Hlavní strana » Ekonomické texty » Joseph Stiglitz má tentokráte…

Joseph Stiglitz má tentokráte pravdu

Ekonomické texty, 30. 1. 2002

S nositelem Nobelovy ceny za ekonomii profesorem Stiglitzem v některých věcech nesouhlasím a občas to i veřejně dávám najevo. Tím spíše považuji za spravedlivé, abych se veřejně vyjádřil i tehdy, když s ním souhlasím. V Ekonomu č. 3/2002 byl zveřejněn jeho text s názvem „Argentinské lekce“, ve kterém je - a to i pro nás, resp. pro náš transformační proces - řada užitečných a pro mne od něho poněkud nečekaných formulací. Týká se to sice Argentiny a Mezinárodního měnového fondu, ale - a to nemohu nedodat - nepřímo i nás, protože v tomto období Argentina řešila v lecčems podobný transformační problém.

Předesílám, že jsem už před deseti lety považoval zavedení systému currency board (stále se ještě nemohu smířit s českým překladem „měnový výbor“) v daleké Argentině, ale i např. v blízkém Bulharsku, za hrubou chybu, resp. jen za velmi krátkodobé řešení, které může být užitečné jen a jedině tehdy, je-li v zemi hyperinflace a nemají-li - díky tomu - vláda a centrální banka země sebemenší kredibilitu, a to ani doma, ani v zahraničí. Když byl tento systém řadou odborníků doporučován i nám, argumentoval jsem, že nemáme nejen hyperinflaci, ale ani nedůvěryhodnou vládu a centrální banku a že proto nic takového v České republice nepotřebujeme.

Argentina a její světoznámý reformátor Domingo Cavallo, se kterým jsem o všech těchto věcech nejednou diskutoval, tato doporučení poslechli a de-facto vytvořili měnovou unii s americkým dolarem. Jistou dobu tato forma měnové unie v Argentině fungovala a tamější hyperinflaci určitě zastavila, ale za nesmírně vysokou cenu. Nesporným faktem je i to, že v posledních týdnech došlo k totálnímu kolapsu argentinské společnosti a ekonomiky a k neuvěřitelným lidským tragédiím celých generací Argentiňanů. Joseph Stiglitz to vidí velmi obdobně, což se dá dokumentovat jeho následujícími výroky:

• „fixace k měně jako dolar je vysoce riskantní záležitostí. Argentina měla tento způsob měnové fixace opustit již před lety“;

• „jednostranný pohled na inflaci - bez zájmu o vývoj nezaměstnanosti nebo růstu - je riskantní“;

• „Argentina byla chválena za to, že umožnila zahraničním subjektům vlastnit banky. Na chvíli sice vznikl stabilnější bankovní systém, jenže nepůjčoval malým a středním firmám… . Růst se neobejde bez finančních institucí, které půjčují domácím firmám“;

• „Mezinárodní měnový fond nese velkou část viny za argentinskou tragédii trváním na restriktivní politice … . MMF se teď bude snažit, aby svalil vinu na někoho jiného. Obviní Argentinu z korupce a z toho, že neprosazovala nutná opatření“.

Tyto věty bych formuloval velmi obdobně a to nejenom o Argentině. Použil bych je  i pro hodnocení vývoje ekonomiky české a dokonce bych řekl, že jsem se po celou dobu devadesátých let myšlenkami tohoto typu řídil. Proto se zamýšlím nad tím, proč Joseph Stiglitz nepoužívá podobné věty i o nás a proč nehodnotí průběh naší transformace na základě stejných úvah. Proč neříká, že je (a zejména po roce 1995 u nás byl) „jednostranný pohled na inflaci riskantní“, proč neříká, že i u nás „velkou část viny nese MMF trváním na restriktivní politice“, proč i o naší zemi neříká, že vysoké úrokové sazby ekonomiku strašně poškodily, proč neříká, že je velmi laciné a zjednodušující „obvinit zemi z korupce a z neprosazování nutných opatření“? Proč jednostranně, ahistoricky a mimo kontext transformace posuzuje náš bankovní a finanční systém a neříká přitom, že v jisté chvíli banky přestaly půjčovat „malým a středním domácím firmám“?

Vysvětlení odborného typu pro to nemám a ideologizující či zcela „osobní“ vysvětlení používat nechci. V každém případě tento fakt upozorňuje nás všechny, že se musíme vyvarovat zjednodušených interpretací tak složitých ekonomických jevů, jakými byla transformace komunistického systému či destabilizace české ekonomiky v druhé fázi transformačního procesu. (Připomínám, že jsem ve své analogii s operovaným pacientem vždycky říkával, že je nebezpečnější pooperační, čili druhá fáze než vlastní operace.)

Zpozornět by při čtení Stiglitzova článku měli i všichni naivní obhájci evropské měnové unifikace. Společná evropská měna samozřejmě není založena na systému currency board, ale její ekonomické důsledky mohou být pro menší a méně vyspělé země obdobné argentinské zkušenosti. Argentinská lekce je pro nás zcela legitimní výzvou k úvaze, zda a jak rychle má Česká republika směřovat do EMU. Stiglitz říká: „Globalizace vystavuje zemi obrovským otřesům. Země musí mít možnost, jak se s nimi vyrovnat - a k tomu patří i úprava směných kursů“. Dá se očekávat, že se Evropě globalizace vyhne? A že už nikdy nebude třeba kursy upravovat? V Argentině si to celé desetiletí mysleli také.

Václav Klaus, týdeník Ekonom, 30.1.2002