---

Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta republiky…

---

Rozhovor prezidenta republiky Václava Klause o kultuře pro deník Lidové noviny

Rozhovory, 1. 9. 2007

Ve své úvaze při nedávném odchodu režisérů Bergmana a Antonioniho jste se snažil zformulovat podstatu a smysl jejich výpovědi o světě. Podle vás tím, že ještě žili, nám "prodloužili" šedesátá léta. Co na té době bylo tak výjimečného, proč bychom si měli přát, aby její duch přetrvával?

Nejsem teoretik šedesátých let a pak ani nevím, zda bych je v tomto smyslu obhajoval, a konečně už vůbec nejsem teoretik kulturní sféry. Kromě toho hrozí, že mé hodnocení bude příliš subjektivní, neboť jakkoli jsem přesvědčen, že přinesla něco nového a progresivního v celém světě i u nás, byla to léta, kdy jsem bral rozum, a člověk má vždy sklon takovou dobu přeceňovat. V tu chvíli totiž dostává nejvíc podnětů - přečte drtivou většinu knih a zhlédne nejvíc filmů a divadel. Na straně druhé šedesátá léta byla skutečně výjimečná a je docela pikantní, že tato výjimečnost byla vnitřní i vnější, i když pokaždé z jiných důvodů. U nás to bylo dáno rostoucím emancipováním občanské společnosti od tehdejšího státu. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem tento stav mohl intenzivně prožívat ve sféře odborné i kulturní. Stal jsem se interním aspirantem Ekonomického ústavu ČSAV, kde už to vřelo - ředitelem byl Ota Šik. Každý měl pocit, že se láme historie. Totéž se dělo ve světě; i tam šlo o jistý souboj s establishmentem a to nás spojovalo. Projevilo se to v té pikanterií, že ve stejné chvíli studenti protestovali v Praze i v Paříži. Na první pohled se zdálo, že důvody byly zcela opačné. Ale v obou případech to byl souboj s establishmentem. Šlo o jisté rebelování proti etatistickému a kolektivistickému vidění světa, byl to důrazný vstup individualismu. Najednou šlo o normální život jedince, a ne o velikášské plány měnit svět. To bylo společné a na to jsme my, odkojení základní a střední školou padesátých let, slyšeli velmi intenzivně.

Chodil jste do divadla, zajímalo vás třeba tehdejší Divadlo Na zábradlí a hry vašeho předchůdce Václava Havla?

Divadlo bych tak úplně nevytknul před ostatní druhy umění. Primární bylo, že člověk četl, to byl dominantní vliv. Pak byl relativně dostupný film, takže byly doby, kdy jsem v kině býval denně. Dneska by se asi každý usmíval, ale lístek do první řady stál dvě tři koruny. Takže jsem tam byl pořád. Moje maminka inklinovala k výtvarnému umění a dlouhá léta pracovala ve Špálově galerii, takže jsem byl na kdejaké výstavě a zúčastňoval se vernisáží. Divadlo samozřejmě také hrálo důležitou roli. Zábradlí byla jedna z těch důležitých scén, pro mě to nejdřív začalo Ivanem Vyskočilem a jeho textappealy, Vašinkovou Vyšinutou hrdličkou, pak byl ještě Fialka a jeho pantomima, která přinášela absolutně jinou poetiku, než na jakou byli diváci do té doby zvyklí. Sledovat to i nahoře na bidýlku bylo vzrušující. Nedalo se tam dýchat, ale na dražší lístky jsme neměli. Pak přišla činohra, tam aspoň pro mě nejdřív dominovaly inscenace zahraničních her - Král Ubu a všechny další, Ionesco, Beckett. A potom přišla Zahradní slavnost. Nicméně bych řekl, že Zábradlí bylo spíš intelektuálské, zatímco společensky sehrál větší roli Semafor. Když jsem v roce 1969 půl roku studoval v Americe, poprosili mě o esej, v němž bych vylíčil, co se vlastně stalo v Československu. Snažil jsem se to popsat nechápajícím Američanům, a vzpomínám na jednu větu: to, že se u nás začalo zpívat "na okně seděla kočka" místo sovětských častušek, to byla ta absolutní myšlenková revoluce. Takže Semafor byl skutečně klíčový, ale pak také i Činoherní klub, ale to už bychom šli do dalších detailů. Nesmím také zapomenout na českou novou filmovou vlnu, například na Schormovy snímky.

