---

Hlavní strana » Rozhovory » Narozeninový rozhovor…

---

Narozeninový rozhovor prezidenta republiky pro Nedělní Blesk

Rozhovory, 19. 6. 2011

Pane prezidente, když se díváte na starší fotky, kde máte ještě tmavé vlasy, jaký máte pocit?

„Nemučí mě to ani netrápí. To musím zdůraznit. A není to póza. Samozřejmě, že člověk kdysi vypadal jinak a vývoj v tomto ohledu určitě nespěje k něčemu pozitivnímu.“

Od sametové revoluce jste ušel dlouhou, často hrbolatou cestu. Změnilo vás to nějakým způsobem?

„Kdyby mě to mělo vůbec nezměnit, tak bych byl netykavka a člověk, kterého se reálný život vůbec nedotýká. A to není možné. Ano, určitě mě to změnilo. Na druhé straně si zase myslím, že některé základní instinkty, postoje, názory mi zůstávají a bylo by smutné, kdyby tomu tak nebylo.“

Jste bojovnější nebo smířlivější? Poučenější?

„Poučenější jsem určitě. Smířlivější ale asi nejsem. Jestli jsem bojovnější, to nevím. Doba se měnila a také moje funkce se měnily. Prosazovat základní velereformy počátkem 90. let byla jiná věc, než co jsem dělal třeba teď, před pár minutami. Posílal jsem dopis předsedovi vlády, ve kterém polemizuji se dvěma vládními materiály. To je něco jiného, než když jsem tenkrát stál a bouřil na náměstích a prosazoval to či ono.“

Změnila Vás tedy nejen doba, ale i funkce…

„Ano. Vysvětlím to asi takto: V rámci našeho Centra pro ekonomiku a politiku jsme teď vydali sborník, který reaguje na náš seminář o Ronaldu Reaganovi, kterému by nyní bylo 100 let. Do toho sborníku se zařadily i moje tři texty, které jsem o Reaganovi v průběhu času napsal. První vznikl přesně před deseti lety, měl název Ronald Reagan devadesátiletý. Druhý vznikl v roce 2004, když jsem se vracel přes Atlantik z pohřbu Reagana ve Washingtonu. A třetí jsem napsal před dvěma lety, když jsem jel do Reaganovy Presidential Library do Kalifornie. To byla taková veliká akce u příležitosti oslav dvaceti let od pádu komunismu, ke kterému Reagan významně přispěl. Včera večer jsem si tyhle tři svoje texty, které jsem neviděl řadu let, docela se zájmem přečetl. Na tom prvním, to jsem dělal šéfa parlamentu, je evidentně znát, že jsem měl o kousek víc času. Vyhledával jsem si materiály, je tam citovaná kniha toho či onoho. Druhý text, ten jsem psal v letadle po pohřbu bez čehokoliv. Možná však, že v tom třetím textu z roku 2009 jsem to všechno vyjádřil nejlíp, tak nějak měkčeji, než předtím. A to je unikátní zkušenost. Ze včerejška.“

A co Váš pohled na lidi? Změnil se nějak? Vnímáte je jinak?

„Myslím, že ne. Žijeme sice v absolutně jiném světě, ale lidé jsou stejní. Díky bohu za to! V minulosti chtěl pořád někdo vytvářet nového člověka, jednou komunistického, podruhé zase jiného. On se ale ani teď nedá pravdoláskovsky vytvářet nějaký nový, jiný člověk. Jsme to pořád my. My všichni, kdo tady teď sedíme v této místnosti, jsme žili už v minulé době a s pádem komunismu jsme se přece nezačali stavět na hlavu. Ti lidé, kteří byli tací nebo onací v roce 1980, jsou tací nebo onací i dnes.“

Jakých lidských vlastností si ceníte nejvíc?

„Velmi si cením přímosti, říkání věcí z očí do očí. Ne za rohem! I v mé sportovní éře – vždycky jsem takové ty pokusy protestovat proti výsledku, že tam hrál na černo hráč s prošlou lékařskou prohlídkou, tak to jsem vždycky mával rukou a říkal: Neblbněte, měli jsme vyhrát na tom hřišti, tohle už mě teď nezajímá. To, že se všechno snažím říkat přímo, vadí řadě lidí, kteří to nechtějí slyšet až takhle moc do očí. A další příklad: Měl jsem projev v Hamburku. Obrovský plný sál. A tam vystoupila nějaká paní a polemizovala s mým názorem na Evropskou unii. Řekl bych, že způsobem strašně divným a laciným. A lidi zatleskali. Není asi jiný politik než já, který drze řekne do sálu: To tedy nechápu, proč tleskáte. Tohle, myslím, jiný politik neudělá. Lidi v sále to ale vzali. Nezačali pískat nebo něco podobného.“

A další vlastnost…?

