Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev Václava Klause jako…

Projev Václava Klause jako prezidentského kandidáta, Pražský hrad, 15. ledna 2003

Projevy a vystoupení, 18. 1. 2003

Vážení poslanci, vážení senátoři,

předstupuji před Vás - s plnou vážností, zodpovědností a pokorou - jako kandidát na funkci prezidenta České republiky. Dovolte mi, abych Vám přiblížil své motivy i svou představu o této nejvyšší ústavní funkci a abych se dotknul i několika dalších témat, a to z trochu jiné perspektivy, než jakou mi umožňovaly funkce ministra financí, premiéra, předsedy sněmovny či předsedy velké politické strany.

Scházíme se při první skutečné volbě prezidenta v historii naší země. Poprvé v dějinách Československa, resp. České republiky o tento úřad vážně usiluje více kandidátů. Poprvé není před prezidentskou volbou předem rozhodnuto. Poprvé se nejedná o volbu více méně manifestační. Po třinácti letech na tuto funkci nekandiduje Václav Havel. Je to také pravděpodobně naposledy, kdy je prezident volen zastupitelskými sbory, neboť ve veřejnosti panuje téměř všeobecná shoda, že by tato volba napříště měla probíhat formou všelidového hlasování. To všechno zesiluje závažnost dnešního okamžiku.

Výhodu máme v tom, že je naše země svobodná a že jsme - po zvládnutí přeměny totality v demokratickou společnost - znovu získali pevnou půdu pod nohama. Jsme respektovanou a uznávanou demokracií. Jsme členy Severoatlantické aliance. Naše země byla pozvána do Evropské unie. Ať máme názory na vyjednané podmínky našeho členství a na celkové přínosy evropského integrování jakkoli rozdílné a ať se na stav a směřování Evropské unie díváme s tou či onou mírou realismu, ukončení našich vyjednávání a pozvánka ke vstupu jsou důležitým signálem. Jsou důkazem, že jsme – a to nejen ve svých vlastních očích - standardní demokracií, která se již přibližuje těm evropským zemím, které měly to štěstí, že čtyřicet poválečných let nemusely prožít v nedemokratickém společenském uspořádání a mohly se svobodně rozvíjet v prostředí tržní ekonomiky a vysokého respektu k základním svobodám a právům občanů.

I když jsme - a být musíme - k našim vlastním výsledkům a výkonům kritičtí a i když určitě nelze říci, že bychom v mnoha směrech nemohli být dále než jsme, naše země nestrádá. Potýkáme se sice s řadou problémů, z nichž část se odvíjí od těžkostí transformace a část od chyb, které jsme my sami v průběhu třinácti vzrušujících let obnovy udělali, ale není důvod trpět pocitem, že to byla léta promarněná a že to byla nevyužitá příležitost.

Od listopadu 1989 jezdím po celé naší zemi a potkávám se s velkým množstvím lidí. Kdybych měl shrnout svůj převažující dojem, vyjádřil bych jej slovy: obdiv, radost a hrdost. S obdivem hledím na ty, kteří se pustili do obnovy totalitou poničené a zanedbané země a vystavěli či přestavěli celá města a obce, podniky a instituce. Mám radost z nerezignovaných pracovitých lidí, kteří uchopili své osudy do vlastních rukou a začali vytvářet bohatství své, opětovně svobodné země. Tento typ lidí v naší vlasti převažuje a jsem hrdý na to, že jsem tuto unikátní epochu obnovy mohl s nimi spoluvytvářet. S patřičným sebevědomím bychom měli našim spoluobčanům i zahraničí zdůrazňovat světlé stránky naší současnosti a v generacích, které již totalitu nezažili, pěstovat víru ve vlastní síly, schopnosti a talent, jimiž jsou naši lidé tradičně nadáni.

Nejednou jsem v minulosti říkával – ať už to mnozí chtěli či nechtěli slyšet a ať už má slova interpretovali přesně či účelově zkresleně – že pro naši zemi nemá přistoupení k Evropské unii alternativu. Byl jsem to ostatně já a mnou vedená koaliční vláda, kdo do Evropské unie podal přihlášku. Ve shodě s mnoha politickými proudy v Evropě jsem však po celou dobu dával zřetelně najevo, že nám nemůže být jedno do jaké Unie vstupujeme a že ji nesmíme vidět jako idylický svět, v němž jedni chtějí pouze dobro těch druhých, zatímco zájmy svých národů a státních celků velkoryse přehlížejí. Tento realistický postoj způsobil, že ti naši spoluobčané, kteří toto pochopili, vstup do EU výrazně většinově podporují.

Ozývají-li se ještě dnes oslavné tirády na otevřenou bránu ke vstupu do EU a tváříme-li se jako by šlo o jednostrannou a velkou výhodu, prokazujeme občanům pro jejich rozhodování v jarním referendu medvědí službu. Správnější by bylo co nejotevřeněji hovořit jak o pozitivech, tak o těžkostech, které nás po vstupu čekají, a hlavně o tom, jak konkrétně budeme zájmy naší země v současné Evropě hájit.

Právě na tom by se měla shodnout celá naše politická reprezentace. Považuji za mimořádně důležité, aby vznikl konsensus na co nejvyšším možném společném jmenovateli zájmů občanů České republiky. Jedním z výrazů či předpokladů tohoto konsensu by mělo být alespoň částečně vyvážené rozložení politických sil. Pro budoucnost by bylo nebezpečné, kdyby měl - v této přelomové době - při levicovém parlamentu a vládě přijít i do prezidentské funkce kandidát levice či levého středu. Jsem přesvědčen, že by to vedlo k další polarizaci veřejnosti a že by to výsledek referenda mohlo ohrozit. 