Existuje z té doby nějaké dílo z jakéhokoliv oboru, ke kterému se vracíte?

Musím se přiznat, že nejsem vraceč, nejsem ten, který viděl nějaký film dvanáctkrát. Vnímám celou dobu tlačící nás někam jinam. Dominantní byl sumární efekt všech těchto věcí.

Ve svém textu jste uvedl, že současné umění oproti šedesátým letům trpí často povrchností. Není to i proto, že doba je taková, a umění ji tudíž zobrazuje autenticky?

Souhlasím s vámi stoprocentně. Apriorně si myslím, že obrovskou roli v tom sehrála televize jako zcela nové médium, které člověka odvádí ze zešeřelých divadelních sálů a kin, jejichž návštěva je vždy něčím slavnostnějším. Když tam člověk jde, jinak se oblékne a je jinak naladěný - to je věc, která se setřela. Pokukováním na televizi se strašně moc porušilo. Televize to velmi dobře pochopila a ví, že jí stačí být daleko jednodušší a povrchnější, všechno se natáčí zjednodušeně. Teď jsem zrovna četl, že vznikl nový český seriál, který to na rozdíl od jiných domácích bere mnohem vážněji, protože natáčí většinu scén v exteriérech, zatímco ostatní se točí ve třech kulisách. To mně přijde docela symptomatické a výrazné. Já z toho televizi neviním, ale hledám-li faktory, které tuto změnu ovlivnily, rozhodně k nim patří.

Připadá mně neskutečné, když veřejnoprávní televize nabízí po celé léto vyčpělé a stoleté pořady, a to bez uzardění v sobotu na prime time. Může si to podle vás dovolit, když na ni všichni přispíváme?

Televizi opravdu nesleduji a nerad bych, aby to znělo jako nafoukaný intelektuálský přístup. Nesleduji ji, protože nejsem ochoten si na ni udělat čas. Jako naprostý oddech mě může napadnout, že se teď odehrává US Open, takže bych se na to chvilku podíval. Nyní se na České televizi dávaly Bergmanovy filmy, a tak jsem stihl vidět Personu a zdála se mně po letech opět nečekaně dobrá. Poté, co se na mě všichni sesypali, že dnešní filmy označuji za druhou ligu, jsem si jenom ověřil, že buď je to druhá liga, nebo prostě jiná disciplína. Možná že hrají všichni v první lize, ale je to úplně jiná disciplína a nemohou spolu soutěžit - asi tak jako vedle sebe existuje lední hokej a bendy hokej. A stejně jako neporovnávám Ingmara Bergmana a Lucase Cranacha, nemá smysl, abych porovnával Bergmana a Pupendo. Asi je nefér vůči Pupendu, že to vůbec řadím do stejné kategorie a používám na to stejnou hodnotící škálu. K té vaší otázce bych si ale musel povzdechnout, že nerozumím slovu veřejnoprávní. Je to falešný název pro něco, co s veřejným blahem a dobrem nemá nic společného. Je to příklad toho, že stejně jako v komunistické ekonomice bylo vlastnictví všeho lidu nedefinované, tedy ničí, a uzurpovali si ho ti, kteří zrovna ten podnik řídili. Stejně tak veřejnoprávní si překládám do češtiny jako identické s tím, že není definován vlastník. Z tohoto hlediska se na Českou televizi nezlobím, protože neexistuje možnost dodat jí zájem o veřejné blaho, to je pouze sen naprostých snílků, kteří netuší, jaká je realita. Nebo jde o chladný kalkul těch, kteří naopak dobře vědí, jaká skutečnost je, a za slova veřejnoprávní se schovávají. Vytýkat veřejnoprávní televizi, že není veřejná, je jako vytýkat ptákům, že mají křídla. Prostě je mají, veřejnoprávní televize nic veřejného nemá, jen se tím ohání.

Je to nedořešená záležitost.

To říkáte vy, což znamená, že máte sen. Domníváte se, že věc má řešení. Autoritativně prohlašuji, že nemá řešení, stejně jako není řešení, aby ptáci neměli křídla, to by už nebyli ptáky.

