Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Vystoupení prezidenta…

Vystoupení prezidenta republiky na Terezínské tryzně

Projevy a vystoupení, 15. 5. 2011

Vážení přítomní,

dovolte mi, abych Vás na tomto pietním místě – jako již několikrát – i letos pozdravil a abych spolu s Vámi připomněl utrpení, kterému byli zde v Terezíně vystaveni v době nacistické okupace naši židovští spoluobčané. Tímto strašným táborem jich prošlo více než 150 000. 35 000 z nich nalezlo smrt přímo zde a pro desetitisíce dalších se Terezín stal přestupní stanicí na cestě do vyhlazovacích táborů, odkud se mnozí z nich nevrátili.

Stojíme na místě poznamenaném zlem, zlem nikoli abstraktním a neosobním, ale zlem, které působili lidé lidem, konkrétní lidé konkrétním lidem. Stále se ptáme, jak to všechno vůbec bylo možné a co se to v oněch tragických letech s lidmi stalo. Zůstává i otázka, co dělat, aby se něco takového již nikdy nemohlo opakovat.

Tehdy byla válka, v níž umíraly milióny lidí. Válka plná krutosti, vraždění a nezměrného utrpení. Válka, která zničila velkou část Evropy. Avšak to, co si připomínáme na tomto místě, svou obludností tragédie válek přesahovalo. Jako vedlejší produkt světové války zde byl – jako součást oficiální politiky nacistického státu – uskutečňován projekt vyvraždění miliónů židů, projekt, který byl uskutečňován chladně, promyšleně a plánovitě. Kladu záměrně důraz na slovo projekt.

Právě v něm spočívá ona mimořádnost a – doufejme – neopakovatelnost nacistického „konečného řešení“ tzv. židovské otázky. Nešlo o krátkodobé výstřelky davové bestiality a krutosti, jaké se v minulosti projevovaly v pogromech, nešlo o excesy sadistických fanatiků vraždících v nenávistném afektu. Zrůdnost tohoto projektu spočívala v tom, že se poprvé v dějinách masové průmyslové vraždění celé jedné populace stalo programem státu, který jej uskutečňoval s plným využitím státní byrokracie a úředních postupů, podobně jako organizoval válečnou výrobu či zásobování obyvatelstva. Šlo o integrální součást státní politiky, plánované a řízené vedením nacistického Německa.

Milióny nevinných obětí, jejich týrání sadistickými zločinci v koncentračních a vyhlazovacích táborech, otrocká práce, zrůdné pokusy na lidech, to vše způsobila ideologie, která si podřídila moc moderního státu. Jen kvůli tomu se zlo, které je – jak se tak zřetelně ukázalo – imanentně skryto v lidské povaze, mohlo tak brutálně projevit, a jen kvůli tomu mohlo dlouhou dobu zůstávat skryto za šedí úředních spisů a výkazů, pomocí nichž byla realizace tohoto „projektu“ chladně připravována a dokumentována.

Někomu se může zdát, že hovořit dnes, 66 let po skončení druhé světové války, o hrůzách, které se v jejím průběhu i bezprostředně po ní udály, v celé jejich příčinné souvislosti a složitosti, už je zbytečné. Já mezi ty, kterým se to zdá zbytečné, nepatřím. Jsem zneklidněn z toho, že – s odstupem pouhých dvou či tří generací – začíná být zamlžován kontext a že se začíná hovořit o jednotlivostech vytržených ze souvislostí. Stále více je kladen důraz na to, že i z české strany docházelo po válce k násilí, zločinům a vraždění nevinných, že se i mezi Čechy vyskytli sadisté a zločinci, kteří týrali vězně, Romy či Němce. Ano, nepochybně tomu tak v řadě případů bylo. A mlčet o tom nelze. Tyto individuální zločiny je třeba pojmenovat, odsoudit a také připomínat. Musíme o nich vědět a chceme-li porozumět sami sobě, musíme být schopni porozumět i bolesti jejich obětí.

Musíme však zásadně rozlišovat. Nesmíme připustit, aby individuální, nikoli státem organizované a chladně projektované zločiny, které se za války a v poválečném období také staly, v myslích generací, které toto období nezažily, vymazaly porozumění příčinám a následkům tehdejších dějů. Genocidu židů a nacistické plány na likvidaci českého národa nelze relativizovat. Nelze připustit pokusy o symetrizaci viny agresorů a jejich obětí, nelze zapomínat na to, kdo rasovou a národnostní nenávist rozpoutal, kdo z ní učinil oficiální státní politiku a kdo ji s nevídanou brutalitou fanaticky prováděl až do samotného konce.

Je naší povinností chránit historickou pravdu. Je naší povinností chránit demokracii a humanistické ideály, na nichž naše civilizace stojí. Jen tak můžeme zajistit, aby tragédie, kterou si zde každoročně připomínáme, byla už jen strašnou, smutnou a velmi poučnou historií.

Václav Klaus, Terezínská tryzna, Národní hřbitov v Terezíně, 15. května 2011

Publikováno v deníku Právo dne 16. května 2011.