Hlavní strana » Dokumenty » Odpověď prezidenta republiky…

Odpověď prezidenta republiky na Memorandum za nápravu vztahů státu a církví v ČR

Dokumenty, 21. 2. 2007

Vážení členové
Koordinačního výboru „Memoranda za nápravu vztahů státu a církví v ČR“,

obdržel jsem Vaše memorandum i Váš průvodní dopis a dovolte mi, abych Vám poděkoval za důvěru, s níž jste se se svou výzvou obrátili i na mě, přestože jste si vědomi, že jejím primárním adresátem jsou vláda, parlament a politické strany, neboť jim v prvé řadě náleží právo o Vašich požadavcích rozhodovat.

Píšete, že svou důvěru v prezidenta republiky opíráte o jeho slib, že svůj úřad zastává v zájmu všeho lidu. Chci Vás ujistit, že právě to je zásadním východiskem, s nímž přistupuji k obsahu Vašeho Memoranda a k požadavkům v něm obsaženým.

Dobře rozumím tomu, že máte velmi jasnou, až kategorickou představu o požadovaných změnách ve vztazích státu a církví a chápu také to, že se Vás stále bolestně dotýká perzekuce, jíž byli církve a věřící vystaveni za dlouhá léta komunistického režimu. Alespoň zmírnit křivdy, které v období totality nepostihly pouze církve, ale prakticky celou naší společnost, bylo a je cílem naší obnovené demokracie po roce 1989.

Souhlasím s Vámi, když píšete,, že „po pádu totalitního režimu demokratický stát zjednal zásadní nápravu. Církve tak mohly začít svobodně a v celém rozsahu vyvíjet svoji činnost v pastorační, školské a charitativní oblasti.“ Jsem přesvědčen, že toto je pravdivá charakteristika postavení církví v naší současné společnosti.

Ve světle toho cítím nemalý rozpor Vašich výše uvedených slov s kategorickým požadavkem na „nápravu poměrů“ mezi státem a církvemi v podobě majetkového vyrovnání, ratifikace smlouvy se Svatým stolcem a změny novely zákona o církvích, které prezentujete jako chybějící základní podmínku ochrany práv a svobod náboženského vyznání.

Pokud jde o nápravu křivd, které církve v minulosti utrpěly, domnívám se, že nikdo, ani stát nemůže tomuto požadavku dostát v plném rozsahu. Tím spíše to platí ve společnosti, jejíž všechny – a to musím zdůraznit – součásti byly ve větší či menší míře v komunistickém režimu postiženy. Proto jsou nereálné požadavky různých společenských skupin na absolutisticky chápaný návrat do majetkových poměrů před tím či oním datem, tak jak by to právě bylo nejvýhodnější pro ně. Bohužel, v našich silách bylo a je křivdy minulosti pouze zmírnit, nikoliv plně odstranit. Jinak hrozí, že budeme nutit jednoho poškozeného odškodňovat poškozeného jiného.

Pokud jde o financování církví, naším společným cílem musí být, aby byl na základě širokého politického a společenského konsensu nalezen takový model financování církví, který umožní nejen fungování církví, ale i financování obnovy a údržby církevních památek a který – na druhé straně – znovu neznejistí vlastnické a právní poměry v zemi a nevytvoří nové problémy a nespravedlnosti pro další subjekty. Obávám se, že kategoricky nastolený požadavek fyzického navrácení církevního majetku takovým řešením není. Pokud bychom šli tímto směrem, pak bychom museli být důslední a provést naprostou odluku církví od státu. Stát by pak musel nejen zcela zastavit jakékoli toky peněz daňových (i nevěřících) poplatníků, ale i přestat uznávat plnohodnotnost církevních sňatků, zamezit začlenění církevních škol do sítě atd.

Nesdílím ani pocity či přesvědčení, že podílení se státu na financování církví je v samotném principu ohrožením svobody náboženského vyznání, jak bývá někdy současný stav desinterpretován. Myslím, že nikdo nemůže uvést věrohodný příklad toho, že by ze strany jakéhokoliv státního orgánu v našem demokratickém státě k podobnému protiústavnímu zneužití státní moci skutečně došlo.

Jestliže přijmeme absolutistické nároky některých církevních aktivistů, pak musíme pohlížet na církve jako na zcela privátní instituce zabývající se pouze intimními potřebami svých členů bez širšího společenského významu. Nelze totiž požadovat totální „majetkové vyrovnání“ se státem a současně žádat vzájemné partnerství.

Rovněž bych se přimlouval za všestranně věcnější a klidnější debatu o novele zákona o církvích a o smlouvě se Svatým stolcem, které jsou podle mého názoru rovněž obětí předsudků a snahy dosáhnout prosazení dílčích zájmů namísto hledání konsensu a respektování obecných priorit. Jsem si nejen jist, že zamítnutý text této smlouvy je pro český stát nepřijatelný, ale rovněž soudím, že ji věřící ke svému duchovnímu životu nepotřebují.

Právě proto, že se snažím zastávat zájmů všech občanů, musím si všechny tyto otázky klást a kladu si je znovu i nad textem Vašeho Memoranda. Kladu si i otázku, proč mi podobná memoranda neadresují nesčetní občané katolického vyznání, se kterými se běžně setkávám při nejrůznějších veřejných akcích. Proč mi je neadresují vrcholní představitelé katolické církve, se kterými mluvím velmi pravidelně a kteří by k tomu měli dost příležitostí, ať už je to opat premonstrátů Pojezdný, biskup Duka nebo třeba teolog Skalický, kterému jsem loni udělil státní vyznamenání. Jsou snad menšími katolíky než Vy? Nebo jsou jen menšími aktivisty? Jsem přesvědčen, že pouze vzájemná důvěra, ochota si naslouchat a pochopit argumenty druhé strany nám může pomoci nalézt řešení, která budou jak ku prospěchu církví a jejich věřících, tak celé společnosti. K vytváření takové atmosféry a usnadnění dialogu jsem vždy připraven napomoci.

Se srdečným pozdravem

Václav Klaus, V Praze dne 21. února 2007