Několikrát jste negativně hodnotil českou filmovou tvorbu z nedávné minulosti nebo současnosti například Zdeňka Svěráka nebo Jana Hřebejka, v čem vám nevyhovuje jejich poetika?

Předně musím říct a přiznávám se, že je to intelektuálský pohled. Jsou pro mě příliš jednoduché, průhledné, polopatistické a chtějí se zalíbit divákům. Není to můj žánr a vím, že je to ode mě možná nafoukanost svého druhu. Ale i před těmi čtyřiceti lety jsem chodil na Bergmana, a ne na francouzské komedie a anglické detektivky. U mě je to konzistentní přístup. Od svých Kristových let jsem se holedbal tím, že jsem nikdy nepřečetl detektivku, považoval jsem to za jiný žánr, kterého nemám zapotřebí. Samozřejmě že jsem názor změkčil, od té doby jsem jich asi pět přečetl. Část mé výtky vůči těmto filmům je pouze toto, což nikomu nevnucuju. Jenom bych zdvihl hlas, kdyby to bylo považováno za vrchol filmového umění. Ale tento žánr existuje, má své diváky a má jich dost, což mně vůbec nevadí a nemám, co k tomu dodat. Ve srovnání s šedesátými lety - a teď se na mě ti pánové možná urazí - to má takový nádech povolené komunální satiry jako v Dikobrazu. Zdá se mi, že se to pohybuje v obdobném světě. Právě když hledáme šedesátá léta a nějaké jiné odpíchnutí se od nich, tak během nich třeba vznikl film Hoří, má panenko, což byla v podstatě také veselohra. Ovšem absolutně jiného typu. To bylo to odpíchnutí. Pro mě jsou tyto filmy spíš sklouznutím do něčeho velmi bezzubého.

Asi bych slovo komunální nepoužila, vždyť ty snímky mají zvláštní humor a především hravost.

Zdaleka jsem je všechny neviděl, možná nemám dostatečný cit pro tento typ poetiky, možná jim i trochu křivdím, eventuálně bych na to mohl mít i nárok. Jedna věc je nedostatečné ocenění poetiky, která mně není vlastní - to je jeden řez problémem a tuto výtku i přijmu. Ovšem mně na tomto typu tvorby a přístupech vadí něco jiného. Ona předstírá hloubku a vážnost, kde není, a na to jsem přecitlivělý. Nedostatek citlivosti pro tu - jak vy říkáte - hravost, vtípek a jemný humor připouštím. Ale určitě nepostrádám citlivost na falešné vytváření dojmu, že jde o hluboké poselství. Na to jsem hodně kritický.

I vy máte určitou skupinu umělců, s níž jste nejspíš názorově naladěn na jednu vlnu. Jak se taková společnost kolem vás vytvořila? Byl to záměr?

Něco v tom je historická náhoda. Někde se potkáte, jste na stejné akci, mluvíte spolu a zjistíte, že máte stejný názor. Skupina umělců, se kterou jsem spojován, vznikla spíš takto a patří do okruhu, který vnímám pozitivně. Na straně druhé si nemyslím, že jsou to největší velikáni umění. Také nejde o žádné cílevědomé budování nějakého masarykovského klubu nebo jádra.

Každoročně se otázka spřízněných umělců objevuje při udělování státních vyznamenání. Co k tomu můžete říct?

O tom, že státní vyznamenání jsou složitá záležitost a že se člověk nemůže všem zavděčit, by se mohly psát knihy. Mé udělování státních vyznamenání je masově spíš přijímáno než odmítáno a na tom bych také trval. Dávám si velký pozor, aby tam nebyli lidé, kteří by jakkoli mohli být řazeni mezi mé přátele. Až moc, což by jistě potvrdili všichni, kteří se mnou sedávají při nekonečných debatách o tom, koho ocenit. Někteří z mých přátel jsou tak spíše diskriminováni. Řekl bych, že mně to ani není vytýkáno. Napadají mě čtyři jména z poslední doby: Iva Janžurová, Jana Brejchová, Josef Somr, Jiří Kodet - dva z nich jsem nikdy jindy "na živo" neviděl a mluvil jsem s nimi poprvé až při slavnostním ceremoniálu. Janu Brejchovou a Josefa Somra jsem viděl pouze jako divák v hledišti. A tak myslím, že tato kritika vůbec není na místě.