„Tu lze nazvat různými slovy, ale něco takového jako loajalita je pro mě strašně vysoká hodnota. Proto si také každého svého spolupracovníka vždycky držím daleko déle, než by ho drželi jiní lidé. Mám pocit, že „to“ musím snášet s ním. Protože jsem si ho vybral, jakkoliv se mi to, co řekl nebo udělal, nelíbí. Tak tohle cítím jako naprostou nezbytnost. Říci okamžitě nashledanou, tak to jsem nikdy neudělal.“

Váš největší úspěch? Politický, soukromý…

„To je stejné, jako když před Vánoci dostávám od Blesku nebo od někoho jiného otázku: Jaký nejkrásnější dárek jste v dětství dostal pod stromeček?“ Zaprvé to už nevím a zadruhé žádný takový dárek asi neexistoval. V tu chvíli hrozí, že si uměle vytvořím něco, co by se mi zdálo, že se docela hodí, ale není to pravda. Prostě to neumím takhle jednoduše říci. Samozřejmě, že osobní věci jsou věc jedna a pohybování se v politické sféře je věc druhá. A právě tady, myslím, je všechno přehlušováno tím, co se podařilo v těch prvních dvou, třech letech po Listopadu. Protože to byly změny naprosto radikální. Teď už se paběrkuje, teď už se ve srovnání s tím dělají maličkosti. Když se dnes někdo z našich vládních politiků, anebo jejich kritiků, odvažuje užívat slovo reforma, musím se pousmát. Jsou to dílčí věci, které se dneska dějí. Tenkrát se děly věci zásadní a nám se je podařilo zrealizovat.“

Co považujete za svoji životní prohru?

„Úplnou životní prohru, myslím, nemám. Tak se na svůj život nedívám. Byly samozřejmě některé křižovatky, na nichž kdybych zatočil jinak, tak by se můj život odvíjel jinak. Nic z toho bych ale nenazýval prohrou. Opravdu ne.“

Bojíte se něčeho?

„Jde-li o věci zdravotní, o tom se snažím vůbec neuvažovat. A opravdu to není žádná póza, kterou bych teď dělal. Pokud jde o věci méně osobní, pak se nebojím ani globálního oteplování, které není, ani že přijdou Marťani. Ani že nás pohltí jiná civilizace. To určitě ne. Bojím se ale některých tendencí, které lidé začínají velmi rychle brát za své, a zapomínají přitom na minulost a na to, k čemu jejich postoj může vést. Proto vedu celou řadu politických soubojů.

Máte na mysli postoje k Evropě?

„Zítra jedu do Berlína, kde budu mluvit k Američanům. O Evropské unii. Pro mě to není intelektuální debata, říkám těm Američanům. Pro mě je to osobní věc. Já tady v té Evropě žiju, já nejsem návštěvník Evropy jako vy nebo nezúčastněný pozorovatel. Já tady žiju a mě se to osobně dotýká a mě to právě proto nesmírně trápí.“

A trápí Vás lidi, kteří se na vás zlobí kvůli Vašemu euroskepticismu?

„Mně vždycky šlo víc o myšlenky, než o jednotlivé lidi. Vadí mi laciné, falešné, prázdné argumentování bez argumentů, a také nálepkování. A tohle se děje strašně často. V celé řadě případů dotyční upřímně přiznají, že napsali reakci na můj článek, který vlastně nečetli. To jsou věci, které nechápu. Jako recenzent mám v ruce tužku, podtrhávám si, mám tu knihu nebo článek počmáranou zleva zprava. Pak se na to dívám znovu a čísluju si, v jakém pořadí chci napsat svoji repliku. Opačné jednání mne provokuje, uráží a zlobí.“

Vy chodíte rád proti proudu, že?

„Jdu proti proudu, když to považuji za nezbytné. Jinak by samozřejmě bylo bezvadné, kdyby člověk dělal něco, s čím by drtivá většina souhlasila. To by určitě bylo daleko lepší a určitě bych z toho měl větší radost. Nemohu mít přece radost z toho, že je hodně důvodů chodit proti proudu. Ale bohužel ono jich hodně je.“

Byl byste jako Miloš Zeman schopen odejít z politického života? Zmizet na Vysočinu a takzvaně objímat stromy?

