Hlavní strana » Rozhovory » Z paneláku do Lán

Z paneláku do Lán

Rozhovory, 19. 12. 2003

O nesnázích s novoročním projevem. O předlistopadových elitách. O nesouhlasu s dnešní ODS a "otevřeném hledí" komunistů. O skvělých esemeskách, nakupování mandarinek a o tom, jaké to je převlíkat se v šatně s mladšími spoluhráči.

Přišel do přijímacího pokoje v zámku v Lánech rovnou z procházky v zámeckém parku.Na sobě měl zimní bundu a čepici."Mám si vzít kravatu? Co myslíte?" obrátil se na svého tiskového tajemníka. Ten nevěděl, a tak prezident Václav Klaus aspoň upravil kravatu jemu. Asi za deset minut přišel do rohového pokoje v prvním patře zámku v tmavém obleku a v kravatě. A byl to Klaus v té nejlepší formě. Chvíli přátelsky otevřený, vzápětí profesorsky přísný. Dávající pocítit bezvýznamnost ("Jak se ten váš deník jmenuje? Lidové... Lidové noviny?") a hned potom důležitost ("Neporadíte mi nějakou myšlenku do novoročního projevu?").V rozmáchlých gestech, jemné mimice i hříčkách s jazykem lepší než jeho nejlepší imitátoři. Prostě Klaus.

Z politika na konci kariéry jste se stal hlavou státu. Jak rok 2003 vy sám vnímáte?

Teď na sklonku roku mám skoro sklon říci, že to byl normální rok. Vše se už tak zaběhlo, že v tom nic mimořádného necítím. Začátek roku byl samozřejmě dramatický. Uměl jsem si dobře spočítat pravděpodobnost pozitivního výsledku, nicméně jsem to nikdy nepovažoval za ztracený boj. A podařil se, takže jsem rád, že to tak dopadlo a že teď ze své pozice můžu ovlivňovat dění v naší zemi.

Byl to nejúspěšnější rok ve vaší kariéře?

To se špatně srovnává. Ale za dramatičtější a vzrušivější považuji stále ten úplný začátek. Když jsem se stal ministrem financí a došlo k tomu velkému průlomu.

A z hlediska osobního komfortu? Jste teď nejspokojenější?

Komfort je dvojaké slovo. Ano, my teď nepochybně sedíme v lánském zámku a to je určitě jiný komfort, než jsem měl do května 1993, kdy jsem jako předseda vlády bydlel v proseckém paneláku tři plus jedna, velikost pokojů patnáct, deset a sedm metrů čtverečních. Takže v tomto smyslu tu jistá míra komfortu je. Na druhé straně říkám, že dnes jsem do Lán přijel jen kvůli tomuto rozhovoru a nebyl jsem tu už víc jak dva týdny. Diskomfortem je pak zvýšený zájem o mé soukromí a poztrácení jakéhokoliv privátního života. To jsem myslel, že už horší být nemůže, a nyní jsem fotografickým přístrojům a televizním kamerám na očích vlastně stále.

Po volbách v roce 2002 vám byl dáván Miloš Zeman za příklad politika, který uměl včas odejít, a pomohl tak své straně. Dnes to vypadá přesně opačně. Cítíte to jako osobní satisfakci?
Nemyslím vůči Miloši Zemanovi, spíš vůči těm, kteří vás - včetně mě - za neochotu odejít z čela ODS kritizovali.

Jsem rád, že jste zdůraznil "vůči Miloši Zemanovi". Protože vůči němu žádné pocity nemám. My jsme spolu bohužel od oné památné volby ve Španělském sále nemluvili. Považuji to za chybu. Ale pár slov bych na jeho adresu chtěl říct. Víte, vinou jeho nelítostné a nemilosrdné rétoriky se slova jako tunelovaní a další dostaly do našeho jazyka i do pocitů lidí v zahraničí o naší zemi. A já si opravdu myslím, že on poškodil Českou republiku možná víc než kdokoliv jiný. A že je to potřeba říci. Ale osobně vůči němu nic necítím a rád bych se s ním setkal. Snad se nám to podaří.

Vy jste vlastně takový poslední žijící dinosaurus politické generace devadesátých let. Nebo byla to vůbec generace?

