Hlavní strana » Ekonomické texty » Od EU přes EMU k EFU:…

Od EU přes EMU k EFU: poznámky k bruselskému summitu

Ekonomické texty, 28. 3. 2011

Jsou lidé, kteří – v rozporu s historickou tradicí našeho kontinentu – od samotného počátku integračních procesů chtěli politické sjednocení Evropy, a právě proběhlé půlstoletí různých mezifází nepovažovali za nic jiného než za schůdnou metodu, jak se k politické integraci dostat. Výroky Jeana Monneta – v Bruselu dnes a denně téměř blahořečeného – z počátku 50. let jsou dobře známé.

Dobře si také pamatujeme výrok italského předsedy Evropské komise Romana Prodiho (zapáleného cyklisty), že evropská integrace je jako jízda na kole: když přestanete šlapat, z kola spadnete. Tito lidé, když se jim před několika lety podařilo protlačit Lisabonskou smlouvu (vlastně Evropskou ústavu), věděli, že v této chvíli šli hodně rychle a hodně daleko vpřed a že bude muset nastat určitá pauza, aby to lidé strávili.  Mluvili – a říkali to i mně osobně, když se mne snažili přesvědčit, abych podepsal Lisabonskou smlouvu – o minimálně desetileté pauze. Zapomněli, že může přijít pomoc zvenčí a ona skutečně přišla.

Touto pomocí byla ekonomická a finanční krize let 2008-2009 a následná krize eura v roce 2010 (trvající dosud). To jim dalo úžasnou výmluvu, že je třeba zase začít „šlapat“ a integraci Evropy dále prohlubovat. Vůbec se nezamýšleli nad tím, jestli hlavním důvodem dluhové krize a s ní spojené destabilizace Evropy nebylo právě ono předcházející „šlapání“, zejména naprosto předčasné vytvoření společné evropské měny v nehomogenním ekonomickém prostoru. Krizi viděli jako šanci učinit to, co se jim před několika lety nepodařilo – další unifikaci Evropy směrem k fiskální (dnes v tisku čteme i slova jako finanční nebo přerozdělovací) unii. Bruselská schůzka v pátek 25. března 2011 nebyla o ničem jiném. Byla o dalším radikálním snížení suverenity členských zemí EU.

Běžní lidé vývoj evropské integrace, míru jejího „prohlubování“, vesměs podceňují. Při svých vystoupeních doma i v cizině často na tabuli uvádím velmi výmluvný vývoj evropských „zkratek“ a jsem vždy překvapen, jak si to posluchači pečlivě zapisují – jediný závěr je, že si to sami vůbec neuvědomují. Všechno začalo jako EHS (Evropské hospodářské společenství), čímž se chtělo říci, že jde o uskupení hospodářské a že jde o společenství zemí. Jednotliví lidé zůstávali i nadále občany svých zemí, ale země tehdy o ztrátě své suverenity neuvažovaly. Na počátku 70. let vypadlo písmeno H a zůstalo jen ES, protože stále více začalo jít i o věci jiné než hospodářské.

Radikální změnou byla Maastrichtská smlouva v prosinci 1991, kdy místo S nastoupilo U – tím vznikla EU, Evropská unie. Členské státy začaly svým významem ustupovat do pozadí, celek začal být více než jeho jednotlivé části, zprvu nesměle, ale pak více a více otevřeně začal být občan jednotlivých členských zemí interpretován jako základní konstitutivní prvek této nové entity, která nabývala další a další supranacionální rysy. Ten občan si to většinou vůbec nepřál, resp. o tom ani nevěděl, ale přály si to za něj evropské politické, mediální a intelektuální elity, které chtěly potlačit státy a za příliš vzdálené a příliš roztroušené (a proto neorganizovatelné) občany chtěly mluvit a rozhodovat samy. Že to s demokracií nemá nic společného, nikomu nevadilo.

Součástí Maastrichtské smlouvy byl i plán na další posun a na další zkratku: v roce 1999 byla jako slibný mezikrok realizována Evropská měnová unie (EMU). O tom, nakolik byl skutečně slibný a přínosný, vědí občané v evropských zadlužených zemích, ale i v zemích, které za ně ty dluhy splácejí, dnes už dost. Už řadu let jsem na tabuli kreslil tuto sekvenci zkratek:

EHS → ES → EU → EMU

a říkal jsem, že dříve či později bude následovat další vývoj:

EMU → EFU → EPU,

kde EFU je nyní v Bruselu dohodnutá fiskální (či přerozdělovací) unie a kde EPU je konečné stádium – Evropská politická unie.

Postoj předsedy vlády Nečase (kéž by to bylo postojem celé vlády), že zatím do EFU nevstupujeme, je určitě správný a měli bychom ho v tom podpořit. A hlavně bychom si už konečně měli říci, jakou formu evropské integrace bychom chtěli, aby měl každý budoucí český vyjednávač jasnou pozici. Měli bychom se odvážit říci, že nechceme ani EMU.

Přerozdělovací unie (EFU) je mimo jiné nákladná. Nechápu, že to lidé v Evropě neberou na vědomí. Uvedu jedno číslo – zemí s problémy je např. i Španělsko. Když mělo před několika týdny schválit rozpočtové škrty 15 miliard euro (rozdělené na tři roky), byly z toho po celé zemi stávky. Teď má dát do evropského záchranného fondu 83 miliard a nikoho to nezajímá. Jsme my lidé opravdu tak krátkozrací?

Václav Klaus, Právo, 28. března 2011