Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev prezidenta republiky…

Projev prezidenta republiky při udělení čestného doktorátu na VUT v Brně

Projevy a vystoupení, 12. 4. 2011

Za dnešní slavnostní den a za udělení čestného doktorátu Vám chci s plnou vážností a pokorou poděkovat. Toto ocenění – a právě od Vás – neberu na lehkou váhu. Čestných doktorátů jsem na různých místech světa dostal už více než čtyři desítky, a vím, že je snadnější získat toto ocenění v Guatemale, Peru či Indii než doma. Doma člověk nebývá prorokem a u nás to platí dvojnásob.

V dopise, ve kterém jste mi v prosinci loňského roku oznamovali Vaše rozhodnutí, byla i věta, že jsem svými názory „výrazně pozitivně ovlivnil společenský, hospodářský a politický rozvoj střední a východní Evropy v posledních dvaceti letech“. To jsou slova vážná i zavazující a já bych si jenom přál, aby nebyla zdvořilostní nadsázkou. Za více než dvacet let v politice jsem pochopil, že ovlivnit cokoli je i v nejvyšších ústavních pozicích strašlivě obtížné. Snazší to nepochybně bylo v počátcích tohoto dvacetiletého období, když se náš současný systém teprve utvářel a usazoval, kdy různé zájmové skupiny neměly dnešní sílu a organizovanost a jistý čas jim trvalo, než si ji vytvořily. K pochopení tohoto fenoménu přispěl snad nejvíce americký ekonom Mancur Olson svou knihou „The Rise and Decline of Nations“[1] z počátku osmdesátých let, kterou máme i v českém překladu. Vysvětlil nám, že se všechny důležité změny musí provést dříve, než se zájmové koalice po změně systému či režimu usadí a zorganizují. Tuto poučku jsem znal už na počátku 90. let.

Jedno vysoké ocenění, Zlatou plaketu VUT, jsem od Vás dostal v březnu roku 1995 a dobře si vzpomínám na slavnostní atmosféru i na pozorné posluchače při mé tehdejší přednášce. Dovolte, abych na ni navázal. Původně jsem zamýšlel promluvit o technice a její roli v ekonomice, o významu technického vzdělání, o adekvátním či neadekvátním počtu vysokých škol, profesorů a studentů, o dostatku nebo nedostatku peněz pro naše univerzity a pro vědu a výzkum, ale pak jsem si pozorně přečetl svůj šestnáct let starý projev[2] a dospěl jsem k závěru, že je na co navázat. Dokonce si myslím, že je pro to právě teď vhodná chvíle.

Od listopadu 1989 to tehdy bylo pouhých 5 let a já se zamýšlel nad tím, co všechno jsme za těch prvních pět let stihli udělat. Snažil jsem se vysvětlit, že nám tehdy šlo o radikální systémovou změnu, tedy nikoli o opravu či vylepšování systému starého. Že nám šlo o transformaci systému, jeho institucionálního základu, a nikoli o transformaci či změnu „lidí“, protože jsem nepřijímal – tehdy i dnes velmi rozšířený – povýšený a elitářský názor, že problém je v tom, že jsou lidé „špatní, nedokonalí, nedospělí, neiniciativní, nezodpovědní“, což byla slova Tomáše Halíka ve vánočním vydání Hospodářských novin v roce 1994.[3] Je pozoruhodné, jak málo se toho změnilo, jak jsou „osoby a obsazení“ stále stejné.

Systém jsme měnili se záměrem nastolit individuální svobodu, nikoli usilovat o konkrétní uspořádání společnosti. I tehdy, i dnes jsem nás považoval a považuji za dospělé, zodpovědné a racionálně se rozhodující. Proto o drtivé většině věcí za nás nemá rozhodovat stát, resp. někdo jménem státu.

Říkal jsem také, že první fáze konstrukce nového systému už skončila, a že proto očekávám výrazný pokles systémotvorné úlohy státu, že už se „podmínky našich životů zásadně změnily“ a že se „sice budou měnit dále, ale už pouze marginálně“ (str. 255). Zdůrazňoval jsem i to, že „proces dolaďování a usazování se parametrů systému ještě není ukončen“ (str. 257). Na těchto větách nemám ani po šestnácti letech potřebu cokoli měnit.