Pár slov bych chtěl říci i k postavení a roli prezidenta v našem ústavním systému. Je nerozumné chtít prezidenta tzv. „nadstranického“. Nikdy tomu tak nebylo a být nemůže. Prezident vždy vychází z nějakého politického prostředí. Kdyby vstupoval do politického života jako úplný novic, bylo by to ještě horší.

Jen o něco méně špatné by bylo, kdyby prezident přicházel z netransparentního politického zázemí. Podléhal by pokušení vytvářet kolem sebe nejasně definovanou mocenskou strukturu a začít s ní hrát preferenční hry s některými stranami proti stranám jiným. To by bylo pro zdravý politický život země značně erozivní. Prezident, jehož politické ukotvení je naproti tomu jasné a známé, je v opačné situaci. Každý jeho krok je veřejností posuzován daleko pozorněji a jeho povinnost zachovávat vůči všem politickým silám v zemi respekt a objektivitu je snadněji kontrolovatelná.

Těžiště prezidentské funkce nespočívá ve vnitropolitické oblasti a prezident nesmí vytvářet protiváhu výkonné či legislativní moci. Od toho je tu vláda a parlament, od toho jsou tu voliči, kteří svým rozhodnutím vytváří tu či onu politickou situaci. Jen oni ji také mohou korigovat. Systém ústavních pojistek je u nás dostatečný. Právě proto, že nemáme ani prezidentský, ani poloprezidentský ústavní systém, bylo by nešťastné, kdyby autorita prezidentského úřadu vystupovala do oblastí, které jí z definice nepřísluší a v nichž by prezident permanentně soupeřil s vládou nebo parlamentem. Jednání prezidenta musí být činorodé a aktivní, nikoli však aktivistické. Prezident nesmí být hybatelem politické scény, ale nenápadnou autoritou schopnou nepřímo ovlivňovat politické procesy.

Přímo má prezident v legislativním procesu vystupovat jen výjimečně. Podobně je tomu i s tolik diskutovanými milostmi a amnestiemi. I s nimi je třeba šetřit a v žádném případě se nesmí dopustit jejich zpochybňování skrýváním důvodů jejich udělení či argumentováním úředníků prezidentské kanceláře, že prezident důvody těchto výjimečných aktů nemusí uvádět.

Role prezidenta na domácí scéně je především symbolická a její zvláštní okamžiky přicházejí v komplikovaných či osudových chvílích, jako byly například loňské povodně. V těchto chvílích musí být spolu s postiženými spoluobčany, musí jim svou autoritou a zkušenostmi dodávat odvahu a naději a svým úřadem pro ně musí organizovat tu pomoc, kterou další státní orgány a instituce z různých příčin vykonávat nemohou či neumějí. Prezident musí občanům dodávat nejen optimismus a důvěru ve vlastní schopnosti a síly, ale i hrdost na příslušnost ke státnímu a kulturnímu celku, z něhož pocházejí.

V zahraničí by měl být prezident známý, věrohodný a respektovaný. V tomto ohledu byla pozice dosavadního prezidenta natolik mimořádná, že ji sotva může někdo zopakovat. I proto, že v dohlédnutelné budoucnosti pravděpodobně nenastanou tak dramatické okamžiky, jaké před třinácti lety přivedly do prezidentské funkce Václava Havla a získaly mu v zahraničí takový věhlas. Kdyby však měla role českého prezidenta v zahraničí upadnout do opačného extrému – do úplného bezvýznamna – pozici České republiky by to výrazně uškodilo.

V tomto kontextu mi proto dovolte, abych odcházejícímu prezidentovi i z tohoto místa poděkoval za všechny významné pozitivní věci, které pro naši republiku - právě v zahraničně politické oblasti - učinil. I když na širší zhodnocení jeho přínosu pro věc České republiky není ještě ta nejvhodnější doba, tu přinese až klidnější a objektivnější historický odstup, jsem přesvědčen, že v jeho hodnocení bude převažovat znaménko plus. Odcházející politik si sotva může přát více.

Na všechny tyto věci jsem myslel v okamžiku, kdy jsem přijal kandidaturu poslanců a senátorů Občanské demokratické strany na funkci prezidenta republiky. Prezident musí mít od výkonu praktické politiky dostatečný odstup a proto jsem se rozhodl z čela této politické strany odejít. Chtěl bych své síly, znalosti a zkušenosti dát ve prospěch všech občanů České republiky. Svou liberálně konzervativní orientací se netajím, ale nevnímám ji úzce stranicky a při výkonu prezidentské funkce bych žádné politické nebo zájmové uskupení nepreferoval. Chtěl bych být prezidentem univerzálním, nikoli úzce vymezeným.

Jsem člověk natolik disciplinovaný a rozumný, abych dokázal poodstoupit od svých dosavadních úloh na politické scéně ve prospěch formulování a obhajoby zájmů všech občanů naší země, bez ohledu na jejich světonázorové či politické přesvědčení.  Pokud se většina členů tohoto váženého shromáždění zvolených zástupců veřejnosti rozhodne dát mi svůj hlas, jsem na službu své zemi v prezidentském úřadě připraven.

Děkuji za pozornost

Václav Klaus, Pražský hrad, 15.1.2003