Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Teze projevu prezidenta…

Teze projevu prezidenta republiky k českým velvyslancům

Projevy a vystoupení, 29. 8. 2005

Úvodní poznámka o tom, kde právě teď jsme

S jistým zobecněním se dá říci, že teprve teď, přesněji v roce loňském, skončila první, bezprostředně „polistopadová“ etapa české zahraniční politiky. Tu můžeme charakterizovat těmito třemi milníky:

- v roce 1995 jsme se – po předcházejícím rychle dosaženém členství v IMF, WB a WTO – stali i členskou zemí OECD, tohoto uskupení ekonomicky nejvyspělejších zemí světa, což se stalo symbolickým vyjádřením naší ekonomické integrace se světem;

- v roce 1999 jsme se stali členy nejdůležitějšího vojenského paktu dnešního svobodného a demokratického světa, Severoatlantické aliance;

- v roce 2004 jsme se stali členy nejvýznamnějšího politického integračního uskupení na evropském kontinentě, Evropské unie.

Po patnácti letech se díky tomu všemu konečně nacházíme v situaci, kdy institucionální, čili formální začleňování České republiky do základních mezinárodních či nadnárodních integračních struktur již bylo uskutečněno. To je velmi netriviální závěr. Leccos důležitého z něho plyne!

Chtěl bych však ihned dodat, že tato institucionální (či nominální) integrace je podmínkou pouze nutnou, nikoliv podmínkou postačující pro dosažení integrace reálné. Úkolem dnešní doby, úkolem dnešní české zahraniční, ale nejenom zahraniční politiky je proto usilovat o skutečnou, faktickou, plnohodnotnou integraci. Chtěl bych k tomu zde dnes říci několik poznámek, opravdu to není žádný vyvážený a všeobsahující pohled.

Teze č. 1: I v éře již uskutečněné nominální integrace jde o obhajobu českých národních zájmů

V souvislosti s uplynulým patnáctiletým vývojem – a zejména po vstupu ČR do EU – u mnoha českých politiků (a stejně tak u některých našich diplomatů) vznikl dojem, že v této situaci už žádné specifické zájmy naší země neexistují. Že vlastně jde jen o to, vystupovat dostatečně loajálně a politicky korektně k instrukcím z Bruselu.

To je podle mého názoru zásadní omyl a setrvávat v něm by bylo pro naši zemi vysloveně nebezpečné. Jsem přesvědčen o tom, že říci toto není žádným nacionalismem, a jistě to v žádném případě není ani žádnou revoluční, novátorskou tezí. Tyto naše zájmy však musíme jasněji než dosud definovat, nesmíme se toho bát.

Určité rozpaky – a přiznejme si, že asi i v tomto sále – budí obavy z hledání nějakého skutečně našeho, tedy vlastně egoistického, nikoli vznešeně altruistického, národního zájmu. Za to se stydět nemáme a tohoto hledání se nemáme obávat. Ale řekněme si, co hledáme, resp. co nehledáme. Začněme tím, že naše zahraniční politika nesmí být „exportérem velkých idejí“. Stačí, aby byla službou občanům České republiky, kteří – jako sebevědomí občané sebevědomého a suverénního státu – hledají co nejvyšší a nejefektivnější úroveň vzájemných vztahů se všemi svými zahraničními partnery, tedy hledají úroveň, která by pro ně zajišťovala co největší výhody (benefity). Ekonom ve mně chce říci, že hledají vyšší a efektivnější úroveň vzájemných smluvních rovnovah, neboli, že hledají tzv. Paretovo optimum. Toto jejich, a proto – v demokratické společnosti – naše hledání se týká všech zásadních věcí, které jsou pro nás relevantní, ať už jsou to oblasti ekonomické, politické nebo bezpečnostní.

I když bychom pro naši zahraniční politiku neměli hledat žádné velké, vznešené, abstraktní, líbivě se tvářící ideje, chybou by bylo setrvávat u minimalistické koncepce jakéhosi „malého“ či téměř žádného národního zájmu, hraničícího s účelovým oportunismem a vycházejícího vstříc aktuální (a přiznejme si, že velmi rychle se měnící) poptávce té které vnitropolitické mocenské konstelace u nás nebo v zahraničí. Takovéto „malé zájmy“, které skutečnými zájmy vlastně nejsou, nemohou skutečné a dlouhodobé zájmy občanů České republiky nahradit.