„Vůbec bych si to nepřál. Také myslím, že udělám všechno pro to, aby tomu tak nebylo. Možná by bylo namístě vymezit pojem ´politický život´. S jistotou bych odpověděl: Nehodlám zmizet z veřejného života! Jestli z politického života v užším slova smyslu, tak o tom žádný silácký a konečný soud teď dělat nechci. Zůstat ve veřejném životě pro mě znamená, že chci nadále bojovat s ohlupovači kolem globálního oteplování a dalších věcí. V tom skončit nemohu. Když jsem byl na té přednášce v Hamburku, tak tam v první řadě seděl pán, který se mi představoval a říkal: Je mi 99 let. Doprovázela ho tam nějaká podstatně mladší dáma. On měl v Hamburku jako devětadevadesátiletý důvod přijít si poslechnout nějakého Klause, co tam povídá o Evropské unii. To je přece kouzelné a to je zážitek! Chci tím říci, že tohoto člověka zajímají věci veřejné v 99 letech. Doufám, že mě v takovém věku budou zajímat také.“

Nemyslíte si, že poté, co Miloš Zeman zmizel z politické scény, nám chybí nějaká výrazná osobnost?

„Nechtěl bych příliš zvysoka hodnotit exitující politické osobnosti. Kdybych řekl, že chybí, že žádná není, byl by to velikášský postoj, který bych nerad dělal.“

A nemyslíte, že se nám politika nějak zvrtla?

„Myslím. Absolutně se zvrtla. Je otázka, nakolik k tomu přispěli dnešní politici, třeba pouhou svou nevýrazností. A nakolik k tomu přispěla éra mediokracie, kdy se politika nedělá ve středu v devět ráno na zasedání vlády, ale v neděli ve dvanáct hodin u pana Moravce v České televizi. To je děs, to je nesmysl!“

Vám Moravcův pořad vadí?

„Není žádná druhá země světa, kde by politici každý týden chodili na několikahodinový křížový výslech zaujatého, nikoliv neutrálního, člověka. Špičkoví politici ve velkých zemích světa jdou na takový rozhovor dvakrát za rok. Oni přeci nemají tolik myšlenek, aby každý týden těmito svými idejemi oslňovali veřejnost. Proto je ten pořad nutně plytký, rozmělněný a šťourá se v detailech. A ta celková vize, ten celek, najednou strašlivě chybí. A teď jde jen o to, jestli to je jen absence nějakých kvalit politiků, a nebo jestli je k tomu doba v podstatě nedostrkala a oni se s tím pouze vezou.“

Ale tyhle televizní debaty kde kdo sleduje…

Před deseti lety, když jsem na tyhle debaty chodíval, jsem si neustále říkal: Už tam nechoď! Vždyť jsi tam byl nedávno! Můj protiargument ale zněl: Vždyť tam ti další ale jdou a můj hlas bude chybět. Tak jsem lobboval, chodil třeba za Zemanem a dalšími, a říkal jim: Pojďme se dohodnout, že tam teď nepůjdeme, že tam půjdeme nejdřív za půl roku. Oni se ale všichni nechali znovu ošálit a znovu tam šli. Není to tedy vina jenom těch politiků.“

Byla někdy situace, že byste se o naši zemi bál, že byste si říkal: Tohle nemůže dobře dopadnout?

„Nežijeme v lineárním vzestupu. Přece jen máme náš život rozpůlený na dobu před listopadem 1989 a na dobu, která následovala. Už z tohoto hlediska nemohu žít pouze v současnosti. Samozřejmě, že minulost byla velmi varovná. Ale úplně něco jiného je, jaká se objevují nová nebezpečí, jaké se objevují nové výzvy a hrozby v současnosti. A ty já vidím.“

Takže se bojíte o opětovnou ztrátu naší suverenity…

„Můj pověstný výrok, který jsem naprosto nahodile pronesl před dvaceti lety, zní: Musíme si dávat pozor, abychom se v té Evropské unii nerozpustili jako kostka cukru v kávě! A to nebyl výrok vybudovaný na základě tisícistránkového díla o Evropské unii. To byl okamžitý nápad. A paradoxní je, že on dvacet let vydržel a nic se na něm neoslabilo. To rozpouštění pokračuje velmi rychlým způsobem. A to mě trápí.“

Jste Blíženec, tedy dva lidé v jednom. Navíc jste se narodil ve stejný den jako já. Mně ty dva protiklady na jednu stranu pomáhají, na druhou ubližují. A Vám?

