveřejněné komunikace, slovník a samo chování některých aktérů. Nicméně, jádro problému je jinde. Je třeba jasně říci, že tyto odposlechy navíc ani neslouží k onomu údajnému „nalézání pravdy a spravedlnosti“, jak tvrdí jejich autoři. Tomu spíše zabraňují, protože pokud je obsahem nějaký trestný čin, zveřejněné odposlechy obvykle již není možné u případného soudního jednání použít.

O to však v těchto protizákonných denunciacích nejde. Smyslem je skandalizace jako taková, společenská, profesní, lidsko-existenční. Ukřičené oběti mediálních „revolučních tribunálů“ nemají žádnou možnost regulérní obrany, kterou by dostaly před soudem, pokud by se ukázalo, že jde o trestní delikt – což se ostatně většinou neprokáže. O něčem tak zastaralém jako je presumpce neviny mediálně „obžalovaných“ se už radši ani nemluví. Seriály „úniků“ odposlechů jsou jedním nejúčinnějších nástrojů společenské manipulace. Je to nepřijatelná metoda, kterou mediokracie pohlcuje demokracii.

Doba je neklidná. Různé zájmové skupiny se snaží, aby sociální neklid přerostl v chaos. Média jim v tom zdatně sekundují, pokud s nimi přímo nespolupracují. Je to hra s ohněm. Pokud vypukne, shoří v něm všichni. Je povinností prezidenta republiky před tímto nebezpečným scénářem velmi hlasitě varovat. Zdá se, že jsme už zapomněli, jaké to je, když je doopravdy zle.  

Václav Klaus, MF Dnes, 31. března 2012