Absence konsensuálně definovaných českých národních zájmů se zejména po našem vstupu do Evropské unie projevuje čím dál tím zřetelněji. Zahraničně politické iniciativy jednotlivců nebo určitých zájmových skupin se u nás navíc stávají zástupným tématem vnitropolitického souboje, čímž se zahraničně-politická čitelnost České republiky dále oslabuje. To rozumné země nedělají.

Nedopusťme, aby se „česká zahraniční politika“ ztratila. Aby se ztratila či vytratila politika reprezentující tuto zemi a tento národ, která nutně je a být musí průsečíkem a společným jmenovatelem různorodých zájmů a postojů na české politické scéně. Nedopusťme, aby byla nahrazena politikou stranickou. Nedopusťme, aby byly české zájmy ztotožněny s postojem těch, kteří momentálně mají v té či oné instituci většinu. Česká republika může mít na leccos různé názory, ale může mít jen jednu zahraniční politiku. Zahraniční politika musí být povýšena nad běžné domácí šarvátky a nad předvolební taktiku. Musí hledat širší konsensus a vycházet z něj. Pouze tak budeme schopni mít konzistentní a věrohodné vztahy, pouze tak budeme schopni své skutečné zájmy prosazovat a obhajovat, pouze tak budeme subjekty a nikoli objekty světové politiky. Proto stále vyzývám k politickému dialogu, nikoli k teatrálním televizním sedmičkám pro „vyvolené“.

V dnešním evropském kontextu pro nás vidím tyto tři základní cíle:

a) Naše země nesmí v Evropě připustit vznik jakéhokoli deficitu demokracie. Země, které na vlastní kůži prožily půlstoletí různých totalitních režimů, mají v zahraniční politice plné právo bránit se takovému zahraničněpolitickému uspořádání, které budí pochybnosti o stupni dosažené demokratické reprezentativnosti. (Toto evropské téma, spojené s Evropskou ústavou, zde nebudu rozvíjet, ale měli bychom si ujasnit, jaké typy institucionálních struktur vůbec demokratické být mohou a jaké typy institucionálních struktur demokratické nemohou být nikdy);

b) V situaci, kdy naši občané v roli pracovní síly i naši podnikatelé (zejména v odvětví služeb) nemají v mnohých „starých“ členských zemích EU na trhu s domácími subjekty nebo se subjekty z jiných „starých“ členských států rovnocenné postavení, je potřebné vidět a hlasitě odmítat nejen skutečný stupeň takovéto, pro nás velmi nepříjemné asymetrie, ale i vlastní příčiny tohoto stavu. Jeho hlavní příčinou je podle mého názoru myšlení, které převládlo v delorovské a postdelorovské Evropě, kdy se původní skutečná, meritorní a liberalizační integrace zastavila a kdy začala být nahrazována etatistickou a federalizační, pouze nominální, a navíc navýsost byrokratickou a centralizační unifikací. Tato forma integrace skutečné odstraňování bariér mezi státy a národy nejen nepotřebuje, ale dokonce je odmítá, protože soutěž a konkurence mezi zeměmi by mohla znamenat ohrožení stávajících institucionálních struktur některých členských států a některých velkých sociálních skupin, což by mohlo vést k předem nezaručitelnému výsledku. Cílem České republiky by měla být skutečně „bezbariérová“, ale nikoli uměle homogenizovaná Evropská unie;

c) Kvůli členství v EU nemůžeme pouštět ze zřetele naše tradiční zájmová a prioritní teritoria, na nichž máme – leckdy z minulosti – určité komparativní výhody. Nemůžeme rezignovat na naše zájmy v Rusku, Číně, Střední Asii a na dalších místech světa jen a jedině proto, že postoje k nim – údajně – definuje sama EU. Tyto postoje navíc samozřejmě nedefinuje EU, ale prosadivší se zájmy některých členských zemí, které mohou být se zájmy našimi v přímém protikladu. Nemůžeme se např. tvářit, že je pro nás důležité – vzhledem k absenci EU postojů či priorit – jen Moldavsko nebo jen boj za lidská práva na Kubě. To je zcestná optika, která nám nesmírně škodí.

Abych to shrnul, doporučuji hledat naše zájmy v tomto směru.

Teze č. 2: V multilaterálně se chovajícím světě má i bilaterální diplomacie smysl.

Není pravda, že po našem vstupu do EU naše bilaterální diplomacie ztrácí své opodstatnění. Pro velmoci musíme být přiměřeným, srozumitelným a věrohodným partnerem. Nesmíme je poučovat, ale nesmíme ani podléhat jejich nátlaku. Nedělejme jako jediní či jedni z mála chybu, že bychom vsadili všechno jen na jednu z nich.