„Astrologií a podobnými disciplínami jsem se nikdy nezabýval. Ani nevím, co ti Blíženci znamenají. Někdo si možná povzdechne, že ten Klaus je hloupý, ale přiznávám, že jsem nikdy neuvažoval o tom, co to či ono znamení vyjadřuje.“

Máte sny, pane prezidente?

„Nevím, jestli to jsou sny v tom velkém slova smyslu. Ale přemítání v takovém tom stavu ještě spícím, nebo už skoro nespícím, to bych řekl, že mám.“

Kdyby se zjevila zlatá rybka a nabídla vám splnění tří přání. Jaká by byla?

„Banální přání, které by bylo možné chtít, nemám. Zastavit čas nejde. Zastavit děje, které nastaly, nejde. Vzít věci zpátky také nejde. Všechno, co je dál, máme ve svých rukách. I bez té zlaté rybky.“

Jakou nejlepší radu jste dostal od své maminky?

„Nejen od maminky. Od obou rodičů jsem dostal výchovu k pracovitosti, k „neproflákání“ ani chvilky. Záměrně říkám od obou rodičů. Tatínek zemřel už v roce 1974, tak se o něm v současnosti, v mé politické současnosti, prakticky vůbec nemluví. Maminka samozřejmě víc žensky zdůrazňovala, abych byl na lidi hodný. Abych, když něco chci, o to nezapomněl poprosit. A pak poděkovat. To jsou, myslím, správné rady. A snažím se jimi celý život řídit. Nevím, jestli úspěšně.“

Myslíte si, že stát se prezidentem je pro muže ta největší meta?

„Vyšší ústavní funkce než prezident neexistuje. A byl bych hloupý, kdybych odpověděl negativně. Usiloval jsem o ekonomii, takže mým snem bylo stát se vysokoškolským profesorem. Nebo být vedoucím katedry. Uvažovat o pozici děkana či rektora, na to jsem si ani netroufal. To, co kdysi bylo mým snem, se ale najednou dostalo na vedlejší kolej.“

A kdybyste se nestal ekonomem, čím ještě byste chtěl být?

„Vždycky vtipkuji, že pokud bych nebyl ekonomem, chtěl bych být jazzovým pianistou.“

Je určitě potíž skloubit funkci hlavy státu se soukromým životem…

„Potíž to není. Ty dvě věci se totiž vůbec nedají rozdělit. Nemám odlišné chování v tom či onom světě. Trochu je to ale také zvyk. Každý mi říká: Máš kolem sebe pořád ochranku, je s tebou, i když jedeš na dovolenou, když jedeš lyžovat. Jak se cítíš? To ti přece musí vadit, ne? No, nevadí. Zvykl jsem si. Musel jsem. Takže, když na vleku jedu s klukem z ochranky, tak ho prostě beru jako součást svého života. Pro mě to není o nic horší nebo lepší, než kdybych jel s někým jiným. Už to opravdu neumím odlišit.“

Řekl jste, že není nic, co byste považoval za svoji prohru. A co taková prohra na kurtech? Ta vás štve?

„Ale  ne. Naopak! Vím, že se tady o mě vytvářejí nejrůznější pověsti. Vždyť jsem nezačal sportovat, až když jsem se stal prezidentem. To je největší mystifikace, která existuje, tedy že by mě prohra štvala. Od žákovských a dorosteneckých let jsem denně, v uvozovkách, na kurtu. Dříve to byl hlavně basketbal a potom dlouhá léta také volejbal. To, že člověk hraje jeden den zápas, všechno se daří a vyhraje se o dvacet – teď mluvím o košíkové – a druhý den odcházíme jak zpráskaní psi do šatny a tam deset minut mlčíme a pak někdo řekne: Neblbněte, dáme si pivo a pohovoříme o tom, jak hrát zítra. Tak tohle je podstatná součást celého mého života.“

Znamená to, že Vás i prohra něčím baví, nabíjí? Vzrušuje?   