Prvotní transformační impuls, který jsme provedli na počátku 90. let s vědomím, že musí být dostatečně silný, že musí obsahovat jistou „kritickou masu“ systémových opatření, nás „katapultoval“ vpřed směrem k ideálu, který jsme chtěli dosáhnout – k parlamentní demokracii a tržní ekonomice. Relevantní otázkou – i pro akademický svět – zůstává, zda jsme až tam skutečně došli a právě o tom bych chtěl při této příležitosti vyslovit několik tezí.[4]

Nominálně v parlamentní demokracii a tržní ekonomice už určitě jsme. Otázkou také není to, zda už my sami jsme či ještě nejsme dospělí. Otázkou naopak je, zda mají oba tyto klíčové společenské koordinační mechanismy dnes, v naší zemi, takovou kvalitu, aby byly efektivní. Ekonomové mají ve svém instrumentáriu dobře definovaný termín „efficient markets“, efektivní trhy, a já si ho půjčím i pro hodnocení politické sféry. Žádné reálné trhy a žádné reálné politické systémy modelově ideální, tedy podle definice efektivní, nejsou, ale jde o to, jak dalece se k oné modelové dokonalosti přibližují.

Z formálního hlediska je ohledně našeho politického systému vše v pořádku. Máme demokratickou ústavu a rozsáhlý (asi až příliš) právní řád. Máme standardní parlamentní instituce a demokraticky vznikající vlády. Máme svobodné volby a všechny další svobody (i když jsme si mezi ně zařadili i různé nároky, které se svobodou mají jen málo společného). Máme vícestupňový systém samosprávy a veřejné správy. Máme vysokou míru nezávislosti soudního systému i centrální banky.

To ale nestačí. Rozhodující je to, jak jsou nastaveny parametry našeho politického systému, jaké jsou podmínky „vstupu“ na politický trh, jaká jsou pravidla jeho fungování, jaká je na něm míra konkurence (či monopolu), jak ho ovlivňují vnější faktory (třeba média), atd. Jedním z parametrů, náš politický systém podle mého názoru výrazně poškozujících, je existující poměrný volební systém, který vede k opakovanému vzniku nefunkčních a nesourodých vládních koalic. To vytváří patové volební výsledky a přispívá k tomu, že politika ztrácí svůj ideový fundament. Druhým ze špatně nastavených parametrů je příliš volně vymezené postavení Ústavního soudu, který tento systém – ač to nebylo záměrem tvůrců Ústavy – odchyluje od systému parlamentní demokracie. I to má své důsledky.

V současných mediálních či parlamentních střetech už dávno nejde o malou nebo velkou úlohu státu, o svobodu člověka nebo její omezování prostřednictvím narůstajících státních zásahů, ani o zodpovědný vztah k budoucnosti. Vymizel skutečný pravo-levý konflikt. Zájmy soupeřících politických seskupení příliš odlišné nejsou, ale o to více se jejich představitelé soustřeďují na osobní napadání politických soupeřů. Média o politice nereportují, ale politiku suplují či přímo vytvářejí. Specifickým faktorem je nemalá síla nejrůznějších občanských sdružení, kterým jde většinou o prosazování navýsost parciálních zájmů, aniž by existoval mechanismus, řád, systém, který by uměl ze všech jejich – leckdy snad i rozumných a potřebných, ale navzájem si konkurujících a vzájemně se vylučujících požadavků – vytvořit smysluplný celek.

Ze všech těchto důvodů kvalitu našeho systému parlamentní demokracie za příliš dobrou nepovažuji, ale to neznamená, že bych navrhoval hledat systém alternativní. Přimlouvám se však za změny parametrů systému dnešního.

Náš ekonomický systém je pravděpodobně o stupeň lepší. Trhy jsme rychle liberalizovali, a proto na nich vznikla tolik potřebná konkurence, která je zesilována mimořádně vysokou otevřeností ekonomiky navenek. Všechny tzv. „tradables“ se obchodují za podmínek velmi tvrdé konkurence. Horší je to u „nontradables“, což jsou zejména služby a veškerý terciální sektor. Ty fungují mimo bezprostřední konkurenční dotyk se světem. V ekonomice přetrvává, a v posledním desetiletí i narůstá, role státu.

Ekonomika za uplynulých dvacet let rostla. První polistopadová éra v podstatě neměla jiný úkol než vyrovnat nevyhnutelný transformační pokles, ke kterému došlo kolem roku 1991. V průběhu druhé, již růstové fáze, od roku 1998 až do předkrizového roku 2008, se náš reálný HDP zvýšil téměř o polovinu. Krizový rok 2009 nás sice o více než rok vrátil zpět, ale k vrcholnému bodu roku 2008 se už opět začínáme přibližovat.

Angažmá státu v ekonomice roste také. V období úspěšného ekonomického růstu 1998–2008 vzrostl HDP o 47,4 %, ale vládní výdaje o 82,1 % (zvýšily se z 862 mld. Kč na 1570 mld. Kč). Tento enormní nárůst nastal zejména v letech 2000–2003, což byly roky státního rozpočtu Zemanovy a Špidlovy vlády, které ukončily své fungování s podílem vládních výdajů na HDP ve výši 47,3%. Několik následujících let sice tento podíl klesal, až na nadějných 42,4% – tedy o 5 bodů – v posledním roce Topolánkovy vlády, aby v posledních dvou letech znovu výrazně vzrostl. V roce 2010 to podle předběžných údajů bylo 45,8 %.