Ty takzvané generace jsou na osobnosti většinou strašně chudé. Platí to i o generaci lidí, kteří vstoupili do politiky počátkem devadesátých let. To byla prostě jedna skupinka lidí, kteří věkově dozrávali v druhé polovině šedesátých let, a díky tomu prožili určité politické vzepětí. Měli možnost žít v liberálnějším politickém a myšlenkovém klimatu, a proto mohli jezdit i po světě. Ale ve skutečnosti to je malá skupinka. Jedni vytvářeli Chartu 77, jiní byli jejich nemilosrdnými nenávistníky, i když rovněž patřili k disentu a další třeba organizovali ekonomické semináře, na které pravděpodobně chodilo víc lidí, než se zúčastnilo aktivit těch prvních dvou skupin. No a čtvrtou entitou byla Zemanova takzvaná prognostická skupina, která se uchytila pod podivnou organizací Sportpropag. A jakkoliv jsme byli různě proti sobě, tak jsme se svým způsobem všichni znali, potkávali se a i se na svých akcích navštěvovali. A i když nechci nijak podceňovat význam událostí po 17. listopadu, tak si myslím, že ten úspěch byl hlavně v tom, že se tito lidé uměli obtelefonovat a domluvit. Když to mimochodem vztáhnu na dnešní události v Iráku, tak se bojím, že tam právě taková generační a názorově obdobná skupina chybí. Lidí, kteří by si mohli obrazně řečeno zatelefonovat. Jenže i u nás to trvalo jen velice krátký čas. Pak se ta skupinka postupně rozpadla a už ji kolem sebe nevidím. Ani tu původně svou.

A nová generace? Tu vidíte? Řekněme mezi lidmi jako Gross nebo Kalousek?

Naprosto evidentní je, že tady chybí mezigenerace. Dneska tady není nikdo kolem padesáti let v plném rozkvětu a maximu sil. Je tady generace nad třicet, které jste jmenoval. Já bych k nim přidal Zahradila, Langra, Nečase, jsou tam i různí Mlynářové a další. Ale jestli mají nějaký společný prožitek? To nedovedu říct. Já si fakt neumím představit, že by se Mlynář, Gross nebo Topolánek pohybovali v redakční radě nějakého literárního časopisu, tak jako my se v šedesátých letech vlastně všichni sešli kolem Tváře. Ta představa mi připadá legrační a úsměvná.

Zmínil jste Mirka Topolánka.To mi připomíná, že je téměř rok od kongresu, kde jste rezignoval na funkci a byl zvolen Topolánek. Blesk tehdy vyfotografoval váš mobilní telefon s textem "absolutně prázdný a falešný Topol". Psal jste ji vy?

Ano, ale chtěl bych poznamenat, že se o ní dnes vede debata v nepřesné podobě. Já jsem napsal, že projev Topolánka byl prázdný a falešný, zatímco média z toho udělala větu, že prázdný a falešný je on. Byla to SMS mému staršímu synovi, který se ptal, jaký ten projev byl. Nemám potřebu to nějak vysvětlovat, ale říkám to proto, aby byl v historických vědách pořádek.

Na tomto kongresu jste opustil stranu, kde jste byl téměř dvanáct let určující a formující osobností. Jak je možné se prakticky ze dne na den stát nadstranickým prezidentem?

Za prvé bych řekl, že část toho takzvaného nadstranictví jsem přijal jako určité klišé nebo běžný názor, který u nás převládal. Totiž že prezident má být nadstranický. Za druhé má u nás prezident evidentně neexekutivní roli, a proto se neopírá o žádnou politickou stranu. No a za třetí... já si myslím, že všechno má svůj čas. Já ani chvíli neuvažoval, že bych v ODS po kongresu dlouhodobě setrval jako běžný poslanec. Loni na podzim jsem měl tři konkrétní nabídky na angažmá na zahraničních univerzitách. Jediná otázka byla, pro kterou se rozhodnu. Ale do toho pak přišel boj o funkci prezidenta. Kdybych nevyhrál, tak jsem dnes zcela jistě úplně někde jinde. Řeknu to takto: ODS se jako velká politická strana pohybuje svým autonomním vývojem, který není zcela identický s mým názorem.

Je to spojené i s tou již zmíněnou generační obměnou?

Nepochybně. Já jsem hrál pětadvacet let vrcholově basketbal. Kolem pětatřiceti jsem s tehdejším Spartakem Kbely hrál pražskou soutěž. Výkonnostně jsem klidně mohl hrát dál. Ale stejně jsem toho nechal. V čem byla brzda? Brzda byla v tom, že když je vám nějakých sedmatřicet a v šatně se s vámi po zápase převlékají hoši z druhého ročníku vysoké školy, je jim devatenáct nebo dvacet a domlouvají se, že půjdou spolu na pivo, tak vy najednou přemýšlíte, jestli s nimi nutně musíte jít. A proto toho sportu necháte. Ne že byste už neuměli vyskočit jako oni, ale že nemáte potřebu s nimi jít na pivo. A začnete hrát třeba tenis, což je individuální sport.

Takže vaše prezidentství je takový politický tenis?