„Úvahy o tom, že mě nechávají vyhrát, nebo že mi bytostně vadí, že prohraju, jsou úplně směšné. Nemám nejmenší důvod na něco takového reagovat.  Když hraju tenis s celou řadou našich bývalých špičkových tenistů, tak tam je bezvadné, když prohraju 6:2 a ne 6:0. Že nesnáším prohru, tak to je jedna ze zlých věcí, které se o mě říkají. Je pravda, že jsem byl vždy ten, kdo na hřišti při kolektivním sportu – při basketbalu nebo volejbalu – všechny burcoval a lítal po hřišti a chtěl vyhrát, to určitě ano.“

Je něco, co byste si chtěl ještě v životě vyzkoušet?

„Žádné veleambice nemám. Někdo chce skočit  padákem, někdo chce skočit bungee jumping nebo chce jet do Antarktidy. Takové cíle nemám. Já bych jen chtěl být schopen pokračovat – být činný, aktivní, psát, přednášet, diskutovat nebo mít schopnost vyjet si na lyžích. Nebo zajít na kurt.“

Procestoval jste svět. Existuje ještě nějaká země, kterou byste chtěl poznat?

„Nejste první, kdo se ptáte. Mnozí mi říkají: Tolik zemí jsi viděl, máš ještě nějaký kout ve světě, který chceš poznat? Vždycky odpovídám stejně: Beru to tak, že mě život do nějaké další země zavane.  Nemám pocit, že jsem ještě nebyl v Nepálu a že tam proto musím jet.“

A kam vás příští rok má život zavát?

„ Zrovna včera jsem dostal návrhy potenciálních cest prezidenta na rok 2012. Měl by být summit Evropská unie - Asie. Loni byl summit v Bruselu a příští rok to má být Laos. V zemi, kde jsem ještě nikdy nebyl a vím toho o ní strašně málo. Tak z toho mám radost. Mezi tou plejádou zemí, kde jsem měl zaškrtávat možnosti ano - určitě ano, ne - určitě ne, tak v tomhle případě jsem připsal: To by bylo fajn! Takhle já uvažuji o cestách.“

To je celkem luxus, být díky práci tak často na exotické dovolené.

„Někdo může říci, že to je luxus mého života. Já jsem ale opravdu skoro nikdy – kromě kratičkých lyžařských či letních pochodů po Alpách -  v podstatě nikdy v životě na dovolené nebyl. Pracovní cesta a dovolená je obrovský rozdíl. Nikdy jsem například nebyl na dovolené u moře. Dostanu se k moři, to ano. Když je třeba státní návštěva Albánie a já se v rámci jejího programu dostanu do přístavu Driač.“

A vykoupete se?

Od 14.15h do 15.15h tam mám hotel, takže i možnost se vykoupat. Tak do toho hotelu vlítnu, rychle si vezmu plavky a vlezu do moře. Jsem v něm 20 minut a je to pro mě zážitek. Moře – že bych někde deset dní ležel a z dlouhé chvíle si četl detektivky – neznám.“

A jak je to s lyžováním? Také pracovně?

„Jistě. Mám dostat čestný doktorát na univerzitě v Innsbrucku a dlouho vyjednávám s rektorem termín. A prosím ho, aby to bylo v zimě. A pokud možno v pátek nebo v pondělí. Přijedu – slavnostní den, projevy, slavnostní oběd či večeře se odehrají v pátek – a sobota, neděle dva dny lyžování u Innsbrucku. Nádhera! Organizování lyží probíhá v tomto duchu. Žádná desetidenní dovolená letecky do Francie do Tří údolí. Tam jsem nikdy nebyl.“

Protože se tam žádná konference nekoná…

„Nekoná. Je to tak daleko, že se tam nedá jet autem, a žádná konference se tam opravdu nekoná. Ve Francii jsem, na rozdíl od jiných Čechů-lyžařů, nikdy nelyžoval.“

Ještě prozraďte: Máte nějakého celoživotního přítele?

„To asi nemám. Ale mám např. bezvadný vztah s maturitní třídou. A zrovna minulý týden jsme měli schůzku. Máme ji každý první pátek v červnu, bez výjimky každý rok. To je přece hezké. Ve třídě nás bylo 35. Z toho šest umřelo, asi devět emigrovalo. My jsme byli takoví ti, kteří byli v roce šedesátosm v rozkvětu sil. A minulý pátek se nás sešlo dvacet. To je úžasné číslo. Na to, že někdo z nás žije v Jihoafrické republice, někdo v Kanadě. A slíbil jsem jim, že je příští rok, tedy poslední prezidentský rok, vezmu na tuto oslavu do Lán.“

To jim asi uděláte docela velkou radost – vždyť kdo má za bývalého spolužáka prezidenta? A další staré přátele nemáte?