Jaký je váš názor na státní podporu kinematografie?

Odpověď klasického liberála je očekávatelná a zákonitá - stát nemá podporovat nic, má pouze vytvářet rovné podmínky. Tento ostrý názor mám na podporování zahraničních investic ČR, malých, velkých či ekologických podniků, vhodných či nevhodných výrobků zrovna tak jako na podporu toho či onoho umění. To je obecný princip. Na druhé straně nebuďme absolutními fundamentalisty, nějaká forma státní podpory být může. Byl bych ale pro podporu skromnou, nechal bych na složitě definovaném boardu, kdo by takovou podporu mohl dostat. Představa, že by film měl mít nárok na jinou míru a řád podpory než všechny ostatní druhy umění a lidské činnosti, je pro mě nepřijatelná. Přes všechen křik, který slyším, je filmů stále víc a myslím, že v jejich počtu překonáváme všechny rekordy z minulosti.

Tento váš názor vlastně souvisí s jedním starším výrokem, a to že kultura, potažmo umění, je třešinka na dortu. Ovšem tady vzniká obava, zda, než bude dort hotov, třešinky neshnijí. Co o tom soudíte?

Pro mě tento výrok znamená jednu věc. Především dům nestavíme od střechy. Začínáme budovat základy a postupujeme výš. Z toho hlediska v lidské společnosti existují základové hodnoty a teprve potom ta další patra. Umělecká aktivita je výš než základ lidské existence, lidé se nejprve musí najíst, ošatit a mít lékařskou pomoc. To není polemika s uměním a také to nic neříká o tom, kolik se má ze státního rozpočtu dát na umění. Jako ministru financí mi šlo o to, že žádné věci nemají být vytčeny před závorku. Tedy nikoliv to, že nejdřív se musí ze státního rozpočtu vydělit pět miliard, a co zbude, se porozdělí. Jde o souhrnné rozdělování. Ne že nejdřív dáme na filmy a pak se podíváme, co nám zůstane na policii. Je to souhrnné, paralelní, prolínající se rozhodování.

Ovšem resort kultury je u nás desetiletí podfinancovaný. Podíl ze státního rozpočtu je stále nižší, už jde o méně než půl procenta, zatímco v ostatních evropských zemích je to kolem jednoho procenta. Myslíte, že to tak je v pořádku?

Musíte uznat, že toto srovnání nevypovídá vůbec o ničem. Když jste byla dítko, určitě jste říkala, já bych chtěla to a to, moje kamarádka to má, a maminka vám odpovídala, to není žádné kritérium, my o tom doma rozhodujeme jinak. Tak to chodí v každé rodině. Žádná procenta jako návody neexistují, a to říkám zodpovědně. To je rozhodnutí každé země. Jestli Francie chce dát dvacet procent hrubého domácího produktu na kulturu, prosím. Budu uvažovat, zda je to dobře, nebo špatně, ale jinak je mi to jedno. Není to pro nás návod, který máme následovat. Je to souboj o veřejné peníze, věčný, nekonečný lidský spor. Kdyby se všechno financovalo ze soukromých zdrojů, tak vůbec tuto otázku neřešíme. My ale vybíráme od lidí daně a pak se začínáme přít, kam je máme dát. To je spor, který lidská společnost řeší od prvopočátků, od doby, kdy si tento mechanismus zavedla. K nespokojenosti takřka všech, protože všichni si myslí, že dostávají málo.