Vidíte, to mě zatím nenapadlo. Ale svým způsobem ano. Čímž nijak nesnižuji význam kolektivní hry. Ta je podle mě i něčím víc než individuální sport. Když někomu zadovkou přihrajete míč, anebo zablokujete střelu vystřelenou na koš, tak z toho máte minimálně stejnou radost, jako když koš sám dáte. Ale kolektivní sport není pouze o výkonnosti. Hraje tam roli i ta chuť jít spolu a vypít pivo.
Po tenisu se také chodí na pivo. Na kurtě jste často vidět s různými podnikateli.

Chodíte pak na pivo?

Já hraji spíš s tenisty než s podnikateli. To jen na okraj. A svět sportovních přátel, kterých se mi za ty roky naakumulovalo docela dost, je jen jedním z okruhů lidí, s kterými se stýkám.

Vzpomněl jsem si na tu aféru, kdy jste byl na billboardu propagujícím lyže ve Špindlerově Mlýně.To jste si domluvil na pivě po tenisu?

Já se docela přátelsky stýkám s šéfy pražského Erpetu, kteří vybudovali svoje centrum také ve Špindlerově Mlýně. A když to kupovali, tak se mi mezi řečí zmínili, že tam dají nějaký billboard. Řekli, že by se mělo využít, že máme prezidenta... počkejte, tehdy jsem ještě nebyl prezident... že máme politika, který umí lyžovat. To dřív nebejvalo. A já jim řekl, ať to klidně udělají. Později se to zbytečně démonizovalo, ale já se tím nikdy moc nezabýval. Ten billboard jsem ani neviděl a vlastně jsem od té doby ve Špindlu vůbec nebyl.

Dobře, říkáte, že lidé kolem tenisu jsou jen jedním z okruhů lidí kolem vás. Kdo je další?

Jeden svět je určitě tvořen lidmi kolem mé práce. V daném případě Pražského hradu. No a dalším světem, ke kterému jsem měl vždycky strašně blízko, ale nikdy do něj ve smyslu osobních známostí nepatřil, je svět umělecký. Tam mně politická kariéra otevřela cestu, takže se znám se spoustou lidí, na které - abych tak řekl - jsem se dřív chodil jen dívat do jazzových klubů. No a dalším mým světem je Centrum pro ekonomiku a politiku, které jsem založil a kde se setkávají lidé s určitým shodným názorovým akademickým pohledem na svět.

Takhle to vypadá, že jste obklopen mnoha lidmi. Spíš jsem měl pocit, že vrcholová politika lidi izoluje. Chodíte například do obchodu? Máte vůbec u sebe peněženku?

Jistě. Mám v kapse pár peněz a včera jsem například své devětaosmdesátileté mamince kupoval dvě kila mandarinek. A dával jsem do čistírny v centru Prahy dvoje šaty, takže vím, kolik stojí vyčištění šatů v pražské rychločistírně. Ale řeknu vám jednu věc. Většina lidí - to se zdaleka netýká jen politiků - žije v daleko uzavřenějších kruzích, než si myslí. Vy možná máte pocit, že se setkáváte s miliónem lidí, ale kdyby udělal nějaký agent BIS analýzu a vám se dostala do ruky, tak budete překvapen, jak málo lidí do vašeho světa patří. To jen cituji sociologickou učebnici. Člověk si to uvědomí v momentě, kdy z toho světa jakoby násilím vykročí. Jako třeba já před dvaceti lety, když jsem byl na vojenském cvičení. Pak kolem mě najednou bylo dvacet lidí, kteří byli opravdu absolutně jiní. Takže ta izolace se týká všech lidí, i když nepochybně máte pravdu, že u politiků je to zúžení větší.

Vedeme bilanční rozhovor, který není nijak konfrontační. Možná proto nepůsobíte jako člověk, který by měl problém s novináři. Proč s nimi tak špatně vycházíte?

Tak to si nemyslím. Vy máte pocit, že spolu špatně vycházíme? A to se týká stovek dalších novinářů. Jiná věc je, že některé věci prostě nechápu. Podívejte se na dnešní noviny. (Bere do ruky postupně Mf Dnes, Lidové noviny a Právo. Blesk s úsměvem dává na židli, aby nebyl vidět na fotografiích). Všude jsou titulky: Klaus nechce ústavu. To odpovídá pravdě. Ale už nikde není napsáno, proč ji nechci a co se mi na ní nelíbí. Mohl bych vám jmenovat člověka, který tam byl z vašich novin, i toho, který tam byl z těch konkurenčních. Vím, jakou mi položili otázku a všiml jsem si, že si odpověď zapsali do bloku. Ale v žádném z těch článku není! Místo toho je tam jedna věta z ČTK.

Někdy ale s novináři konflikty máte. Například když zkoumají váš vztah ke komunistům.To pak i vyhrožujete, že rozhovor předčasně ukončíte. Není tato přecitlivělost důkazem, že s tímto tématem máte vnitřní problém?

