Hlavní strana » Články a eseje » 10 let od rozdělení…

10 let od rozdělení Československa

Články a eseje, 2. 1. 2003

Prvního ledna 2003 je tomu 10 let od vzniku České republiky a už je konečně třeba nalít si čistého vína. Tento okamžik jsme nepřijímali s žádným velkým jásotem, protože vznik našeho nového státu byl zánikem státu původního a málokdo z nás tomu byl rád. S Československem jsme se identifikovali a předpokládali jsme, že Slováci o společném státě smýšlejí stejně jako my. Možnost rozdělení jsme si nepřipouštěli.

Ani dnes, s odstupem deseti let, se v souvislosti s tímto výročím nepíší oslavné články, ale s trochou nostalgie se medituje nad zánikem společného státu a probírají se různá kdyby. Deset let jako by zaválo realitu tehdejší doby, skutečné události, osoby i problémy. Dnes lze bez uzardění říkat i nehoráznosti typu, že Československo rozdělili Mečiar s Klausem jaksi proti všem.

Málokdo je ochoten si vzpomenout, že tito dva, tehdy novopečení premiéři národních vlád byli až ti poslední, kteří se k plamenům, již po dva roky ničícím Československo, dostali. My dva jsme tento požár ani nezakládali, ani nerozdmýchávali. My byli postaveni až před úkol, co dělat s rozloženou federací, s rostoucím nacionalismem a s prohlubujícími se antipatiemi na obou stranách. A hlavně se zcela jednoznačnou snahou Slováků dosáhnout poprvé ve své historii plné národní a státní suverenity.

Rozpad Československa nepřišel  náhle a neočekávaně a přiznejme si, že česko-slovenské  spojení v jednom státě nebylo bez potíží od samého začátku. Jestliže česká strana potřebovala Slováky jako součást „československého“ národa proti opozici sudetských Němců, slovenské straně umožnil nový stát zachránit se před brutální maďarizací. Slovensko přesto bylo v novém státě nespokojeno a česko-slovenský vztah bez problémů nepřežil žádnou z krizí XX. století. Oba národy málokdy zastávaly společný politický postoj (zničení republiky Hitlerem a 2. světová válka, nástup komunismu, rok 1968, vývoj po r. 1989), zato se v každé krizi projevila snaha Slováků využít jí k posílení své pozice ve společném státě či přímo k získání nezávislosti. Na druhé straně, po odsunu sudetských Němců zmizel základní motiv, který stál za československou ideou na české straně.

Pád komunismu znamenal politický, ekonomický i psychologický otřes. Doba socialistických kvazijistot  skončila. Nezaměstnanost, existenční nejistota, rozpad a zánik řady podniků znamenaly odvrácenou stranu mince nové demokracie. Dopad těchto nevyhnutelných změn byl pro ekonomicky slabší Slovensko těžší. Obnovené občanské svobody umožnily odtabuizovat historii a daly prostor pro svobodnou politickou soutěž. A to ne pouze pro zastánce společného státu a československé vzájemnosti. Významné místo ve slovenském demokratickém politickém spektru získaly síly, které otevřeně navazovaly na dědictví předválečného slovenského klerikálního politického autonomismu a separatismu.

I na české straně se v reakci na stupňující se slovenské požadavky začaly projevovat nacionalistické reakce, a některé strany a politici si na nich začali vědomě budovat své renomé.

Pro další vývoj bylo rozhodující to, že prezident Havel a jeho okolí podcenili toto nebezpečí. Výrazem toho bylo např. naivní rozhodnutí zlikvidovat ve státě zbrojní výrobu, což mělo na některé oblasti Slovenska zničující účinek. Stejně naivní bylo vyvolání otevřeného česko-slovenského sporu ohledně názvu státu a státních symbolů. Své vykonaly i pokusy samozvaných odborníků na slovenskou otázku, jako byl tehdejší český premiér Pithart, dosáhnout dohody se svými slovenskými protějšky, čímž de facto vyřadili ze hry federální orgány. Prezidentovi a jeho stoupencům, kteří přispěli k odstranění tehdy populárního slovenského premiéra Mečiara, se nakonec povedlo udělat z - do té doby - zastánce federace jejího zásadního odpůrce a učinit z boje proti ní hlavní politické téma na Slovensku.

Jedinou českou politickou stranou, která se neúčastnila zničující česko-slovenské poziční války, byla ODS. Jako jediná se rozhodla za společný stát skutečně bojovat a snažila se i na Slovensku získat politický mandát pro udržení společného státu.

Červnové volby v roce 1992 přinesly na obou stranách hlavním protagonistům dva roky se táhnoucího česko-slovenského státoprávního klání zdrcující porážku. Dědictví, které zanechali bylo truchlivé – nefunkční a Slováky odmítaná federace, rozhádaná politická scéna a sílící nedůvěra a nacionalismus ve společnosti. Odpůrci federace na Slovensku, vedení Vladimírem Mečiarem, získali ve volbách rozhodující mandát a rozhodli se jej uplatnit.

ODS, která vyhrála v českých zemích, stála před složitým úkolem, jak udržet společný stát v alespoň elementární funkční podobě a zabránit opakování nějaké varianty jugoslávského vývoje. To vše v situaci, kdy společnost procházela bezprecedentní transformací a každá paralýza vládnutí hrozila závažnými důsledky. 

Jednání politických reprezentací ukázala, že Slovensko je rozhodnuto svou plnou suverenitu poprvé v historii získat a že jde pouze o to, zda to bude proces postupný nebo okamžitý. Pro následující vývoj i pro budoucnost vztahů mezi našimi národy bylo důležité, že česká strana toto přání akceptovala a že jsme byli připraveni spolupracovat na tom, aby slovenské aspirace mohly být naplněny s minimem problémů a škod pro obě strany. Tím se maximálně zkrátila doba nejistoty a nekonečných, nikam nevedoucích jednání a tahanic. Žádné referendum nemohlo tento problém vyřešit, protože všechny politické síly na Slovensku i veřejnost zachování dosavadního uspořádání odmítaly. Odpověď na to, jak by mělo vypadat oboustranně přijatelné, a přitom funkční uspořádání jiného typu, nemůže dát žádná otázka položená veřejnosti.

Rozdělení státu bylo nevyhnutelné a pozdější vývoj nám dal za pravdu. Vztahy mezi Čechy a Slováky, nikoliv pouze politické, jsou naprosto bezproblémové. Pro svět jsme se stali příkladem schopnosti řešit sami své problémy jednáním a konsensem. Za to, že jsme neprobádanými úskalími transformace propluli úspěšně, že jsme respektovaným a poměrně blahobytným demokratickým státem, vděčíme do velké míry i tomuto „sametovému rozvodu“, na nějž přesto příliš rádi nevzpomínáme.

Václav Klaus, MF Dnes, 30.12.2002