Obecný návod neexistuje, varuji před představami, že se má zprůměrovat dvě stě dva států OSN a říct, že na kulturu se má dávat tolik a tolik. Klidně jsem pro, abychom oznámili, že preferujeme film před zvýšením starobního důchodu a výdaje státu povedeme tímto směrem. Jenom to někdo musí obhájit a vysvětlit svým voličům a národu. Byl jsem nyní na salcburském festivalu a náhodně jsem zjistil, kolik stojí lístek. Šlo o operu a stál 360 eur. Tento festival je, myslím, bohatě dotován, a to nikoliv státem. Prozkoumal bych tedy, kolik stojí lístek do stejné řady na Pražské jaro. A taky si řekněme, kolik toho má být hrazeno z peněz návštěvníka - konkrétního konzumenta uměleckého díla - a kolik z peněz nekonkrétního konzumenta nebo toho, který do pražské opery nikdy nepůjde, ať už proto, že bydlí dvě stě kilometrů od ní, anebo proto, že tam jít nechce. To je strašně sporná věc. Apriorní názor na to, že návštěvníka má dotovat nenávštěvník, je přece neobhajitelný princip. Tady se podařilo vytvořit dojem, že nenávštěvník dotuje umělce. Trvám na tom, že to není pravda. Nenávštěvník dotuje návštěvníka. Takže když se uvelebíte do té x-té řady, abyste mohla napsat recenzi na to či ono umělecké dílo - vynecháme, že dostanete volňásek - a koupíte si lístek, měla byste si říct následující: můj soused, který je opravář aut, mně přispěl na to, že já tady sedím a spokojeně sleduji divadelní představení. To znamená, že jste fakticky na podpoře a s vámi i každý další návštěvník těchto věcí. Kdybychom si to všichni uvědomili, možná začneme o těchto věcech jinak uvažovat, a ne se pošklebovat na Klause, že komentuje bez širšího výkladu tu či onu izolovanou věc a vypadá to, že říká nestandardní názor.

Připomíná mi to problém s regulovaným nájemným, kdy majitel domu doplácí ze svého na bydlení těch, kteří požívají dobrodiní této regulace. Nikoho to ale zvlášť nepálí, protože tady viditelně jde o soukromníky.

To je obdobný argument. Tam je to také regulované. Takže jste-li majitelem činžáku, doplácíte na bydlení, ale moudrým státem je vám to kompenzováno subvencováním divadelních představení; teď jde o to, jestli ten netto efekt je pro vás plusový, nebo minusový. Tenhle argument použil před čtyřiceti lety Milton Friedman na jedné univerzitě. Studenti na něj ječeli, a šlo o to, zda si mají něco platit, nebo dostávat stipendia. Byla to jakási byznys school, jejíž absolventi si pak elitně vydělávají a mají silácký pocit, kdovíjaké individuality nejsou. A on jim tehdy řekl, vy jste v podstatě na podpoře a zbytek americké společnosti na vás doplácí.

Ono to ale s těmi rovnými podmínkami u nás také moc nefunguje. Nespokojenost s grantovým systémem pražského magistrátu došla tak daleko, že jeden z divadelních podnikatelů Petr Kratochvíl žaluje Českou republiku.

Buď stát nebo město řekne, že subvencuje neúspěšné, čili ty, kteří si na sebe nevydělají. Anebo je druhý model, a sice to, že se subvencují nebo nesubvencují všichni, již se v tomto oboru pokoušejí něco dělat. Zdá se, že stát volí první model a Petr Kratochvíl by chtěl model druhý. Takhle bych to popsal já. Řešením by bylo nesubvencovat nic; něco přežije, něco ne. Jestli pak může přežít tolik divadel, nevím. Jestli může přežít tolik těles symfonické hudby, na kterou rád chodím, si také nejsem jistý. Anebo si můžeme říct, že jde o veřejný zájem, tak je budeme všechny dotovat, ale pravidla musí být jasná.

Jaké jsou vaše priority, pokud jde o umění? Změnily se nějak s tím, jak jste se ocital ve vysokých politických funkcích?

Řekl bych, že literatura je na výsost soukromá a není ovlivněná společenským postavením člověka, to si prostě každý z nás večer u postele rozsvítí lampičku a čte si. Tam ke změně nedochází, člověk možná čte méně k stáru, už má pocit, že všechno přečetl. Hudba je lákavá, protože je neutrální, člověk může jen sedět a nemusí rozprávět. Abych se chodil dívat do předprodejů divadel a sledoval, jaká filmová premiéra se chystá, tak to, musím přiznat, jsem dnem vstupu do politiky ukončil. Tento moment jsem ztratil a je to nenávratně pryč, spíš jsou to náhody, kdy se k něčemu takovému dostanu. Jako nedávno, když jsme byli s manželkou navštívit syna ve Špindlerově mlýně a zahlédli jsme filmový plakát. Zjistili jsme, že hrají Tajnosti Alice Nellis. Tak jsme zcela nahodile a neplánovaně šli do kina. Ten film byl velmi dobrý a jsem rád, že jsem ho viděl. Je to mimořádně kvalitní režisérka, i její předchozí filmy se mně líbily. Tím ovšem naznačuji, že jsem ztratil kontext, přehled, a nemám jistotu, že vidím to podstatné.