Ta přecitlivělost není rozhodně z mé strany. Mně pouze vadí, že se tento argument zneužívá jistou skupinou novinářů a politiků. Za devět měsíců mé prezidentské funkce došlo k jednomu dvouhodinovému setkání, kde byl mezi osmi dalšími přítomnými i předseda KSČM pan Grebeníček. Jestli je toto věčné téma určité skupiny novinářů, tak s tím musím zásadně, ale zásadně nesouhlasit. To je pštrosí politika - tvářit se, že komunisté neexistují nebo že se s nimi nesetkávám. Vždy jsem to považoval za lidsky nedůstojné a bylo by to pod mou úroveň.

Před časem jste řekl, že považujete za určitý klad, že se u nás na rozdíl od jiných zemí komunisté nepřejmenovali. Ale není ta neochota odstřihnout se od minulosti důvodem, proč je část politické scény zablokovaná?

Myslím si, že ne. Podle mě dává to, že název zůstal, jasné sdělení ostatním. V tomto smyslu je to hra s otevřeným hledím. Ale i když se ponechal název, já si nemyslím, že je to identická strana. Mám pocit, že dnes ve vedení KSČM není podle mého názoru nikdo, koho bych já jako občan znal z komunistické éry před rokem 1989. A pak je tu další věc. Já naprosto nechápu, proč se naši hrdinní antikomunisté nevzrušují tím, že v našich sousedních zemích jsou prezidenti a předsedové vlád výrazní exponenti bývalých komunistických režimů. Já jako prezident nemám důvod, abych své kolegy prezidenty nebo premiéry hodnotil z tohoto zorného úhlu. Jenom se divím, že žurnalisté vytýkající mně jednu krátkou schůzku nechávají toto bez povšimnutí.

Stále se během našeho rozhovoru díváte na mobilní telefon. Čekáte nějakou důležitou zprávu?

Ne. Teď mi zrovna píše Jakl, jaké byly zveřejněny výsledky HDP za poslední čtvrtletí. Ale takových zpráviček mi chodí spousty.

Vy jste se v tomto ohledu hodně změnil. Pokud si pamatuji, tak jste vždycky moderní technologie jako Internet nebo mobilní telefony spíš odmítal.

Tak Internet je pro mě především služebník. V tom se stále liším od řady lidí, kteří se na něj dívají jinak a kteří mu propadli. Vždycky jim říkám: máte doma dvacet encyklopedií, od dětství si v nich čtete a hledáte v nich něco? A oni odpovídají: to ne, ale teď si hrajeme s Internetem. To mi přijde legrační. Samozřejmě si Internet pustím, když přijdu ráno do práce. Podívám se do své mailové schránky a podívám se také na svůj web. Kdo třeba reagoval na nějaké mé texty. Mobil je úplně jiná věc. Esemesky považuji za vynikající vynález, který umožňuje udržet kontakt a přitom nelézt příliš do intimity.

Začali jsme letošním rokem, který zanedlouho skončí. Co očekáváte od toho příštího?

O tom teď hodně přemýšlím. Asi před dvěma týdny jsem začal psát svůj novoroční projev. Každý den něco napíši a piluji to, co už mám hotové. Nicméně už ve druhém odstavci jsem si položil stejnou otázku, jakou dáváte vy mně. A zatím na ni nemám odpověď. Nepřišel jsem na to, co bych měl avizovat, čím bych měl lidi hrozit nebo na co bych se s nimi měl těšit. Automaticky se chce říct, že to bude rok normální. Že jsme svým způsobem konsolidovaná země, kde lidé prožívají tisíce osobních radostí a dramat, a nemyslím si, že zemi jako celek čeká nějaké velké drama. Samozřejmě vím, že ten rok pro nás bude významný v tom, že vstupujeme do Evropské unie. Nijak to nebagatelizuji, naopak mě bagatelizování této věci děsí. Musíme vědět, že je to dobrovolné vzdání se suverenity země a v tomto smyslu z toho něco plyne a něco to znamená. Můžu se na to těšit, můžu se toho obávat, ale v každém případě je to obrovská změna.

A co očekáváte v domácí politice?

Existují sofistikované prognostické modely o stovkách rovnic a proměnných, ale většinou vítězí ta nejjednodušší prognóza, že příští rok to bude stejné jako loni. To by mohlo platit i pro domácí politiku. Řekl bych, že pud sebezáchovy bude 101 koaličních poslanců držet u sebe tak silně, že je klidně možné, že se Špidlova vláda udrží i v následujícím roce.

Miloš Čermák, Lidové noviny – magazín Pátek, 19. 12. 2003