Pro sousedy musíme být čitelným, pevným a spolehlivým partnerem, který občasné sousedské rozmíšky řeší s výhledem na dlouhý horizont. Sousedství nelze zrušit, sousedy nemůžeme „přestat být“. Snažme se proto, aby každý sousedský konflikt posílil obě strany a aby vedl k dlouhodobě přijatelnému řešení. Jsem rád, že momentálně nemáme žádný vážný sousedský konflikt, i když mám v tomto smyslu nemalou obavu z „gesta“ českého premiéra z posledních dnů, které udělal (či udělala vláda) několik měsíců před koncem svého mandátu a při vůbec nejnižší možné a myslitelné podpoře jen 101 poslanců. Toto gesto navíc postrádá dvě důležité věci: nebylo schváleno parlamentem a svou jednostranností tím nebyla nalezena žádná nová „smluvní rovnováha“ se zahraničím.

Teze č. 3: Úloha velvyslanců trvá i nadále

Mám skoro ostych, o tak samozřejmých věcech mluvit, ale zkušenost mi říká, že i toto téma je nezbytné. V zahraničí jsme vnímáni i podle aktivity či pasivity velvyslanců. Není sporu o tom, že všechno začíná a končí v kvalitě osobností. Nejde jen o schopnost zorganizovat si zastupitelský úřad, ale především o schopnost žít problematikou té které země, stýkat se s tamními politickými a hospodářskými elitami a využívat svých kontaktů pro prosazování našich zájmů.

Velmi dobře si toto všechno uvědomuji při státních návštěvách. Někdy při jednáních s představiteli navštívené země vidím, že našeho velvyslance znají, protože je tam aktivní. Do takové země je radostí přijet, protože i všechna politická jednání tam probíhají mnohem snadněji. Naopak, velvyslanec introvert, který je zavřený na ambasádě, by se v naší diplomacii neměl vyskytovat.

Nezbytností je být na daném teritoriu „českým velvyslancem“. Velvyslanec není vysílán a placen ani žádnou mezinárodní organizací, ani našimi spojenci, ale Českou republikou. Naše závazky dodržujeme a jsme loajálními spojenci. Dělejme to i nadále, ale smyslem naší diplomacie je hodnotit dění v dané zemi a zaujímat k němu postoje primárně z hlediska našich vlastních zájmů a pohledů, nikoliv být mluvčím kohokoliv jiného. Je třeba vyvarovat se syndromu „velvyslance země svého působení u českého ministerstva zahraničí“. Je třeba být kriticky schopen hodnotit význam dané relace pro naši zemi a nepodlehnout sebeidentifikaci s realitou daného teritoria.

Nezbytná je osobní, sebevědomá, ale nearogantní aktivita, budování kontaktů na všech úrovních a ve všech oblastech. Je třeba být viditelný, znalý problémů i významných osobností. Je třeba být součástí společenského života země svého působení, je třeba si umět své postavení vybudovat a pro naše zájmy využívat.

Je třeba pečovat i o kontakt se společenským prostředím doma. Ne pouze číst monitory. Je třeba také občas napsat článek, udělat rozhovor o svém působišti nebo o zahraničněpolitickém problému, zapojit se do různých společenských debat, zůstat přítomni v zorném poli běžného občana. Za velvyslanci se u nás nesmí na pár let zavřít voda. Musí se odvážit i názorových věcí. Není pravdou, že diplomat nesmí mít názor. Musí být loajální ke své republice, k vládě, k ministerstvu, ale to neznamená nutnost zakázat si společensky myslet a nahlas mluvit. Velvyslanec není jen úředník.

Teze č. 4: Úloha ekonomické diplomacie nesmí být diskreditována

V práci velvyslance i v zahraniční politice je třeba dávat patřičný význam ekonomickým zájmům České republiky. Na většině teritorií je prosazování našich ekonomických zájmů dokonce hlavním smyslem udržování zastupitelského úřadu. S touto optikou je třeba citlivě přistupovat např. i k vízové politice, resp. k udělování víz. Je nesmyslné – s výmluvami na mezinárodní terorismus apod. – nevydávat víza dlouholetým obchodním partnerům českých firem a blokovat tím rozvoj hospodářských vztahů.

A teď skončím, závěry si udělejme až po naší debatě.

Václav Klaus, setkání s českými velvyslanci, Praha, Pražský hrad, Rudolfova galerie, 29. srpna 2005