Neschopnost zreformovat veřejné finance, tak obnažená nedávnou krizí, vede k tomu, že se naše ekonomika – nikoli vinou jejího soukromého sektoru – dostává do své nejnebezpečnější situace za celé období posledních dvaceti let. Jistě to cítí i vysoké školy, ale zreformovat se musí i ty.

Kvalitu a efektivnost našeho domácího – jak politického, tak ekonomického – systému ovlivňuje stále expandující role Evropské unie, resp. nárůst kompetencí jejího bruselského centra, což je proces, který je poněkud eufemisticky nazýván „prohlubováním evropské integrace“. Přínos tohoto procesu je však už dnes velmi sporný.

Důležité je právě slůvko „už“. V obecném, nestrukturovaném uvažování bývá zaměňován celkový, dosud zřejmě pozitivní efekt evropské integrace s jejím mezním (či jinak řečeno marginálním) efektem, který je důsledkem extenze integračních procesů. Každý student VUT jistě došel v matematice k derivacím, a proto ví, o čem mluvím. Jednou věcí je celkový příspěvek toho či onoho faktoru, druhou věcí je příspěvek poslední jednotky tohoto faktoru, tedy odlišnost první a druhé derivace.

Kdo toto chápe, ví i to, že je učebnicovou pravdou, že je třeba ten či onen proces zastavit nikoli v momentu, kdy začne být záporný efekt celkový, ale tehdy, kdy začne být záporný onen efekt marginální. Na tom je založeno veškeré uvažování ekonomů (musím s lítostí dodat, nikoli politiků). K tomuto zastavení nedošlo. Extenze evropské integrace s sebou nese všechny standardní problémy jakéhokoliv rozpínajícího se centrálního řízení:

- zahlcování centra neúměrným množstvím úkolů, takže se řeší jen některé z nich (ostatní zůstávají pod rozlišovací schopností této instituce);

- bujení nepřehledné, nákladné, rigidní, převážně svým vlastním životem se zaobírající byrokracie;

- rozhodování bez skutečné znalosti věcí, neboť neexistuje mechanismus, který by lokální znalosti převedl do vzdáleného rozhodovacího centra. To vede k volbě „zprůměrovaných“ řešení a k propagaci a prosazování „harmonizace“ všeho možného i nemožného;

- absence „dotyku“ těch, kteří rozhodují, s občany jednotlivých zemí, a opačně, tudíž absence demokracie;

- přes formální existenci Evropského „parlamentu“ mizí standardní role politických stran a vzniká ideální prostor pro lobbyismus různých nátlakových skupin parciálních zájmů;

- spontánní zrod nekooperativní hry bruselské centrály s jednotlivými členskými státy o bruselské finanční fondy;

- předstírání existence společného evropského zájmu a evropských veřejných statků, ač společné či jako společné se tvářící jsou pouze zájmy evropské nomenklatury, spojené společným působením a žitím v evropských institucích;

- přirozený vznik kontinentálních mocenských ambicí, které mohou být – a často i jsou – zcela odlišné od zájmů členských států a ještě více od zájmů jednotlivých občanů;

- rozšíření EU z původních 6 na 27 států komplikuje komunikaci uvnitř EU i vlastní řízení EU. Proto vznikla Lisabonská smlouva, žádající „efektivnost“, což znamená rychlost a snadnost řešení na úkor jeho demokratičnosti, proto zrušení práva veta pro jednotlivé státy, proto většinové hlasování, proto „kartelizace“ EU, proto narůstající dominance několika velkých hráčů.

Tento fenomén a v tomto rozsahu před 21 lety, tedy v okamžiku zahájení naší systémové transformace, ale ani před 16 lety, kdy jsem od Vás dostával Zlatou plaketu, neexistoval. Nyní je to faktor určující a my ho stále podceňujeme. Stále vůči němu nemáme žádnou vědomou strategii, pouze ad hoc reakce či – ještě častěji – nereakce.

Dovolil bych si udělat alespoň tentativní závěr: dvacet jedna let po pádu komunismu a po zahájení našich radikálních politických a ekonomických změn máme v efektivnosti našich politických i ekonomických mechanismů co vylepšovat a to navíc v situaci, kdy jsou tyto standardně definované mechanismy oslabovány z vnějšku působícími zásahy, které máme malou šanci ovlivnit. Žádný transformační úkol už ale před námi nestojí. Už dávno začal evoluční proces, který sice můžeme svým chováním zlepšovat či zhoršovat, ale který už na žádnou revoluci nečeká.

Václav Klaus, Vysoké učení technické, 12. dubna 2011, Brno. Otištěno v časopise Kontexty 2/2011, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2011