Hlavní strana » Články a eseje » Nad Grušovým rozhovorem v…

Nad Grušovým rozhovorem v Hospodářských novinách – Víkend dne 27. května 2011

Články a eseje, 3. 6. 2011

Rozhovor Jiřího Gruši, rozhovor neuvěřitelně sebevědomý, ne-li arogantní, jsem četl ve Varšavě při setkání prezidentů střední a východní Evropy s americkým prezidentem Obamou a tuto repliku píšu na cestě do Říma na oslavy 150. výročí sjednocení Itálie. Ve stejných dvou týdnech jsem byl ještě na státní návštěvě Belgie a německého Hamburku.

Neuvádím to proto, abych popisoval své prezidentské aktivity, ale abych si udělal výchozí bod pro polemiku s panem Grušou. On se totiž na jedné straně stylizuje do role velkého mezinárodního světáka, který o sobě sice říká „já jsem svým způsobem Čech jako poleno“, ale ve skutečnosti pro nás má jen nadávky:

- prezident Beneš je „zahradním trpaslíkem evropských dějin“;
- premiér Nečas „je možná trpaslík, ale ještě žádnou zahrádku nedostal“.

Gruša se za trpaslíka, ale ani za „našince“ nepovažuje, protože „když Čech umí dva nebo tři jazyky a komunikuje mezinárodně, tak to přece nemůže být našinec“. Tím myslí sebe. Říká to suverénně, ale u nás již 30 let nežije. Když po roce 1989 přijel do Čech, měl prý pocit, že to ta naše země zvládne, „ale rychle mě ten pocit přešel“. Asi proto tolik toužil stát se naším velvyslancem v Německu a potom v Rakousku. Setkával jsem se s ním v obou těchto zemích opakovaně, ale vždycky jsem měl pocit, že reprezentuje spíše zájmy té druhé strany, než té naší, což navíc v průběhu času zřetelně narůstalo.

Musím se smutně usmát nad jeho domýšlivostí, že „na tom, že je Klaus tam, kde je, mám svou vinu“! Opírá to o sdělení, že „kdysi v šedesátých letech jsem v časopise Tvář zveřejnil jeho první recenzi“, což by bylo samo o sobě slabým argumentem, ale navíc je to omyl. V Tváři jsem publikoval, kdy už s ní Gruša neměl nic společného, kdy měl už dávno své Sešity pro mladou literaturu. Ale to je nedůležitá chyba, které se člověk s odstupem více než čtyř desetiletí může snadno dopustit. Úplně absurdní je však věta následující: „Nechci říkat, že jsem Klause stvořil, ale jako studenti jsme se docela dobře znali“. Nevím, jak na to Jiří Gruša přišel, ale jako studenti jsme se nikdy nepotkali. Viděl jsem ho prvně, když mu bylo více než 30 let.

Někdo namítne, že bychom si tyto věci měli vyjasnit sami dva někde u piva, ale já jsem o něm rozhovor v novinách neudělal. S tím, kdo koho stvořil, je to však poněkud složitější. Grušu, významného literáta, jsem určitě nijak ovlivnit nemohl. Ale v jistou chvíli jsem se pokusil z Gruši udělat i politika. Dali jsme ho na kandidátku ODS do Senátu, ale ve volbách prohrál, protože to – k mému velkému zklamání – vůbec neodpracoval. Myslel asi, že to půjde samo, ale tak to v životě není. Udělal jsem ho ještě členem své vlády, ministrem školství, ale i v této roli naprosto selhal, protože nebyl zvyklý systematicky pracovat. Někteří lidé vám nikdy neodpustí, že jste jim pomohli – a oni to nezvládli. V tom Jiří Gruša není jediný.

To jsou však spíše osobní poznámky. Chtěl bych se proto dotknout alespoň dvou konkrétních věcných témat. Jiří Gruša nás – zde v Čechách – považuje za nacionalisty a nacionalismus je podle něho „choroba, kterou bychom se měli zabývat medicínsky“. Naštěstí by „neřekl, že Klaus nacionalismus tvoří nebo provozuje“, což bych asi měl ocenit, ale podle Jiřího Gruši jsem „jen přišel na to, že se z této tématiky dá těžit“, jsem tedy prý „jen uživatelem“ nacionalismu. To musím rezolutně odmítnout.

Obhajoba entity českého státu, úsilí o jeho budování, snaha o Evropu států, nikoli Evropu regionů, brzdění rozpouštění se českého státu v nadnárodní či nadstátní, ale i bezstátní Evropské unii (která je nejen superstátem, ale současně i nestátem), vážnost a pokora k našim dějinám, pocit nezbytnosti to všechno, co se za staletí nahromadilo uchovat a předat dál, a přesně to je můj program, nemá s nacionalismem nic společného.

Gruša mne také přeceňuje, když o mě říká, že „za náladu české společnosti nemůže, jen ji geniálně vystihuje. Je to prorok průměrnosti“. Chtěl bych ho ubezpečit, že ambice geniálně vystihovat náladu české společnosti či dokonce být jejím prorokem opravdu nemám. Snažím se usilovat „jen“ o to, abychom z jedné nesvobody nepřešli moc rychle do nesvobody jiné, abychom z jedné nedemokracie (říkalo se jí lidová demokracie) nepřešli téměř plynule do jiné nedemokracie, které se říká postdemokracie nebo také právní (nebo spíše soudcokratický) stát. Je příznačné, že tomu obvykle lépe rozumějí ti, které Gruša (a lidé jeho světa) pejorativně označují za průměrné, než naši mezinárodně uznávaní kosmopolité, kteří myslí „politicky korektně“.

A tím se dostávám ke svému druhému bodu. Jiří Gruša prý bývá překvapen, když „někdo v Česku začne žvanit třeba o tom, že politická korektnost je pitomost“. Mluví přitom o mně. Nevím, kdo kdy použil v této souvislosti slovo pitomost, ale já bych to určitě neudělal, protože si myslím, že je blud politické korektnosti jednou z nejzhoubnějších a nejničivějších věcí současnosti. Určitě není pouhou pitomostí. Na toto téma bych si troufl psát dlouho, i když Jiří Gruša myslí, že nevím, co to ta politická korektnost je.

Nahrává mi tím, že podává svou definici. Podle Gruši politická korektnost, světácky sklouzne do angličtiny a říká „political correctness“, znamená, „že se občas korigujete. Nic dalšího“. A to už mi rozum opravdu zůstává stát.

Je v podstatě smutné, kam až je možné dojít. Snad jsem to ale pochopil. Jiří Gruša si z politické korektnosti, česky řečeno z obyčejného pokrytectví, udělal životní program.

Václav Klaus, Hospodářské noviny, 3. června 2011