Hlavní strana » Jinýma očima » Kdo se bojí národních zájmů?…

Kdo se bojí národních zájmů? ptá se Ladislav Jakl Cyrila Svobody

Jinýma očima, 29. 4. 2002

Předseda lidovců Cyril Svoboda v nedávném televizním pořadu Bez imunity řekl, že mu vadí termín "národní zájmy." Pak asi nečetl základní programový dokument politické formace, kterou krátký čas sám vedl a jejímž členem byla strana, které předsedá.

Dokument "Společná odpovědnost", projednaný a schválený stínovou vládou Čtyřkoalice 7. června loňského roku totiž s tímto obratem běžně pracuje. Třeba na str. 3 se v něm píše o "naplnění českých národních zájmů."  Na str. 4 můžeme číst o snahách "odporujících českým národním zájmům", o účinném "prosazování českých národních zájmů" nebo o něco níže o nejvhodnějších metodách a taktikách "při prosazování českých zájmů" a o schopnosti "nacházet a získávat spojence pro české zájmy". Na str. 10 se hovoří o prostoru, "v němž se realizují naše národní zájmy", a opět o tom, jak "prosazovat naše národní zájmy v současném světě."

Na tom není nic špatného. Jde o běžný termín, frekventovaný v americké či francouzské zahraniční politice. Volební uskupení Koalice se považuje za pokračovatele Čtyřkoalice (kterým ostatně kromě vypuzené ODA je), takže není jasné, proč se nyní Svoboda za svůj program stydí a distancuje se od něj. Že by pod tlakem novinářů? Takový Martin Komárek v tomto listu mnohokrát onálepkoval ODS a Václava Klause za národovce jen proto, že tento termín používají. Vůbec mu nevadí, že z těchto míst nikdy neslyšel slovo snižující vážnost kteréhokoli jiného národa. A vůbec si nevšiml, že s termínem operovala i Čtyřkoalice. 

Co to jsou "národní zájmy?" Je to zájem jistého národního společenství, ztotožněného se státem. Nemá nic společného s národem jako takovým a proto z něj nejsou vylučovány jiné národnosti nebo menšiny, pokud sdílejí toto společenství s ostatními. Někomu by se mohl líbit víc termín "státní zájem", aby tam tak netrčelo ono pro někoho asi nehezké slovo "národ." Jenže všichni cítíme, že obrat "státní zájem" je již vyhrazen pro cosi jiného, pro zájem státu jako instituce.

Každý stát má zájmy obecné, neutrální, jako je zájem o bezpečí, zachování územní celistvosti a podobně. Pak existují i zájmy specifické, vycházející z podmínek té oné země. Mezi horké české národní zájmy kupříkladu nepatří ochrana pobřežních vod. Jako malá a otevřená ekonomika máme ale větší zájem na liberalizaci obchodu a na zachování měnové suverenity než země soběstačnější či uzavřené. Jako zemědělsky efektivní země máme zájem nás nižší míře protekcionismu, která by zvýšila konkurenceschopnost našich produktů. Neutrální nejsou naše zájmy u pravidel silniční či železniční přepravy atd.

Tak lze pokračovat dál. Čtenáře jistě napadnou lepší příklady. Každý ví, v čem se odlišujeme od jiných zemí, v čem by jinými zeměmi prosazovaná pravidla našim občanům vyhovovala více a v čem méně. A český politik volený českými občany musí preferovat jejich zájmy.

Hájení legitimních národních zájmů má k nacionalismu na hony daleko. Mně samotnému je nacionalismus odporný. Ty pojmy jsou tak odlišné, že snad ani nemají společnou hranici. Nacionalisté dělí společnost podle národnostního klíče a snaží se své zájmy uspokojovat na úkor ostatních národů, často za použití násilí. 

Čeká nás vstup do Evropské unie. Tam je zvyklý každý své zájmy tvrdě hájit. My jsme v horší pozici, protože usilujeme o členství. To ale neznamená, že na své zájmy máme rezignovat.  Jenže Čtyřkoalice (i to, co z ní zbylo) vsadila na to, že proti svým domácím politickým soupeřům bude používat pomoc zvenčí. Tím nejen hodila za hlavu hájení zájmů svých voličů, ale potřebovala vykreslit svého hlavního oponenta jako antievropského nacionalistu.

Proto se dnes Cyril Svoboda ke svému programu nezná. A my se jen můžeme ptát: myslí to vážně nyní, nebo to myslel vážně loni?

Ladislav Jakl, 29.4.2002