Čtete současnou českou literaturu? Čtete třeba knihy Michala Viewegha?

Ne. Nečtu. Jiná věc je, jestli se tu něco výrazného děje. Spíš si myslím, že ne, a mám pro to výklad. Současná doba se stále hledá a je neusazená. Druhý důvod je nasnadě - člověk přečte jednu knihu za noc v osmnácti, jednu za týden ve třiceti, jednu za měsíc v padesáti; to jsou samozřejmě náhodná čísla, ale i u mě tento proces nastává.

Vůbec tedy nečtete beletrii?

Ale ano, a leccos, ale už v tom chybí systematičnost. Nedávno jsem dočetl knížku amerického bestselerového autora Roberta Harrise, kterou jsem také náhodně někde dostal. Napsal knížku Imperium, která pojednává o Ciceronovi a starověkém Římě. Je to o politice, takže jsem docela s chutí těch pět set stránek přelouskal. A taky s poznáním, že politika se až tolik nezměnila. Otázka pochopitelně je, kolik toho tam autor z jejích současných mechanismů přenesl. Nicméně je to celé založené na důkladném a poctivém studiu materiálů, a bylo z čeho konstruovat.

Máte čas sledovat výtvarné umění?

Přesně před týdnem jsem v rámci návštěvy Rakouska zhlédl ve vídeňské galerii Albertina úžasnou výstavu německých expresionistů, skupiny Die Brücke. Měl jsem tady pětikilový katalog a bylo to jedinečné. Samozřejmě, šli jsme s rakouským prezidentem, ředitelem galerie a davem lidí, nicméně jsem si mohl tuto fázi výtvarného umění - "desátá", dvacátá, snad i třicátá léta minulého století - báječně zrekapitulovat. I u nás na Pražském hradě leccos máme; pravda, skromnějšího, ale máme. Když mám otevřít výstavu a dát jí záštitu, jako třeba nedávno expozici Emila Filly, musím se s ní seznámit, abych mohl říct pár slov. Takže přijdu a v klidu si ji prohlédnu. Nedávno jsme zde otevřeli výstavu skupiny Máj 57, což je závěr padesátých a začátek šedesátých let. U té zvlášť jsem si uvědomil, jak strašlivě si komunismus trivializujeme, jak si ho barvíme zjednodušenými barvičkami a jak nové generace vůbec netuší, co se zde odehrávalo. Obecně panuje představa - padesátá léta rovná se socialistický realismus, ale když si projdete katalog této výstavy, leckdo by možná ještě dnes řekl, že je to často až příliš moderní. Člověk má tu obrovskou výhodu, že se díky návštěvám v zahraničí pohybuje v "nejkrásnějších muzeích", čili rezidencích a palácích hlav států. My vlastně do těchto budov chodíme jednat, pracovat. Když třeba jdete ke španělskému králi, kráčíte přes jednu obrovskou místnost, kde je jenom El Greco, soukromá sbírka Juana Carlose.

U nás bohužel velké retrospektivy světových špiček výtvarného umění v posledních letech nejsou. Národní galerie se tím směrem nezaměřuje a lidé si zvykli na takové expozice jezdit do zahraničí. Není to škoda?