„Ale ano, pak mám skupinu lidí, se kterými se takto pravidelně celá desetiletí sice nescházím, ale s nimiž jsem prožil léta basketbalu. Trénujete spolu pětkrát týdně, bydlíte spolu na pokoji v hotelu. Tak to je druhá taková skupina starých kamarádů.  Třetí skupinu tvoří lidé z vědy a ekonomie. Čtvrtou skupinou jsou lidé, se kterými v posledních dvaceti letech hraji tenis.“

Lidi určitě zajímá, jestli a jakým způsobem komunikujete s Václavem Havlem…

„My se vidíme opravdu málo. Jsou to jen takové oficiálnější události. Myslím, že takový klidnější rozhovor byl před několika lety, kdy jsme s manželkou pozvali oba – Václava i Dagmar Havlovy na oběd do Lán. Také trochu proto, abychom se pochlubili, jak jsme Lány za tu dobu zvelebili. To byla za ta dlouhá léta asi jediná chvíle, kdy jsme si podali ruku při jiné příležitosti než například při zahájení oslav 28. října.“

Vadí Vám, když vás lidé parodují?

„To nestojí za řeč.“

V čem Vás nejvíc omezuje prezidentská funkce?

„Asi tomu nikdo nebude věřit, ale já tyto věci neberu jako omezení. Beru je jako danost. Omezuje vás zima nebo léto? Noc či den? Když prší, nemůžete jít na plovárnu, takže to je jakýsi druh omezení. Prezidentskou funkci jako omezení nevidím. Je to prostředí, ve kterém se pohybuji.“

Můžete si jít jako pan prezident vůbec koupit ponožky do krámu? Nebo jít do lékárny pro kapky do nosu?

„Určitě! To mě zase nedémonizujte. Nemohu ale říci, že to dělám často. Řeknu vám takovou úsměvnou věc. Nedávno jsme doma neměli zubní pastu, tak jsem musel hledat v cestovním neceseru takovou tu malou zubní pastu. A říkal jsem si přitom, že potřebuji někam jet mimo Prahu autem, abychom se mohli zastavit u pumpy a já si tam mohl tu zubní pastu koupit. Musím se přiznat, že co se zubní pasty a pěny na holení týče, tak to jsem zužitkovávač zastávek u benzinových pump. Že bych se kvůli tomu vydal do Tesca nebo Letňan? Tak to spíš ne.“

Když jsme tady spolu ve vaší kanceláři na Hradě seděli naposledy, tak jsem se ptala, jestli vám spodní prádlo kupuje manželka, nebo vy sám. Odpověděl jste, že především manželka. Je od té doby nějaká změna?

„Abych byl spravedlivý, mám na to jednoho přítele, který se zabývá známou značkou těchto věcí. Někdo mi na narozeniny přinese kravatu a jiný košili a on mi nosí tyhle věci. Ne že bych si to nedokázal koupit sám, ale tenhle člověk náhodou existuje.“

Jste maniak do kravat. To ví všichni. Notně jich musí přibývat. Máte vůbec ponětí, kolik jich máte?

„Řekl bych, že těch kravat je pořád stejný počet. Moje kravaty se totiž vydávají. Manželka se věnuje něčemu, co bych nazval hezkou, milou redistribucí kravat pomocí dárků. Každou chvíli ode mě kravaty žádá a říká: Máš tolik kravat, že z nich spoustu nenosíš. Dej mi jich několik! Tak je přeberu a dám jí je. Ona z toho potom dělá dárky. Manželka se tomu věnuje s chutí. Dokonce promýšlí, komu by se hodila zelená a naopak, komu by se hodila třeba červená.“

To manželčino rozdávání se týká pouze kravat, a nebo také manžetových knoflíčků, košilí a sak?

„Knoflíčků ne. Ale s těmi ostatními věcmi je to stejné. Proslavené jsou ale kravaty.“

Líbíte se ženám. Myslíte si, že v tom hraje roli i Vaše postavení prezidenta?

„Nevím, jestli se líbím. Je jasné, že si prezidenta všimnou všichni – i ženy – víc než neprezidenta“

Takže v tom něco bude…

„Možná to ždibíček, ale jen ždibíček pomáhá.“

Michaela Remešová, Blesk, 19. června 2011