Za prvé, ne že bychom zde vůbec neměli takové výstavy, třeba Karel IV. a Lucemburkové byla obrovská akce. Máme tu paralelně Fillu a Zrzavého, skoro bych řekl, že pro nás jsou to stejné veličiny jako pro svět němečtí expresionisté. To je výstava řádově na stejné úrovni. Možná nemáme na to, abychom si tady koupili velkou výstavu Moneta, jako třeba Tate Gallery v Londýně, ale to mě tak netrápí. Ty země jsou o kousíček bohatší a kromě chleba mají i ten dort a na něm víc šlehačky. Nad tím se nemračme. Při nedávné návštěvě Rakouska jsem svůj vídeňský den zakončil sledováním fotbalového utkání Česko-Rakousko, což byla zdrcující podívaná, odvar sportu. Pan prezident mi do ruky dal seznam hráčů a tam bylo uvedeno, kdo kde hraje. Ani jeden z naší základní sestavy nehraje v České republice, zatímco u rakouského týmu je větší část doma a menšina v cizině. To je fenomén jistého bohatství a ekonomické vyspělosti, který jsme komunismem propásli. V minulosti to tak nebylo a jistě se k tomu postupně vrátíme. Ale těší mě jiné věci. V Salcburku jsem kromě zcela nepochopeného Evžena Oněgina viděl Figarovu svatbu a intendant festivalu mě před představením upozornil na českou zpěvačku Martinu Jankovou, která zpívá Cherubína. To jsem se zapýřil radostí a musím říct, že mezi slovutnými zpěváky při děkovačce i na otevřené scéně měla největší aplaus právě ona. A pochopitelně mě to velmi těší.

Jaká byla vaše představa o Pražském hradu a jeho programu, když jste přišel do úřadu?

Především jsem k této záležitosti přistupoval s dostatečnou mírou pokory. Pražský hrad je uměleckým artefaktem sám o sobě a pokusy přidávat k němu něco moderního většinou nedopadnou dobře. Takže jsme se snažili těchto ambicí se vyvarovat. V tomto stylu jsme tady postupovali, a jestli se někomu zdálo, že jsme toho přidali málo, tak bych řekl, že oč jsme přidali méně vnějškově viditelných věcí, o to více jsme přidali v milionech maličkostí. A to na rozdíl od všech předcházejících prezidentů. Takže například jsou všude opravená okna, a ne taková, že jsem se k nim styděl vzít zahraničního hosta, aby se podíval na Prahu. Věnovali jsme drtivou většinu peněz tomu, co povrchní pozorovatel nikdy neuvidí. To platí i o opravách střech a nábytku. To je první část mé odpovědi, kterou v té věci musím říct, a je nedůstojné, že naše komentátorská scéna toto nedostatečně vzala v úvahu. Za druhé jsme věděli, že tu fungují tradiční akce, které nemá smysl rušit, od hraní Shakespeara až po vánoční koncerty a výstavní činnost. Tu velmi pečlivě promýšlíme, ale nehodláme být salonem moderního umění, na to jsou v Praze jiné instituce. Přesto bych řekl, že řada výstav včetně té poslední byla objevná. Pak je tu spousta menších věcí, jež nejsou tak na očích, nebo složitý a nákladný pokus o Příběh Pražského hradu. Udržují se některé věci, které bych třeba sám nešel poslouchat, například promenádní koncerty. K mému překvapení se ale ukazuje, že je o ně obrovský zájem. Něco jsme přidali, jako Jazz na Hradě, který už je součástí české jazzové scény, máme za sebou třicet tři koncertů a musím se pochválit, že jsem všechny zahajoval, což je poměrně dost času.

A co katedrála, i ta je součástí Hradu... Komu podle vás patří?

Nemám důvod, abych měl nový názor. Podívejte se, jednou věcí je soudní rozhodnutí, komu katedrála podle našich zákonů patří. To je jedna rovina věci a soud má rozhodnout neutrálně. To se stalo. Úplně jinou rovinou věci je debata, jestli se nemá rozhodnout - ne prezident, ale náš zákonodárný sbor -, že by chtěl tuto věc změnit. Znárodnit ji, privatizovat nebo někomu dát. Zůstaňme u těchto dvou rovin, protože mě stále deprimuje, že i někteří věhlasní pisatelé nejsou schopni tyto dvě roviny odlišit a prolíná se jim psaní s popisem reality, normativní soudy s pozitivními. To prolínání těchto dvou typů výroků je až úsměvné, a kdybych na něco takového narazil jako oponent v diplomce, nepustil bych to dál. Takže u toho bych zůstal, katedrála žádné radikální a dramatické řešení v žádném případě nepotřebuje.

Jana Machalická, Lidové noviny, 1.9.2007